Historie změn:
poslední 20. 12. 2020 12.30: Uzavřené stezky v národním parku, Jiří Rak
Příspěvky a připomínky: j.tomiska@gmail.com.
Zde nyní najdete léta dřívější:
2003, 2005, 2006, 2007, 2008, 2009, 2010, 2011, 2012, 2013, 2014, 2015, 2016, 2017, 2018, 2019, 2020, 2021, 2022, 2023 2023 nebo od roku 2011 přímo v "Kalendáři" níže.

"Naše" rozhledny:


Vlčí hora

Dymník

Vápenný vrch (dříve Maškův)
plánovaná


Pro nové čtenáře:
Kalendář: po ťuknutí na akci v kalendáři se Vám otevře menší podokno s dalšími informacemi. Kalendář na rok 2020 v klasické verzi i ke stažení ve formátu pdf např. pro tisk je zde.
Album fotografií: při zobrazení obrázku z alba můžete na počítači stisknout pravé tlačítko myši a z nabídky vybrat, mezi jiným, zobrazení vekého obrázku na displej nebo jeho uložení na počítač. Na tabletu podobně, jenom podržíte na obrázku prst.



Aktuálně




20. 12. 2020

Uzavřené turistické cesty v NP České Švýcarsko
Kvůli likvidaci následků kůrovcové kalamity jsou až do odvolání uzavřeny:
- vstupy do Edmundovy a Divoké soutěsky ze všech stran, tj. z Hřenska, Mezné, Mezní Louky, od zastávky letních autobusů Jetřichovice, Vysoká Lípa, Divoká soutěska i od Růžové
- tj. i zeleně značená cesta Mezná – mezní můstek – Hájenky
- tj. i přístup po modré od Vysoké Lípy do rokle Soorgrund ve smyslu pokračování po žluté do Divoké soutěsky
- červená dálková trasa v úseku Mezní Louka – Malá Pravčická brána

Z Mezní Louky lze nyní používat trasy:
1. Po zelené na Meznou a po žluté Mlýnskou cestou na Tři prameny
2. Po červené Gabrielinou stezkou na Tři prameny
3. Po zelené do Zadních Jetřichovic, k Panenské jedli (a dále po modré směr Tokáň nebo Brtníky)
4. Po žluté k České silnici pod Šaunštejn
Vše je již vyznačeno na www.mapy.cz zde.




11. – 14. 2. 2021

Akce bude přeložena – Zimní sraz turistů 2021
Vážení zájemci o Český zimní sraz a táboření, které připravoval klub českých turistů Krásná Lípa na dny 11. až 14. února 2021. Z důvodu zhoršující se epidemiologicko-hygienické situace se akce překládá na příznivější dobu. Toto rozhodnutí nebylo jednoduché, štáb na přípravu věnoval mnoho energie a se zrušením jsme čekali do poslední chvíle.
Děkujeme všem předběžně přihlášeným a omlouváme se, že jsme akci nemohli uskutečnit v daném termínu. Prosím, zachovejte nám přízeň.
Václav Hieke
Jiří Rak




11. 12. 2020

Nové autobusové spojení z výběžku
Od poloviny prosince bude mít Šluknovský výběžek nová autobusová spojení.
Linka 407 Brtníky – Krásná Lípa – Varnsdorf bude mít širší rozsah provozu ve všední dny i o víkendech a pojede až k nádraží ve Varnsdorfu, kde budou okamžité přestupy na vlaky do a od Liberce (přes Žitavu). Takže i v zimě spolehlivě třeba k ledopádům.
V sezoně duben - říjen o víkendech pojede až ke sportovnímu areálu TRIXI v Grossschönau. Nejbližší wellness v okolí tak zpřístupněn veřejnou dopravou. Díky za dobrou spolupráci dopravnímu odboru ÚK, pánům Komínkovi, Fraňkovi, Jeřábkovi.
Pozn.:
- změny pochopitelně vyhrazeny, bude se možná něco omezovat
- denní jízdenka ÚK 140 Kč, děti a senioři 35 Kč
- denní jízdenka Elbe/Labe, tj. vč. části Saska a vč. MHD v Drážďanech a celého ÚK 630 Kč/5 osob

Namátkou dále, co v posledních letech zlepšeno v dopravě ve Výběžku. (Až bude někdo radivý (je jich vždycky cca 13) říkat, že to je málo, špatně, apod., může to jít dělat – vyjednávat s Krajem, obcemi, dalšími partnery, NP, apod. Uvidíme, jak to zmákne. (Předám z fleku)).
-autobusy do Rbk a Krásná Lípa jedou ve Vdf k nádraží, zde přípoj na vlaky z/do Zittau, Liberce
-v sezoně o víkedech nové busy od Brrtníků a Varndorfu až do TRIXI v Grossschönau
-nově časté vlaky z Rybniště do Varnsdorfu, s přípoji ve Vdf do Liberce a v Rybništi do České Lípy
-autobusy z Chřibské a Rumburka mají v Ebersbachu přípoje na vlaky do Drážďan
-autobusy z Vdf, Krásné Lípy do Brtníků jedou celoročně, i v So a Ne, v Brtníkách hned přípoje směr do a z Mikulášovic
-posílené vlaky směr Česká Lípa, Mladá Boleslav (zde i díky LK) Spolupráce s dopravním odborem ÚK výborná (pp. Komínek, Franěk, Jeřábek). Díky
Kompletní jízdní řád Ústeckého kraje včetně železničních linek v Tarifu DÚK, oblasti platnosti jízdenek, jízdného, slev atd. je zde (pozor, má 739 stran).
Jiří Rak




8. 12. 2020

Víkendové autobusy Mezní Louka – Jetřichovice


Milí přátelé,
závěr roku 2020 zmítaného v koronavirové krizi nás zastihl v plné polní. Obecně prospěšná společnost České Švýcarsko v souladu s požadavky Správy národního parku České Švýcarsko na udržitelný cestovní ruch v regionu národního parku, tj. mj. na nabídku veřejné dopravy v nevytíženém zimním období, projednala s dopravním odborem Ústeckého kraje zimní víkendové autobusy mezi Mezní Loukou a Jetřichovicemi.

Zimní víkendové turistické autobusy 436/434 Děčín – Jetřichovice – Mezní Louka (přestup 438) – Hřensko - Děčín
Taková praxe tu v předchozích desetiletích nikdy nebyla. Po obvodu národního parku je tedy nyní i mezi listopadem a březnem nabídka 2 párů spojů linky 434, které jedou ráno a večer mezi Jetřichovicemi a Mezní Loukou s tím, že na Mezní Louce je návaznost na Hřensko a Děčín linkou 438. V Jetřichovicích spoje 434 nekončí, pokračují dále do a od Děčína jako linka 436 bez přestupu. Je tak poprvé i přímé spojení např. mezi Srbskou Kamenicí a Mezní Loukou !! Systém tohoto výhodného spojení naznačuje níže přiložené schema. Zatím nebylo možné zajistit větší rozsah provozu. Využití spojů se testuje několik zimních sezon + současné krizové období neumožňuje financovat větší rozsah provozu.
Vím, že se to netýká přímo okolí Krásné Lípy . Je to však i tak důležitá informace, která se někdy může hodit vám i vašim známým ve směru z Děčna nebo Jetřichovic.
Jiří Rak

y






31. 12. 2020

Akce zrušena – Silvestrovský výstup na Klíč
Vzhledem k nepříznivé situlaci je akce zrušena. Snad za rok bude lépe a zase se na Klíči sejdeme.















4. 12. 2020

ČSOB pomáhá regionům






ČSOB pomáhá regionům společně s širokou veřejností již mnoho let. Podporuje různorodé dobročinné projekty, které mají jedno společné. Zlepšují kvalitu života v Česku a přináší radost lidem.

Také letos se bude vybírat ze 60 lokálních projektů z celého Česka, které společně s veřejností ČSOB podpoří. V minulých ročnících finanční dary pomohly celé řadě zajímavých projektů. Od vzdělávacích programů, nákupu potřebného vybavení do hospiců až třeba po opravu poničených varhan. Co mají společného? Přispívají ke zlepšení života v regionech.

Do soutěže byl zařazen náš projekt "Zábradlí a kovaná mříž ke kapličce" sv. Antonína Paduánského ve Vlčí Hoře.
Sbírka začíná 7. prosince 2020 v 00.00 hod.a končí 6. ledna 2021 ve 24.00 hod., přispět je možné na číslo účtu ČSOB: 1017777101/0300, variabilní symbol: 20201304 nebo naskenujte QR kód vlevo. Ťuknutím si můžete QR kód zvětšit.

Bližší informace o soutěži najdete na https://csobpomaharegionum.csob.cz/.






Již proběhlo


27. 12. 2020 Staré Saské Švýcarsko
Do Saského Švýcarska jsem poprvé přijel počátkem sedmdesátých let. V kioscích u restaurací se prodávaly černobílé pohlednice. Parníky pluly ze Schmilky do Drážďan několikrát denně. Staré tramvaje v údolí Křinice jezdily i bez existence národního parku. Nejkrásnější stezky vedly tehdy přes Winterberg na Zeughaus. A dokonce byl ještě možný průchod nejkrásnější roklí Weberschlüchte ke státní hranici a k Pravčické bráně, samozřejmě poněkud inkognito. Paradox doby: Za NDR panovala ještě atmosféra pravé skalní turistiky.
Jiří Rak

















Na Polevském hřebeni
Milí přátelé nejsevernějších Čech,
nyní ve vánočním čase vám předkládám pár postřehů z krásných míst Lužických hor, jak jsem je zachytil někdy v roce 2008 (na dalekém Uralu, kdy jsem psaním vzpomínal na krásy vzdáleného českého severu) a dnes doplnil o trochu delší úvod.
Po Polevském hřebeni, plném kamení, starých buků, po staré hřebenové cestě jsem putoval poprvé velmi dávno, na prahu zvláštních sedmdesátých let. Zvláštní doba tehdy, po necelých padesáti letech je zde jako přes kopírák. Příroda byla ovšem nádherná jako dnes, více opuštěná. Po horách nehýkalo tolik takyturistů, nejezdily čtyřkolky a na Klíč se mohlo vystupovat po červené nádhernou horskou stezkou v kamenném moři. A taky současná devastace hor díky těžbě po kůrovci byla ještě v nedohlednu. Na stezkách jste se nepropadali po kolena do bahna, zima byla občas se sněhem (ale ani tehdy často nikoliv). Na hřebeni byly ještě parné zbytky rozhledny U Obrázku (třeba ji opět někdo postaví). Vzdálený hukot parních vlaků supících od Nového Boru ke Svoru patřil ke koloritu tehdejší doby jako k té současné dnešní turismus, v němž převládá on-line propagace pivovarů a kaváren daleko pod horami, zpestřená ovšem záběry krásných dívek, popíjejících lahodné nápoje. Inu, každá doba má své klady a zápory.
Jeden z nejkrásnějších výhledů na Růžák a stolové hory Saského Švýcarska se otevře ze silničky vedoucí z Polevska do Práchně. Lužické hory skýtají mnoho podobných pohledů, skvěle zachycených třeba na přirozených fotografiích pana Stejskala z Jiřetína pod Jedlovou. Zmíněná vyhlídka je snadno dostupná i autem, lepší je však se projít po silničce pěšky, v kombinaci s modrou značkou. Uvidíte napřed nádhernou pyramidu Klíče, tyčící se pyšně nad chalupami Polevska, objevíte nádherné čedičové varhany v opuštěném dvoupatrovém lomu na Polevském hřebeni, a pak už vás pohltí přítomné panorama Zámeckého vrchu, Studence a dalších dominant našeho kraje, krásné v každé denní i roční době.
Zimní scenerie tohoto místa má neopakovatelnou atmosféru. Sníh zdůrazní ostrost sopečných kuželů a utlumí letní pohled na nesečené louky. Dojdete po loukách až k parkovišti u Panské skaly – její varhany se černají na bílém pozadí. Nenáročný výlet – a přece objevíte pohledy, jež podobné neuvidíte na tisíce kilometrů.
Z Polevského vrchu za krásného počasí uvidíte i Ralsko, stále se však pohledem vracíte ke Klíči, onomu pomyslnému klíči do nitra Lužických hor, nejkrásnější hory severu, s neopakovatelným kruhovým výhledem, který by Alexander von Humboldt označil jistě za jeden z nejkrásnějších na světě, pokud by na jeho vrchol vystoupil místo na Milešovku.
Je po čtvrté, večerní šero. Poutník sestupuje po loukách k Polevsku a vločky se tiše snášejí na zatím nezasněženou lyžařskou cestu. Velké dřevěné domy faktorů a dalších bohatých tkalců i výpravný kostel se noří do tmy. Ticho, jen psí štěkot. Ale vlci tehdy ještě nepřišli.
Jiří Rak

12. 12. 2020 Prodej vánočních stromků
Fotografie:
Jan Tomiška
Náměstí v Krásné Lípě se pomalu probouzelo do sobotního rána, když pár jedinců společně s TS Krásná Lípa začalo v 7 hod. stavět zátarasy a sundávat z valníku stromečky. Ač to tak nevypadalo, zima zalézala postupně úplně všude. Prodej byl naplánovaný od 9 hod., ale první nedočkavci už přišli kolem půl osmé. Stromečky jsme letos prodali skoro všechny. Jen je opravdu škoda, že vzhledem ke covidu neprovoněl náměstí svařák, který k adventu patří, a že se letos prodej stromků musel obejít i bez tradičních adventních trhů.
Díky všem za sobotní akci. Bylo fajn vidět i Libušku, která se přijela podívat s Honzou.
Závěrečné příjemné posezení bylo tradičně v cukrárně U Moniky, kam přišla Lenka a Ilonka. Výborný vývar od Moniky příjemně zahřál.
Jitka Štraubová


2. 12. 2020 Výřez vánočních stromků
Fotografie:
Jitka Štraubová
Za velmi příznivého počasí jsme provedli v pěti lidech výřez vánočních stromků. Šestý byl mistr s motorovou pilou Mirek Kratochvíl, který stromky řezal opravdu mistrně. Za Chřibským hrádkem terén nebyl moc dobrý. Stromkový porost hustý a místy blátivý a mokrý. Za dvě a půl hodiny bylo hotovo. Samotné vyhledávání stromků dnes bylo asi nejpracnější. Technické služby jako vždy spolehlivě stromky odvezli tam, kde budou v bezpečí.
Věřím, že se lidem budou líbit a udělají radost v mnoha domácnostech.
Jitka Štraubová





O Lužických horách




V září 2007 jsem vyjádřil představu svého obrazu krajiny nejsevernějších Čech. Po více než třinácti letech se pod ni mohu jen podepsat. Doba je divnější, krajina zatím zůstává zachována. Intermezzo s kůrovcem ji nezabije.

Podzim v nejsevernějších Čechách
Na podzim si najdi čas na procházku po svém kraji. Dovolená v dalekých zemích třeba zaclonila půvab nejsevernějších Čech, letos asi méně než kdy jindy, ale možná že uspěchaná doba není nakloněna toulkám. Nenech se ovládat časem – naopak, řiď si ho a neochuzuj se o krásu, již máš za humny. Naši dávní předkové znali celý kraj důvěrně, a když v 19. století založili Horský spolek pro nejsevernější Čechy, vybudovali mnoho cest, které s krajinou srostly a staly se její součástí. Mnoho z nich je k naší škodě zapomenuto. Podívej se do starých map. Turistická magistrála Kyjovským údolím je přetížená cyklisty. Zajdi v tichém listopadovém dni Divokou roklí k Černé bráně. Vystup kamenným mořem na Malý Stožec a objev neznámou, ale překvapivě rozsáhlou vyhlídku na Českosaské Švýcarsko. Nezapomeň ani na Jánské kameny u Krompachu. Kdyby staré buky mohly vyprávět, slyšel bys mnoho zajímavého o pašeráckých stezkách a lidských osudech, které jen zdánlivě z kraje zmizely. Sestup potom ke skalnímu hradu Ojbínu. Nevadí, že je už v Německu. Nejsevernější Čechy i s přilehlou částí Horní Lužice jsou i naším krajem, kde státní hranice je již jen pomyslnou, byť historicky velmi starou čarou.
Když svůj kraj nebudeš důvěrně znát, nikdy k němu nebudeš mít vnitřní vztah – takový, jako potomci těch, kteří zde bydleli po staletí před námi.
A je skutečně stále co objevovat. Třeba hřebenovou Zlodějskou cestu nad Mikulášovicemi. Budeš překvapen, jak skály v Sasku propojují Polabí se Šluknovskem. Vlčí horu odtud uvidíš neobvykle mohutnou a jakoby vyčleněnou z hřebene Lužických hor, jehož lesy působí z této strany téměř vysokohorsky.
A pokud nejsi zcela propadlý tempu naší překotné doby, jež jen zdánlivě přináší veškerou krásu tohoto světa na zářivém monitoru, nezůstaneš určitě lhostejný ke svému kraji třeba po krátkém výletu z Prysku na úbočí Ovčáckého vrchu. Projdeš alejí prastarých javorů, nejkrásnějších právě nyní na podzim, a otevře se ti panorama suverénně ovládané blízkým Hranáčem (oficielně Střední vrch), nejkrásnější skálou Lužických hor, a ověnčené na obzoru lesy a stolovými horami Českosaského Švýcarska. V té chvíli pocítíš sounáležitost se svým krajem a nikdo ti ji již nevezme.
Jiří Rak



Milí přátelé,
i v obtížné době řešíme v cestovním ruchu nové aktivity, abychom byli připraveni do lepších časů se zlepšením služeb pro veřejnost.

Nové autobusové spojení
– informace o nové autobusové lince Mezní Louka – Jetřichovice v zimním období (od 7.11.). Je to průlomová novinka, která doposud v období listopad – březen nikdy neexistovala.

Nová značená cesta
– informace o proznačení stezky Divokou roklí v zadním Českém Švýcarsku. Úspěch KČT Krásná Lípa.

Dále je zde výčet 20 (!) nových značených cest v regionu od Tisé po Šluknov, které zkoordinovala České Svýcarsko o.p.s. v letech 2012 – 2020 společně s KČT, NP České Švýcarsko a samozřejmě jednotlivými obcemi a městy.
Vše jsou velké počiny pro turismus, byť na pohled neviditelné.
Hodně zdraví do dalších dní.
Váš Jiří Rak







Pravoslavný dřevěný kostel v zahradě Kinských
16. března 2019 jsme podnikli společný výlet KČT Krásná Lípa vlakem do Prahy: objevili jsme tehdy spoustu méně známých koutů. Pravoslavný kostel sv. Michala z Podkarpatské Rusi jsme navštívili také. Byl umístěn na Petříně v zahradě Kinských a jsem rád, že jsme si ho ukázali. Dnes, 28. října 2020, shořel.
Myslím, že to byl symbol bývalého Československa, jehož součástí byla právě i Podkarpatská Rus. V roce 1929 byl jako dar převezen do Prahy, která byla tehdy metropolí mnohonárodnostního státu. Krutou ironií je, že kostel zanikl právě ve výroční den vzniku tohoto státu. Škoda, že jsme jej neudrželi. Československo ani kostelík.
Jiří Rak







Povídání o Lužických horách
V roce 2007 jsem napsal náladovku o podzimu na severu. Je to moje vyznání Lužickým horám, zejména jejich západní části, kdysi nazývané Chřibským pohořím. Navazuje plynule na České Švýcarsko a je to jedna krajina, kde se pískovce přelévají do znělce a čediče, krajina zmizelých osudů a starých chalup, a hlavně prastarých nádherných stezek, kam se (snad) budeme moci vydávat na své osamocené toulky i v následujících týdnech plných zákazů a odříkání. Taky tady bez úprav:

Říjen v Lužických horách
Na podzim si najdi čas na procházku po svém kraji. Dovolená v dalekých zemích třeba zaclonila půvab nejsevernějších Čech, možná že uspěchaná doba není nakloněna toulkám. Nenech se ovládat časem – naopak, řiď si ho a neochuzuj se o krásu, již máš za humny. Naši dávní předkové znali celý kraj důvěrně, a když v 19. století založili Horský spolek pro nejsevernější Čechy, vybudovali mnoho cest, které s krajinou srostly a staly se její součástí. Mnoho z nich je k naší škodě zapomenuto. Podívej se do starých map. Turistická magistrála Kyjovským údolím je přetížená cyklisty. Zajdi v tichém říjnovém dni Divokou roklí k Černé bráně. Vystup kamenným mořem na Malý Stožec a objev neznámou, ale překvapivě rozsáhlou vyhlídku na Českosaské Švýcarsko. Nezapomeň ani na Jánské kameny u Krompachu. Kdyby staré buky mohly vyprávět, slyšel bys mnoho zajímavého o pašeráckých stezkách a lidských osudech., které jen zdánlivě z kraje zmizely. Sestup potom ke skalnímu hradu Ojbínu. Nevadí, že je už v Německu. Nejsevernější Čechy i s přilehlou částí Horní Lužice jsou i naším krajem, kde státní hranice je již jen pomyslnou, byť historicky velmi starou čarou.
Když svůj kraj nebudeš důvěrně znát, nikdy k němu nebudeš mít vnitřní vztah – takový, jako potomci těch, kteří zde bydleli po staletí před námi.
A je skutečně stále co objevovat. Třeba hřebenovou Zlodějskou cestu nad Mikulášovicemi. Budeš překvapen, jak skály v Sasku propojují Polabí se Šluknovskem. Vlčí horu odtud uvidíš neobvykle mohutnou a jakoby vyčleněnou z hřebene Lužických hor, jehož lesy působí z této strany téměř vysokohorsky.
A pokud nejsi zcela propadlý tempu naší překotné doby, jež jen zdánlivě přináší veškerou krásu tohoto světa na zářivém monitoru, nezůstaneš určitě lhostejný ke svému kraji třeba po krátkém výletu po zelené značce z Prysku na úbočí Ovčáckého vrchu. Projdeš alejí prastarých javorů, nejkrásnějších právě nyní na podzim, a otevře se ti panorama suverénně ovládané blízkým Hranáčem (oficielně Střední vrch), nejkrásnější skálou Lužických hor, a ověnčené na obzoru lesy a stolovými horami Českosaského Švýcarska. V té chvíli pocítíš sounáležitost se svým krajem a nikdo ti ji již nevezme.
Vydej se po dávných stezkách podzimem.
Jiří Rak









Povídání o Vlčí hoře
Po delší odmlce se vracím k vyprávěním o skvostných krajinách našeho severu. Zvláštní doba a nadcházející podzim dokreslují tu tesklivou atmosféru nepopsatelné krásy, jež nás štědře obklopuje i na starých cestách kolem Vlčí hory.
Píše se o ní hodně, nově vede přes její vrchol Köeglerova stezka, nedávno oslavila rozhledna 130. narozeniny. Je vzorně udržovaná krásnolipským Klubem českých turistů. Poměrně velká návštěvnost v poslední době však nesetřela půvaby této dominanty Rumburska, která, vysoko vyzdvižena na hraně Lužické poruchy nad pískovcovou deskou Českého Švýcarska, je skutečnou korunou této části nejsevernějších Čech.
Zkuste vystoupit na vrchol Vlčí hory některý jasný den po ránu (rozhledna je otevřena v létě denně, v zimě víkendech). Jenom tak uvidíte skály Českosaského Švýcarska ozářené sluncem a uvědomíte si onen kontrast mezi “propadlou” zemi roklí, dolin a kaňonů a táhlými zvlněnými hřbety Lužické vrchoviny s Plešným, Hrazeným a Kottmarem.
Nesmírné bohatství nyní tak zkoušených lesů zadního Českého Švýcarska, hřeben Lužických hor, dominanty Růžáku, Studence, Jedlové, Luže (v dáli zahlédneme Hvozd, Ještěd, Jizerské hory a Krkonoše, Kletečnou a Milešovku, Königstein a Lilienstein) doplňují uklidňující křivky luk kolem malého nádraží v Panském – je to skutečně originální křižovatka lokálních drah v neporušené přírodě, zatím zachovaná v pravidelném provozu několika motoráků denně mezi dubnem a říjnem. Tento vzácný přírodní obraz se prakticky neliší od toho, který se naskytl našim předkům z rozhledny v době jejího vzniku. Jedinečné jsou i vzdálené pískovcové tabule Děčínského Sněžníku a Velkého Černého kamene, připomínající mohutné hradby dávných pevností.
Za povšimnutí stojí ještě prima spojnice několika skvělých vyhlídkových míst na pomezi Saského Švýcarska a našeho výběžku: skála Königsplatz nad údolím Křinice, stará ves Hinterhermsdorf s loukami na horském hřebeni, rozhledna na kupovitém Weifbergu a rozhledna na protáhlém hřebeni Tanečnice. Všechny tyto vynikající turistické cíle jsou takto přehledně seřazeny jen právě při pohledu z Vlčí hory.
Není mnoho tak krásných míst v Čechách jako kraj pod Vlčí horou, kraj s dávnou tradicí turistiky, starých cest, které jsou dnes již mnohdy zapomenuty. Právě zjara ožívaly tyto cesty, které mnoha směry spojovaly údolí horní Křinice, Zlodějskou cestu, oblast Plešného a horský park s rododendrony v Karlově údolí u Šluknova, kroky tehdejších převážně saských turistů. Dnes zde panuje většinou naprostý klid, zdánlivě nenarušený civilizaci.
A tak pohled z Vlčí hory umožní vcítit se do kompozičně bezchybného krajinného panoramatu, který nás zde obklopuje. A pokud jen trochu vnímáme krásu tohoto světa, cítíme se aspoň zde povzneseni nad umělými problémy, partajními antagonismy, bezpáteřností a malichernosti lidi, kteří si osobují právo o nás jakkoli rozhodovat.
Udržet si přímý, hluboký vztah ke svému kraji a jeho přírodě je jednou z mála možností, jak si zachovat čestné charakterní postoje, zdravý rozum a nadhled.  Kupodivu: konzervativní klasická turistika, kterou, světe div se, znovu objevujeme a jež využívá staré horské chaty, vyhlídky a cesty, vybudované s neuvěřitelným citem pro krajinu, toto umožňuje.
A v tom je i poslání Vlčí hory a její staré rozhledny.
Jiří Rak



17. 11. 2020

Milí přátelé z turistických řad,
zítra, 17. 11. 2020, máme svátek. Je hodně přirozený, takový "náš" (1938, 1989). Mám ho rád ve staré Praze i v krajině plné listopadových mlh. Ale bez dušičkové nostalgie. Myslím, že je to vzpomínka na dobu, kdy jsme chvíli skoro všichni v zemi drželi spolu – alespoň to tak vypadalo, ale díky i za hezkou iluzi.
17. listopad pro mne nastavuje situaci odpovědnosti za svůj život – a nespoléhat na mocipány, že mi něco dají. Určitě se nedivím, jako mnozí z nás, když se podivují, v jaké době jsme se octli.
Jsme tam, kam většinově směřujeme, zapomínajíce právě na Listopad (resp. mnozí jsme ho nikdy nepřijali jako svůj). A tak, když opakovaně, jako generace před námi, obdivujeme většinově hloupost, aroganci, sprostotu, hulvátství a primitivismus dnešní populistické doby a sami nestranně nejdeme za své pohodlí, se nemůžeme divit, když ve světě ani u nás není moc dobře. Sami tomu přispíváme.
Tak si ten zítřek užijme.
Jiří Rak



8. 11. 2020

Akce zrušena – Českosaské Švýcarsko


Milí přátelé, omlouvám se za zrušení akce v neděli 8.listopadu (z Maxiček do Dolního Žlebu). Současná doba neumožňuje hromadné akce ani tohoto typu.
Děkuji.
Jiří Rak



10. 10. 2020

Za spadaným listím
Fotografie:
Jan Tomiška



Při předpovědi počasí o tom, že sobota bude deštivá, což už ukázal v plné síle i pátek, jsem měla dilema výlet zrušit či nikoliv. Nakopl mě pozitivně Honza Tomiška, jako že počasí není rozhodující, a Jitka Procházková, která déšť nedéšt přijela z Rumburka. Tím počet účastníků skončil. Byli jsme Tři králové. Na nádraží v Novém Boru na nás čekal Vlastík, aby nás pozdravil a přinesl domácí ořechovku a ořechy. Bylo to od něj moc milé.
V Kunraticích jsme se šli podívat do sklárny Jiřího Pačínka – v dnešní době jednoho z nejvýznamnějších uměleckých sklářů nejen v Čechách. Je obdivuhodné že dokázal udělat z rozpadající se dílny, kde dříve opravovali traktory, sklářský skvost. Galerií nás provedla průvodkyně Radka, ale i velmi mistrně paní Pačínková. Chvílemi jsme si připadali jako v mořském či lesním světě (samozřejmě ze skla). A k vidění bylo i mnoho dalších originálních výtvorů. Za zhlédnutí stojí určitě skleněná zahrada, peklo, ale i výstava ve vedle stojícím kostele Povýšení svatého Kříže (1832 – 1833).
Po polední kávě jsme vyrazili od kunratického Horního rybníka směr Mařenice. Koryto Svitavky je v rekonstrukci, tak pohled na ni moc romantiky nepřinesl. Cestu jsme ale měli vysypanou opravdu spadaným listím. Minuli jsme skalní reliéfy Nejsvětější trojice a Útěku Svaté rodiny do Egypta. V Mařenicích jsme vystoupali na kopec Kalvárie (445 m n. m.) k nově opravené kapličce. Výhledy v tomto počasí překvapily. Již cestou jsme viděli blízký Zelený a Jezevčí vrch, od kapličky potom i vzdálenější kopce Lužických hor – Českou skálu, Klíč, Rousínovský vrch, Velký Buk, Suchý vrch, Pěnkavčí vrch a Luž s novou rozhlednou a samozřejmě Mařenice. Již v 17. století tady stávala poustevna sv. Anny s obrázky, později zděná kaple i se sochami. Vše bylo po roce 1945 zničeno. Opravy se dočkala až v letech 2008 – 2009. V roce 2010 byla vysvěcena. Opodál na samém vrcholu stojí litinový kříž, vedle jsou dva menší skalní reliéfy – Sedmispáči a Svatá rodina.
Zastavujeme se u kostela Maří Magdalény s křížovou cestou z roku 1807. Ta sice zčásti vidět je, ale brána je zavřená. Zřejmě proto, že tam probíhají stavební práce. Pak se již vracíme zpátky stejnou cestou k autu. Jsme mile prekvapeni, že místní chalupy či chaloupky jsou v dobrém stavu a dávají Mařenicím původní krásu.
Na závěr výletu jsme se jeli podívat na jeskyni Waltro, která sloužila jako úkryt za 2. světové války.
Moje milovaná škodovka taky absolvovala vojenské maskování, ale díky Honzovi za vysvobození z blátivé pasti. Potom jsme již vyrazili k domovu. Děkuji Honzovi i Jitce, že je déšť neodradil. Bylo to fajn.
Věřím, že nám ta situace, která u nás nyní je, nezakáže výlety na dlouho a zase se brzy uvidíme.
Mějte se všichni moc krásně a hlavně hodně zdraví.
Jitka Štraubová

A my děkujeme Jitce za hezký výlet. Tak zase někdy... Jitka a Honza



3. 10. 2020

Výhledy na labský kaňon
Fotografie:
Jaroslav Leksa
Líba Šaferová
Marcela Píšová
Jiří Rak



Je sobota ráno, slunce svítí, vítr fouká, v dálce už nám "žralok" houká. Nastupujeme do "žraloka", vítáme se s děvčaty z Rumburka a jedeme vstříc dnešnímu dobrodružství, které pro nás nachystal náš dnešní šéf-velitel Jirka Rak. Sdělil nám, že nás bude čekat u vlaku. Čekal. Odvedl nás pře budovu k autobusu č. 210 do Maxiček, kde čekali další přátelé. Sešlo se nás 18 chůzechtivých nadšenců (nezvyklý počet). Sestavu tvořilo 9 dam, 2x dámský potěr a 7 pánů, pěkné, že?
Z Děčína do Maxiček je to 20 minut do ukrutného kopce, tím jsme vlastně získali výškové metry a mohli začít první vyhlídkou jménem Hranol, pokračujeme neznačenými stezkami k Žehličce. Výhledy jsou překrásné, ale slovy nepopsatelné. To se prostě musí vidět. Jirka nás vede cestou necestou k další vyhlídce jménem Holoubě, poté následuje startovací louka pro paragliding, fouká silný vítr, nikdo nelétá, tak usedáme do trávy, vytahujeme přinesenou krmi a oddáváme se sborovému krmení. A nutno konstatovat, že taková svačinka s Děčínem, který nám leží u nohou, chutná naprosto skvěle. Řádně posilněni se vydáváme vstříc dalším chuťovkám, které nám Jirka ještě nachystal. Kus po zelené a z té odbočkou k vyhlídce Nad Přípeří a dál zase cestou necestou až na žlutou, která nás dovedla na Červený vrch. Informační panel se zakreslenými a pojmenovanými kopci v okolí Děčína nás potěšil a ukončil dohady, co je co. Přicházíme k zámečku na Pastýřské stěně, výhled na děčínský zámek a okolí přímo bere dech. Odkudsi zdola se vynořují lezci z ferraty, kteří tady končí svou pouť po skalách Pastýřské stěny. Sestupujeme dolů do Děčína po okruhu pro nordic walking, míjíme odbočku do ZOO, ta nás už dnes opravdu neláká, a po modré odcházíme do nádražní restaurace na poněkud pozdní oběd. Ten se u většiny sestává z Březňáka (jen zasyčel), pikantní dršťkovky (většina) a bramborové knedlíky plněné uzeným, dovedně ukryté pod hromadou zelíčka (mňamká).
Blíží se závěr, nastává loučení, někteří jedou auty nebo BUSem, ale většina nás jede vlakem.
Nachodili jsme celkem asi 15 km netušenými krásami blízkého okolí Děčína. Jirkovi patří velké poděkování spokojeného kolektivu za výborně připravenou trasu tohoto po delší době opět výletu z kategorie "Výlet snů" s dodatkem PPZ (pouze pro zdatné). Jirko, ještě jednou díky moc, bylo to fajn! Těšíme se na listopad.
Ahoj Standa.



20. 9. 2020

Vzpomínkový den se sourozenci Bienertovými
Fotografie:
Jaroslav Leksa


Dne 20. 9. 2020 město Šluknov ve spolupráci se Šluknovským zámkem uspořádalo vzpomínkovou akci ke 30. výročí tragicky zesnulých bratří Františka a Eduarda Bienertů.
Zahájení bylo provedeno velmi zdařilým způsobem v obřadní síni zámku za přítomnosti vedení města a zámku. Účastníci vyslyšeli celou rodinnou historii života bratří Bineretů, hlavně o jejich velkém vztahu k přírodě. V obřadní síni byly připraveny také velké panely s povídáním a zajímavou fotodokumentací o životě jejich i sestry Alžběty.
Po ukončení první části na zámku byly pro účastníky připraveny dvě trasy 3 km a 7 km městem a okolím s průvodci. Obě vedly společněna hřbitov, kde byla u rodinné hrobky uctěna památka tragicky zesnulých bratří Binertů. Nechyběly pěkné kytice od města Šluknova, ale také od našeho klubu. Ukončení bylo opět na zámku s Františkovým tradičním občerstvením – tvarohovou pomazánkou a bylinným čajem. Akce se zúčastnilo nečekaných 150 lidí, z našeho klubu devět.
František Bienert byl našemu klubu velmi nápomocen od vzniku klubu v roce 1981 v rozvoji naší turistické činnosti ať písemnou agendou, tak pěšími i autobusovými výlety do širokého okolí.
V roce 1991 po tragické události jsme nechali zhotovit ve spolupráci s ostatními kluby okresu Děčín vzpomínkovou desku v Kyjovském údolí.
Mikuláš Peterka



19. 9. 2020

Jizerky, 17. výročí otevření rozhledny na Smrku
Fotografie:
Mirek Kozák

Mikuláš Peterka

Ilona Řechtáčková

Líba Šaferová

Jitka Štraubová

Jan Tomiška



Dnes jsme se vypravili podívat se na skoro plnoletou rozhlednu na Smrku 1124 m n.m. O půl osmé jsme v sedmi natěšených vyrazili dvěma auty směr Frýdlantský výběžek. Já mám to štěstí, že takřka všechno je pro mne premiéra (dílem krátká účast na pravidelných letitých akcích a krátká paměť), takže už i cestou obdivuju tu krásu rozlehlých luk, pastvin, malých obcí a jako vždy pusu nezavřu samým jéééé. Milá pozornost pro všechny, ale hlavně pro Jitku – juknutí na poutní kostel v Hejnicích, ten pohled nikdy neomrzí.
Kolem půl desáté už jsme byli na parkovišti na Smědavě netrpělivě očekávání našimi kamarády Soňou a Mirkem Kozákovými. S trochu kávičkovým absťákem se vydáváme na 15 km túru, počasí je přímo luxusní, sestava zúčastněných taktéž, tak to pěkně ubíhá. Nejdřív obdivujeme čistou vodu Černé Smědé, pokračujeme na Předěl, za nímž nás ohromí zrcadlení okolní krajiny v retenční nádrži, až se tají dech nad tou krásou. Pohodlným tempem míjíme rozcestník Na Písčinách a moje premiéra vůbec netuší nevinný název Nebeský žebřík, přece všechno nebeské je andělské, ale to bylo takové peklo, že mi srdce mlátilo o závod a dech jsem si rovnala dlouhými výhledy.
Ale konečné v cíli, neměla jsem moc kuráž na tu dvouplošnou průhlednost vylézt, ale za podpory kamarádů a dopinku velké griotky jsem těch 91 schodů zdolala a s Mirkovým výkladem jsem opravdu toho adrenalinu nezalitovala. Pod rozhlednou jsme se občerstvili a po poradě vedení výpravy se vydáváme po staré hraniční stezce notně zarostlé a kostrbaté k pramenům Jizery. Cestou opět při sestupu hezké výhledy a všude plno borůvek, brusinek a hlavně různých hub, nejvíc obrovských hřibů, zkouknu zprávy, jestli zas někde něco neřachlo. Původní záměr, že houby sbírat ani náhodou, se nedal prostě vydržet, takže jen pár jedinců odolalo. Pramen Jizery je pěkně schovaný, proběhla ochutnávka a zápis do knihy. Notný úsek jdeme podél meandrů Jizery a užíváme si bublání vody, to už je za poslední roky vzácný zvuk.
Na parkovišti se rozloučíme se Soňou a Mirkem a směřujeme splnit pravidelnou „trojku“ – cukrárna Tanvald, pekárna Smržovka a zmrzlina ve Lvové. Cukrárnu jsme stihli pět minut před zavíračkou, ale ještě nás nechali vykoupit poslední dobroty a venku jsme si to s kafíčkem užili, v pekárně takřka vyprodáno a ve Lvové se zmrzkou už trochu zima. A tradičně ta moje nechtěná symbióza s Honzou – on se nacpe sladkým, já ho jen vidím a hned mám kilo navíc! Ve Lvové se přeskupíme do jednoho auta směr sever a Jitky jedou taky domů. Mně ujelo všechno, co se nabízelo, tak děkuji za servis odvozu.
V letošní výletové a zážitkové bídě byl dnešní den naprosto vydařená a nezapomenutelná záležitost. Potkat se s kamarády je vždycky fajn, i když třeba prší, ale dnes se sešlo všechno, co jsme si jen mohli přát. Děkujeme Mirkovi za provedení po nám neznámých pěšinkách k prameni Jizery. Honzo, díky moc za pohodový a příjemný výlet a těšíme se na další.
Ilona Řechtáčková



12. 9. 2020

Hornolužická hřebenovka
Fotografie:
Standa Leš



Místo plánovaného výletu do Saského Švýcarska, který byl odvolán na doporučení správy NP Saské Švýcarsko, náš průvodce Jirka Rak nabídl alternativní akci. Odjezd zůstal stejný, tedy z Rumburka, a změnila se výstupní stanice na Šluknov zastávka-Císařský. U vlaku se nás sešlo celých "pět", jak jinak, ale chuti k pouti do neznáma nám to určitě neubralo. Vystupujeme z vlaku, s ulehčením snímáme ze zpocených obličejů povinné roušky a vyrážíme po zelené značce k Zeckelovu kříži odkud je výhled na Šluknov, Hrazený, Partyzán a další blízké a vzdálené kopečky. Sluníčko začíná hřát, brzy asi půjdeme do triček, vše tomu nasvědčuje, nikde ani mráček.
Pokračujeme po zelené a na radu směrovky "Cesta vede pastvinami", cestou necestou přes několik elektrických ohradníků, u kterých se modlíme, aby byly mimo provoz. Nikdo nemá zájem předvádět "farářův taneček" ze známého filmu režiséra Trošky. Dopadlo to dobře, byly vypnuté. Pastvinami přicházíme ke kapličce v Novém Hraběcím, kde nacházíme opět zelenou, která nás vede do lesa nad obcí, kde nás Jirka neznačenou cestou dovedl na modrou, kde už začíná Hornolužická hřebenovka.
Cesta vede po hraničním hřebenu, kde místy šlapeme levou nohou doma a pravou u sousedů v Sasku. Děvčata cestou sbírají hřiby, které němečtí turisté míjejí bez povšimnutí, což nechápeme. Jdeme po Naučné stezce saských lesů, která je shodou okolností také značena modře. Zajímavě vyvedené panely jednotlivých zastavení NS mají i český překlad (to potěší). Odpočinková místa mají podobu roubených chatiček, z nichž každá má v průčelí vkusně vyvedený název. V jedné z nich nesoucí jméno "Celní chata" dáváme malé občerstvení a kus řeči, kdy nám Ilonka líčila, jak si pomocí periskopu hledala před zrcadlem klíště na zádech. Téma bylo dáno a o zábavu bylo postaráno, neradi opouštíme útulnou celnici a pokračujeme na Lipovou. Přicházíme na Kostelní stezku, a po ní se vracíme do civilizace. V dálce vidíme kostel v Lipové a v blízkém okolí stezky obdivujeme křížky a svaté obrázky, jimiž je Lipová vyhlášena široko daleko. Přicházíme do areálu zámku v Lipové, procházíme upraveným zámeckým parkem, kde nás upoutala krásná zámecká minivinice, záhony barevných růží. Celý park působí příjemně uklidňujícím dojmem. Budova zámku, už značně nahlodaná zubem času, je nepřístupná, ale snad už se začíná blýskat na lepší časy, soudě podle lešení uvnitř budovy a jakési stavební aktivity na nádvoří zámku.
Vyvrcholením dnešního putování je Naučná stezka "Okolo Zámeckého rybníka". Překvapivě malebný okruh se zajímavostmi uvedenými na jednotlivých panelech, dřevěné vyhlídkové plató, nádherně upravená studánka, nádherné svaté obrázky a křížky, citlivě umístěné v okolí. Nádhera! Stezka končí, opouštíme stín a jsme silně přitahováni nedalekým vývěsním štítem nesoucím název U Pytláka. Vyprahlá hrdla zvlhčujeme cvikovskou dvanáctkou, jen to zašumělo a něco k snědku, každý podle vlastní chuti. Já neodolám gulášku s pěti (viz foto). Byl super a libovej! Paráda! Ale čas je neúprosný, a tak neradi opouštíme Pytláka a jdeme k "íčku" na autobus do Rumburka.
Dnešní výlet se vydařil, neměl chybu, naše díky patří Jirkoví, který nás bravurně provedl nástrahami cesty a bezpečně nás dovedl zpět do civilizace. Těšíme se na další část série "Putování s Jiřím Rakem".
Standa Leš



7. 9. 2020

Turistický týden – Köglerova stezka
Fotografie:
Jaroslav Leksa






4. – 6. 9. 2020

Druhé setkání dopisovatelů a čtenářů časopisu Turista
Ve dnech 4.– 6. 9. 2020 jsem se zúčastnil 2. ročníku Setkání dopisovatelů a čtenářů časopisu Turista, které se konalo v turistické chatě Na Čiháku v Orlických horách.
V sobotu ráno jsme absolvovali pěší výlet polskou stranou ke Kašparově chatě na Adamu za doprovodu turistů z místního KČT Žamberk, jehož předseda Ing. Jiří Broulík nám dělal průvodce. Po cestě jsme měli krásné výhledy na Orlické hory, Kralický Sněžník a Jeseníky. Od 15 hodin probíhala otevřená beseda o Časopisu Turista, kde bohužel díky koronavirové situaci byli dopisovatelé zastoupeni větším počtem než čtenáři.
Druhý den byl výlet na Zemskou bránu a Pašeráckou lávku, kde nás opět provázeli turisté z KČT Žamberk. Tento výlet byl velmi zajímavý také díky geologickým výkladům od doc. RNDr. Jana Vítka a botanickým perličkám od Mgr. Michala Procházky.
V každém případě to byl povedený víkend a to i přes malou účast čtenářů. Příští rok se Setkání koná na Prašivé. Doufám, že už v klidnějším období a s početnější účastí.
Martin Waldhauser

Fotky a článek šéfredaktora časopisu: zde.



5. 9. 2020

Klubový výlet do Liberce
Fotografie:
Marcela Píšová

Líba Šaferová



Klubový výlet začal stejně jako každý jiný větší projekt pomalým shromažďováním účastníků zájezdu na určeném místě. V 7 hodin jsme byli víceméně shromážděni, přijel BUS s 50 volnými sedadly, o která se podělilo 30 účastníků, takže místa bylo dost a dost, k sezení i případnému ležení. Odjíždíme. Směr Liberec přes Jiřetín, Varnsdorf, Žitavu do Hrádku n. N. zhlédnout památeční lípu. Lipka roste, kvete a je krásná (zajímavý květ). Po nezbytném obdivování a focení pokračujeme do dnešního cíle. Po chvíli se na pravé straně objevil Ještěd a Liberec je před námi.
BUS nás vyplivl před budovou radnice a odjel někam zaparkovat. Jdeme houfně do "íčka" koupit vstupenky do radnice. Chvíli čekáme na průvodce po novorenesanční radnici postavené v letech 1888-1893, která je zdejším skvostem. Prohlídka útrob radnice skutečně stála za to, navštívili jsme krásnou dřevem vykládanou obřadní síň s vlastními varhany. Za pozornost stojí okna radnice vyzdobená nesčetnými vitrážemi, parádní jsou také stropní klenby a nepřehlédnutelné umělecky vyvedené lustry. Na závěr prohlídky radnice nás čeká zlatý hřeb – výstup na radniční věž s vyhlídkovým ochozem. Nádhera! Liberec jako na dlani s Ještědem v pozadí. Spokojenost! Bylo to super, až na těch plus minus 164 schodů nahoru a zase dolů, ale jinak nezapomenutelný zážitek.
BUS přijel na zavolání a převezl nás k divadlu F. X. Šaldy, kde byl dán rozchod na oběd. Všichni jsme se rozprchli po známých i neznámých restauracích, sklípcích a hospůdkách. My jsme ještě chvíli před obědem věnovali poznávací činnosti a objevili jsme Kanálovou uličku. Ulička dlážděná "dekly" kanálů z Československa, Německa i Polska. Je to docela dobrej fór, je jich tam asi 50, nenapadlo mě je počítat.
Po obědě nás opět vyzvedl BUS a převezl nás do technického muzea. Moc zajímavá expozice nejrůznějších dopravních prostředků od kol, motorek, aut, autobusů, přes tramvaje, lokomotivy až po roboty. Prostě nemám slov, srdce mužů plesala, reakce žen jsem pro samé slintání blahem ani neregistroval (mraky angličáků, i tramvaj jsem řídil – na trenažéru).
Po ukončení prohlídky muzea "jdeme" 300 m k zaparkovanému BUSu a jede se domů. Cestou nás přepadá liják, že tu vodu ani stěrače neberou, ale ve Svoru už neprší. Do Krásné Lípy přijíždíme už po dešti a včas!
Výlet to sice byl veskrze kulturně poznávací, nachozeny máme asi tak 3 km a něco schodů, ale těch zážitků...
Díky, bylo to moc fajn!
Standa Leš



3. 9. 2020

Svěcení obnovené kapličky sv. Antonína Paduánského
Fotografie:
Jaroslav Leksa





2. 9. 2020

Tajemství kraje pod Vlčí horou
Fotografie:
Jaroslav Leksa

Standa Leš

Mikuláš Peterka



Tajemství kraje pod Vlčí horou, tak lákavě zněla pozvánka na dnešní výlet, který pro nás připravil Jirka Rak. Je poměrně chladné úterní ráno, sešlo se nás celkem šest, náš obvyklý již dlouho nepřekonaný počet účastníků na výlety, na kterých se chodí. Jirka nás přivítal a pozval nás do suterénu "íčka", kde je malý kinosál a tam jsme zhlédli nádherný film z roku 2006 Krajina tajemství. Bylo to úžasné zahájení a správně naladěni a navnaděni jdeme na BUS, který nás dopravil k Nobilis Tilia ve Vlčí Hoře.
Plánovaná návštěva tohoto regionálního výrobce byla pro výpadek el. proudu vynechána. Proto pokračujeme podle plánu žlutě značenou cestou přes vyhlídku na Lužické hory. Výhled při dnešním počasí skutečně bez chyby, pokračujeme dál kolem Hesseho kříže k nově postavené kapličce sv. Ant. Paduánského. Tam jsme zastihli partu stavitelů kapličky v čele s Jendou Doudou. Chvilku jsme tam povídali, zacláněli, obdivovali a pěli chválu na toto nádherné dílo, které nesporně obohatí zdejší krajinu.
Když jsme se dosyta pokochali, pokračujeme cestou necestou, směr Köglerova naučná stezka, kolem Jitčiny skály (tak ji pojmenoval Mikša) kolem dalších skal, až k Malému pruskému táboru a po chvíli nás vítá značka NS. Po té stoupáme k Englovu prameni a na Kamenný vrch, kde jsou tzv. tektonická zrcadla. Po krátkém oddechu pokračujeme směrem Na Bělidla a do Kyjova, kde nás čeká Na Fakultě toužebně očekávaný obídek, pivínko a krátký pokec, než přijede autobus.
Celkem vzato, byl to moc pěkný půlden s ideálním počasím, strávený ve společnosti příjemných lidí. Jirko, díky, bylo to super, jako ostatně vždycky.
Standa Leš



30. 7. 2020

Výlet lodí
Fotografie:
Standa Leš

Ilona Řechtáčková

Eva Šteckerová



Byla jsem mile překvapena, když dva dny před akcí mi zavolala Eva Steckerová, že už toho lenošení bylo dost a že by to chtělo někam vyrazit. Oprášila totiž výlet, který se jí nepodařilo uskutečnit loni, a pozvala nás na cestu lodí Porta Bohemica z Ústí n. L. do Litoměřic.
Na celodenní jízdenku DÚK jsme jeli autobusem do Děčína, tam přestoupili na rychlík do Ústí a spěchali (zcela zbytečně) do přístaviště, kde jsme zjistili, že nás musí pro nižší stav vody odvézt autobus do Vaňova, takže jsme byli ochuzeni o jízdu přes střekovské zdymadlo. Nevadilo nám to, cestou jsme projížděli zdymadlem v Lovosicích.
Cestujících na lodi bylo tak akorát, takže záď lodi byla naše. Plavčík – stevard nás pilně obsluhoval, horká čokoláda, studené pivo, káva všeho druhu, každý si z té nabídky vybral. Sluníčko svítilo, na palubě vládla pohoda. Vlastík se ujal průvodcovské role a trpělivě odpovídal na naše dotazy. Kopečky Českého středohoří z labské hladiny se tvářily trochu jinak, než jsme z našich výletů znali, ale orientovali jsme se dobře a nostalgicky vzpomínali na absolvované výlety na Varhošť, Milešovku, Lovoš, Hazmburk, Velké a Malé Žernoseky, na kterých nás povětšinou provázel Vlastík.
Před námi je vidět Radobýl, a to už víme, že jsme v cíli cesty – v Litoměřicích, kde jsme byli i na oddílovém zájezdu předloni.
Měli jsme 2 hodiny na malou prohlídku města, oběd a zpátky stejnou cestou domů.
Evo, děkujeme Ti za krásný nápad, kdoví, jak to s tou vodou bude příště.
Líba Šaferová



4. 7. – 11. 7. 2020

Cyklo Žďárské vrchy, 18. ročník
Fotografie:
Petry Hladíkové

Mikuláše Peterky

Jan Tomišky



4. července, sobota: cesta tam
Před devátou se scházíme u Peterků, nakládáme bagáž a kola a krátce po deváté vyrážíme směr Svratka. První zastávka je na zmrzlinu ve Lvové, tu nemůžeme vynechat. Další plánovaná, ale neplánovaně dlouhá, je na zámku Humprecht u Sobotky. Prohlížíme si nečekané množství místností (12 z 27), centrální 16 m vysoký hodovní sál s úžasnou akustikou a ve druhém patře vyhlídkový ochoz. O něco lepší výhled je i z věže.
Další zastávkou je Masarykova věž samostatnosti asi 1 km od centra Hořic. Také s vyhlídkovým ochozem ve výšce 25 m.
5. července, neděle: Svratka – Devět skal – Černá skála – Bílá skála – Milovy – Svratka, 25 km
Devět skal je nejvyšší hora Žďárských vrchů (836 m n. m.) s vrcholovou vyhlídkovou rulovou skalkou. Zejména Bílá skála je nepřehlédnutelný rulový útvar vzniklý mrazovým zvětráváním. Je vysoký 25 m a dlouhý asi 60 m. Milovy jsou rekreačním střediskem u osmi hektarového rybníka.
Mapa je zde.
Do Svratky jsme se vrátili brzy, tak jsme ještě podnikli autem vyhlídkovou jízdu po okolí s výjezdem na Lucký vrch (739 m n. m.) s úžasnými výhledy na Orlické hory, Králický Sněžník a Jeseníky, ale i bližší okolí, zejména veliké údolí s vesnicí Telecí.
Mapa je zde.
6. července, pondělí: Svratka – Hamerská přehrada – Košinov – Chlum – Januš – Hlinsko – Dědová – Svratka, 46 km
Hamerská přehrada je chráněný zdroj pitné vody na řece Chrudimce. Vybudovaná byla v letech 1907–1912, první sypaná zemní tížná hráz na území Česka. Délka hráze je 208,4 m, výška 17,7 m nad základovou spárou, šířka v úrovni základů 64,0 m a 2,3 m v koruně hráze. Januš je rekreační rybník, dříve i s restaurací a půjčovnou lodiček. Hlinsko je východiště do Žďárských vrchů i Železných hor. Restaurované domky starých řemeslníků v části Betlém.
Mapa je zde.
7. července, úterý: KPČ (kulturně poznávací činnost) – zámecký park ve Slatiňanech, krátká prohlídka Chrudimi – historické opravené hradby, Mydlářovský dům (Muzeum loutkářských kultur) a i Koželužský mlýn na náhonu z řeky Chrudimky.
8. července, středa: Svratka – Herálec – Fryšava – Medlov – Studnice – Pasecká skála – Kadov – Svratka, 41 km
Medlovský rybník v nadmořské výšce 710 m je rekrečním rybníkem spíše pro otužilce. Pasecká skála je rozhledová skála 808 m n. m. již s omezeným rozhledem vrcholky stále rostoucích smrků. Kadov je naše oblíbená malá rodinná hospůdka U Janečků, kde jsme se letos dověděli od hostinského pana Janečka mnoho zajímavého z minulosti Kadova a jeho okolí, ale i ochutnali (trošku) bylinkovou specialitu likér Kadovánek.
Mapa je zde.
9. července, čtvrtek: Svratka – Cikháj – Polnička – Velké Dářko – Radostín – pramen Sázavy – Svratka, 48 km
Cikháj je obec s partyzánskou tradicí, v Polničce se zabaví děti v pěkné areálu s malou železnicí, rybníčkem s "motorovými čluny" i dráhou pro čtyřkolky. Velké Dářko je největší rybník Českomoravské vrchoviny s rozlohou 206 ha, v nadmořské výšce 610 m. Je využívaný k rekreaci – koupání, jachtingu a k projížďkám na loďkách. Na rybníku jsou místním klubem pořádány závody ve windsurfingu a největší závody dračích lodí na Vysočině. Pramen Sázavy je bohužel mnoho let neudržovaný, i když letos k němu přibyl "pomníček" z leštěné žuly. Vzhledem ke stavu pramenu tam působí jako pěst na oko...
Mapa je zde.

Celkem jsme letos najeli 160 km, což se zdá býti proti počátečním ročníkům výrazně méně, ale čas je čas.

10. července, pátek: po zabalení a úklidu jsme dojeli autem nad vesničku Javorek a po lesní cestě a následně pěšině jsme po 2,5 km dorazili k vyhlídkové skále Prosička (739 m n. m.), o které se říká, že z ní je nejhezčí výhled Vysočiny. Shodli jsme se na tom všichni. Opravdu paráda.
Mapa autem je zde. Mapa pěšky je zde.

Poté jsme se rozloučili s Jirkou a Petrou, kteří ještě zústávají do soboty, a krátce po poledni jsme vyrazili na cestu domů. Výborně jsme poobědvali v Konecchlumí v restauraci U Patřínů, kterou jsme doposud znali jenom podle dobré zmrzliny, a přes Jičín, Mnichovo Hradiště, Mimoň a Svor jsme dorazili do Krásné Lípy.
Děkuji Petře za záznamy projetých tras.
Děkuji všem za účast, věřím, že se jim 18. ročník líbil, i když nám počasí nepřálo jako jindy, a že se uvidíme třeba na 19., předpokládám že předposledním, ročníku této akce.
Jan Tomiška



21. 6. 2020

Výlet Česká Kamenice a okolí
Fotografie:
Mikuláše Peterky Jaromíra Petružálka Ilony Řechtáčkové

Kdo nechtěl túry, mohl si vybrat neděli. Dopoledne drobně mrholilo, odpoledne už bylo slušně.
Sraz byl opět v České Kamenici. Místo výstupu na Zámecký vrch jsme díky starostovi České Kamenice Janu Papajanovskému navštívili gotický kostel a barokní kapli, a potom vyjeli historickým motoráčkem do Kamenického Šenova. Odtud smluvním autobusem do Kamenického Šenova, kde byla zajištěna opět bezplatná prohlídka sklářského muzea. Potom návštěva Panské skály a autobusem k bývalému lomu Klučky. Dvoukilometrová túra přes čedičové varhany na Klučkách a louky s výhledy na České Švýcarsko a Studenec nás dovedla ke kapli v lučinatém sedle Polevského hřebene. Od kaple se nabízí tradičně skvělý pohled na pyramidu Klíč, Ještěd, Ralsko.
Potom autobusem do Prysku – prohlídka renovovaného kostela a posezení v kiosku na koupališti.
Během akce nás postupně provázeli senátor Zbyněk Linhart, starosta Č. kamenice Jan Papajanovský, starosta Prysku a náměstek hejtmana Libereckého kraje pro dopravu Jan Sviták, starosta Kamenického Šenova František Kučera, ředitel o.p.s. České Švýcarsko Jan Šmíd a vedoucí odboru kultury v České Kamenici Vendula Fedorčáková, která se výborně zhostila úlohy zajištění celé akce.
Škoda, že za náš Klub nás tam bylo opět zanedbatelné množství…... Chápete, byli jsme spolupořadateli jedné z hlavních akcí roku.
Jiří Rak



20. 6. 2020

Nejkrásnější túra Českosaským Švýcarskem
Fotografie:
Mikuláš Peterka Ilony Řechtáčkové

V 9 hodin jsme se sešli na nádraží v České Kamenici, kde čekal smluvní autobus (zdarma): odjeli jsme jím se zastávkou v infocentru v Srbské Kamenici před Mezní Louku, kde jsme nastoupili 14 km dlouhou túru kolem Větrovce, na Malou Pravčickou bránu a Šaunštejn, po České silnici do Táborového a Mokrého dolu, jím na Pohovku, po červené přes vyhlídky na Kolišti, sestupem ke kapli Kny a po modré kolem Kočičáku do Jetřichovic. Vůbec nepršelo a příjemných 15 – 17 stupňů bylo při túře vhod. Zároveň jsme byli přítomni otevření Naučné stezka Česká silnice, kterou zahájil ředitel Správy národního parku České Švýcarsko Pavel Benda. Na několika zastaveních podal výklad Václav Sojka. Povalové chodníčky k uhlířovu domku (Pyšná princezna) dobře dokreslily dávnou atmosféru.
Z Jetřichovic jsme odjeli zpět do České Kamenice k vlaku.
Na akci přišlo 45 osob, za náš klub se přihlásilo mizivě málo členů a ještě méně, čtyři, jsme se nakonec zúčastnili. Byla řada dalších dobrých známých, kteří pravidelně chodí, ale za Klub prakticky nikdo.
Je otázkou, jakou nabídku akcí by si členové přáli, když taková společná akce jako otevření sezony, po měsících půstu díky koronaviru nezaujme. Mělo by být více účasti na volnočasových aktivitách. Cukrárna s Monikou je bezva, je to naše skvělé zázemí, ale že by to mělo být postupně jediné větší místo našeho zájmu ve volném čase (nemluvím o brigádách), to se mi nechce věřit.
Jiří Rak



19. 6. 2020

První vozíčkářská trasa v Ústeckém kraji byla otevřena
Fotografie:
Jany Kučerové Jaroslava Leksy Mikuláše Peterky Romana Smity Miloše Tomana

Jedinečná krajina okolo Krásné Lípy, kde se snoubí příroda NP Českého Švýcarska, CHKO Lužických hor a CHKO Labských pískovců, které tvoří jeden celek, protnutý sítí turistických cest, nabízejících návštěvníkům rozmanitou možnost výletů. Kopcovitý a místy skalnatý terén neumožňoval tuto možnost tělesně postiženým, ale i oni zaslouží užívat si krás, kterou nám dala příroda.
Proto v roce 2018 vznikla myšlenka vybudovat okolo Krásné lípy vozíčkářskou trasu. Nabízel se k tomu poměrně rovinatý terén jihovýchodním směrem od Krásné Lípy. V první části s výhledem na kopce kolem Jedlové, v druhé části na Dymník a Vlčí horu. Nápad podpořili senátor Ing. Zbyněk Linhart a především starosta města Jan Kolář. Kladné stanovisko zaujala Krajská komise turistického značení. PaedDr. Jan Eichler s PhDr. Ing. Zdeněkem Matoušem zajistili většinu potřebných finančních prostředků, také se podílela Československá obchodní banka, Spolchemie Ústí nad Labem, KČT Krásná Lípa a KČT Ústecké oblasti. Stezku vytrasovali manželé Cabalkovi z Brna. Zpracovatelem projektu je firma BO CO, spol. s.r.o. Libchavy. Stezku realizovala Orlicko-ústecká firma Otakara Boury. Celkové náklady byly 281 680 Kč. Unikátností je to, že ke vzniku stezky se spojily tři obce, po jejichž území stezka vede. Potřebné úpravy pro průjezdnost invalidních vozíků hradily ze svých prostředků. Krásná Lípa vybudovala 800 m nové cesty s povrchem z jemné drti. Ve městě byly upravené nájezdy na chodníky, společně s Rybništěm udržují spojku k Velkému rybníku, Horní Podluží vyasfaltovalo chodník do obce a doplnilo mobiliář o další tabuli. Jiřetín pod Jedlovou propojil město s cyklostezkou novým chodníkem.
Stezka byla dokončena v říjnu 2019. Část stezky (okruh kolem Krásné Lípy) vede většinou po lesních cestách, z důvodů intenzivní těžby po kůrovcové kalamitě nešlo nyní cestu zprovoznit. (I do budoucna bude nutno počítat s tím, že při hospodářské činnosti majitele lesu může být krátkodobě průjezd omezen). Na jaře zprovoznění přibrzdila epidémie koronaviru.
Významným dnem pro turisty se stal pátek 19. června 2020, kdy došlo k zprovoznění první vozíčkářské stezky v Ústeckém kraji. Od časného rána byla obloha zatažena černými, vodou nasycenými mraky a i předpověď počasí ukazovala déšť. Naštěstí pršet začalo až po akci. Na krásnolipském náměstí před budovou OPS ČŠ připravily technické služby města zázemí pro „kmotry“ stezky.
Od 8.30 hodin zvala z podia hudbou a zpěvem k účasti country kapela Poutníci z Děčína. V 9 hodin přivítal všechny přítomné Jan Eichler, předseda Ůstecké oblasti KČT. V úvodu popsal historii stezky a uvedl její donátory. Poté slovo předal senátorovi Zbyňkovi Linhartovi (38 let členem KČT krásná Lípa), uvítal realizaci stezek i to, že krásnolipská byla první v kraji. Emotivně zapůsobilo na přítomné, kteří znali jeho otce, když ve své řeči připomněl že byl 20 let odkázán na invalidní vozík. Slovo předal radnímu Ústeckého kraje Zdeněku Matoušovi, který mimo jiné přiznal, že je mu rozvíjející Krásná Lípa blízkou a pochválil realizátory stezky. První místopředseda ÚV KČT Zdeněk Cabalka mimo jiné ocenil, že klub stezku realizoval z vlastních zdrojů, též se mu líbilo důstojné otevření stezky. Posledním řečníkem byl starosta města Jan Kolář. Ocenil, že se podařilo dát dohromady kolegy sousedních obcí ke spolupráci na společné věci. Pochválil myšlenku, na které se velkou měrou podílel.
Krasnolipský farář Antonín Sedlák stezku požehnal krátkou motlitbou. Senátorem Zbyňkem Linhartem, radním Zdeňkem Matoušem, starostou Janem Kolářem a místopředsedou KČT Zdeňkem Cabalkou byla přestřižena páska. Slavnostního aktu se mimo jiné zúčastnil i Pavel Benda, ředitel Správy NP České Švýcarsko, čestná předsedkyně revizní komise UV KČT Ružena Straftaová, majitel firmy Euro-Topoz Michal Osif, starosta obce Rybniště Roman Forfera, ředitel OPS ČŠ Jan Šmíd, vedoucí Destinačního fondu Jiří Rak, milé bylo přivítat se s delegaci tělesně postižených z Lovosic, vedenou místopředsedou Miroslavem Kučerou. Akci přijelo pozdravit a pomoci s organizaci 5 členů oblastního výboru. Nechyběli ani členové krásnolipského odboru a ani předsedové okolních klubů a veřejnost.
Po oficiální části měli účastníci možnost občerstvení, k poslechu hráli Tuláci. Akce byla zajímavá i pro Primu a regionální televizi. Přejme stezce, která je určena vozíčkářům, ale i kočárkům, mnoho uživatelů a v budoucnu ještě další „sestru.“



19. 6. 2020

Výlet po krásnolipských překvapeních
Fotografie:
Jaroslava Leksy Mikuláše Peterky Jaromíra Petružálka Ilony Řechtáčkové

Po dopoledním slavnostním otevření 1. vozíčkářské trasy v Ústeckém kraji naším klubem jsme odpoledne ve 13 hodin zahajovali další velkou akci, a to záhájení turistické sezóny, kterou jsme jako klub s OPS pořádali.
Sraz byl na náměstí v Krásné Lípě ve 13 hodin. První den jsem měl za úkol dělat průvodce. Trasa byla naplánována na 12 km dokonce se dvěmi přestávkami na odpočinek a občerstvení. První v Lučním baru, druhá, hlavní, na srubu Sichovka s plánovaným posezením a opekáním špekáčků.
Počasí nám ale nepřálo, i když jen většinou mrholilo. Bylo velmi smutné, že se ale na otevření sezóny sešlo pouze šest osob, k nemilému překvapení jen 2 členové členové klubu - Jirka Rak a já, coby hlavní pořadatelé!!! Ti, kteří by "možná" odpoledne přišli, měli pořadatelské povinnosti na dopoledním zahájení vozíčkářské trasy a byli dostatečně prochladlí na to, aby odpoledne do nevlídného počasí ještě šli na 12 km výlet.
Čtyři skalní přátelé kromě nás dvou přece jenom přišli!! Od 13.30 do 14.30 jsme příjemně poseděli v Lučním baru při objednaném výkladu majitele – uměleckého kováře Míly Petráška, který nám za obětavost a prokřehlost, že jsme došli, poskytl výraznou slevu na občerstvení, rozpálil výheň a při příjemném posezenívelmi pěkně o Lučním baru a jeho historii vypravoval.
Po rozloučení jsme pokračovali ke studánce Haničce, kde si nějaký "dobrák asi zapůjčil" pěkný klasický potištěný hrníček!!! Pokračovali jsme mokří na Vápenný vrch (548 m n. m.), kde má stát v budoucnosti 36 m vysoká železná rozhledna. Trasu jsem pro dohodě s partou pro promočení změnil a hlavně zkrátil. Zvolil jsem zajímavé vápencové lomy, Vápenku a příčnou odvozní nejbližší cestou jsme šli ke srubu. Na srub jsme došli dle plánu v 16.30, roztopili kamna na osušení a uvaření vody na čaj a kávu. V dešti, který nepřestával, jsme rozdělali oheň, opékali špekáčky a různou tekutinou je zapíjeli.
Nakonec se nás tam sešlo a sjelo překvapivě 16 přátel, ale zase nikdo ze slibovaných členů mimo Lídy H., která přijela až z Děčína po práci! Závěr nám vše negativní u ohně vynahradil – byla i legrace a smích.
Do Krásné Lípy jsme ale již dojeli auty. Na náměstí jsme byli v 18.45.
Je to ale jinak dosti smutná klubová epizoda na zahájení turistické sezóny, když jsme byli spolupořadateli. Znovu jsem se přesvědčil o tom, že není možné dělat dvě velké klubové akce v jeden den. Pro některé je těžké to pochopit, a je to na další rozbor a povídání........
Mikuláš Peterka




Na Tokání – oáza uvnitř skal




Samoty Na Tokání byly pro mne vždy oázou pro odpočinek uprostřed skal zadního Českého Švýcarska. Neměl jsem štěstí uvidět již dříve zaniklý Český mlýn, Zadní Jetřichovice nebo Dolský mlýn, které se nacházely v roklích skalních řek, a byly podobně součástí kulturního dědictví Českosaského Švýcarska; jsou nenávratně pryč.
Tokáň je jiná svou polohou. Vysoko nad Táborovým dolem, na úpatí Vysokých stěn, ve skalním kotli pod Jedlinou, který byl ukryt právě vyhořelým srubem , na rozcestí mnoha cest. Nebudu zde vzpomínat, jak jsme jezdili s děti ještě v polovině devadesátých let do posledního srubu k paní Kouřilové, obdivovali stará kamna a poslouchali vyprávění lovců, kteří se tam v podzimní večery scházeli – každý má své vzpomínky.
Chci vyjádřit něco jiného. Miloval jsem krajinu skal kolem Tokáně pro svůj půvab malých, ale dobře prošlapaných stezek ke skalním výšinám i do hlubokých roklí. Vytesané schůdky z doby Kinského pochůzek, více než 170 let staré a staré chodníčky mezi borůvčím a vřesem mne pohodlně vyvedly k Jedlině a Vysokým stěnám, s panoramatickým výhledem přes hloubku lesů a roklí Českosaského Švýcarska k blízkému Rudolfovu kameni, Sněžníku a oběma Winterbergům. V kraji nekonečné samoty bylo možné zahlédnout spíše kamzíka než člověka. Mohutné buky pod skalami zůstaly dodnes. Překonávají i exempláře, které objevíme někde v ruinách Jizerských hor pod Poledníkem.
Je to můj pohled na svět, svět starých cest, které patřily k historickému odkazu tohoto kraje, stejně jako sruby, mlýny, zájezdní hostince ve skalách. Nikomu jej nevnucuji.
Pro mladší je možná tím jejich světem onen „návrat k divočině“, kdy jsou (v posledních dvaceti letech) likvidovány nepůvodní dřeviny s tím, že budou obnoveny ty, které patřily k této zemi ještě předtím, než byla lidi objevena. Klimatické změny současnosti, sucho a nedostatek vody k této divokosti jistě přispívají. Zánik starých stezek se urychluje a moc jich nezbývá. Naopak přibývá zákazů. (S těmi žijeme koneckonců vlastně rádi….)
Pro mne to už není kraj k vycházkám. Nevyhledávám tato místa, změněná k nepoznání, a po náhlém zničení jejich srdce, osady Na Tokání, nemám zde ani záchytný bod k odpočinku a občerstvení.
Je třeba táhnout dál, možná zpět do Jizerek. Jejich sanaci do téměř původní krásy po čtyřiceti letech prožívám s radostí. České Švýcarsko už v jeho původní, pro mne nejkrásnější podobě, neuvidím.
Jiří Rak




Cestami v okolí Maxiček nad Děčínem




Hezký den všem turistům,
v nedávné době jsem po letech prošel lesními cestami v okolí Maxiček nad Děčínem. Nádherné výhledy do labského kaňonu z vyhlídek Žehlička, Labská, Nad jeptiškou a U gilotiny jsou neopakovatelné. Jsou to přitom místa mimo NP a mimo přírodní rezervace, takže přístupná a bez lidí. Myslím na to, že tam uspořádáme během roku výlet po trase:
Čertova Voda – Žehlička – Labská vyhlídka – U gilotiny – Dolní Žleb, 13 km. (Musí jet Dráha národního parku přes Bad Schnadau, jinak je dojezd z výběžku komplikovaný.)
Jedna z nejkrásnějších túr v Českosaském Švýcarsku, s pohledy na Růžák a Zschirnstein.
Těším se na Vás.
Jiří Rak





Nabídka výpomoci našim seniorům

Seniorští členové našeho klubu,
Jitka Štraubová (606 590 040) a Lída Hanzlíková (720 448 567) vám nabízí v těchto problematických časech výpomoc s obstaráváním potravin a léků.
V případě potřeby volejte na výše uvedená telefonní čísla.

Děkujeme Jitce a Lídě za tuto aktivitu.





Poděkování

KČT Krásná Lípa a koronavirus
Pandemie ochromila život nejen u nás, ale prakticky na celém světě. Každý situaci prožíval jinak. Díky našim členům se ale klubový život nezastavil.
Chtěl bych touto cestou poděkovat za aktivity během uplynulých týdnů. Velké poděkování zaslouží Jitka Štraubová s Lídou Hanzlíkovou. Obě se hned od počátku vyhlášení karantény nezištně nabídly (na klubových stránkách) s donáškou nákupů a o zájemce se hojně postaraly. Mikša Peterka organizoval brigády na údržbu našich turistických zařízení, Eva Steckerová s Pavlem Podhorským pracovali na Mnišském pramenu, Alena Starostová organizovala brigády na úklid Křinice, Ing. Michal Osif stavebně dokončil prostory, které budou sloužit k potřebám našeho klubu (kancelář, archiv).
Naši členi, starosta Jan Kolář a místostarosta Zbyněk Linhart, krom toho, že perfektně zvládli situaci ve městě, si našli ještě čas i na klubovou činnost a podobně jako další naši značkaři pracovali na obnově turistického značení. Jan Kolář s Janem Doudou připravovali zahájení výstavby kapličky. Organizace, které vedou Ivana Preyová, Hanka Volfová a Jan Eichler se zapojily do výroby ochranných pomůcek.
Kladem bylo, že nám fungovaly klubové stránky. Ve výčtu nejsou naši dobrovolníci, kteří šili roušky, pomáhali druhým s nákupy (Alena Starostová, Igor Knapp) a nebo se vzájemně mezi s sebou povzbuzovali alespoň telefonicky. Za korony jsme uspěli s dvěma grantovými programy (Jan Douda).
S poděkováním Václav Hieke


A něco z lidové tvořivosti


23. 5. 2020

Vlakem do Českého ráje I a II
Přátelé turistiky,
už jsem se začala těšit na setkání mnou organizované, které by se mohlo uskutečnit po 11.5.2020 - Vlakem do Českého ráje – plánované na 23.5. a 22.8., ale bohužel musím konstatovat, že zasáhla vyšší moc a já musím oznámit, že oba plánované výlety musím z technických důvodů zrušit. Došlo totiž pro nás k nepříznivé úpravě jízdního řádu a cesta by se prodloužila o hodinu tam i zpět.
Promyslím náhradní výlety a včas prostřednictvím stránek našeho klubu dám vědět.
Mějte se hezky a opatrujte se.
Líba Šaferová




6. – 10. 5. 2020

Lázně Velký Meder – akce zrušena

24. – 26. 4. 2020

3 dny – 3 státy – 3 pochody – akce zrušena
Tuto mezinárodní akci zrušili vzhledem k pandemii pořadatelé.
Protože máme Jizerky rádi, mohli bychom se tam podívat, bude-li zájem, později.

11. 4. 2020

Nový koš u pramenů Křinice
Tři prameny se mohou pochlubit novým košem na odpadky. Je zcela na místě, jelikož i v tomto období
je pořád plný. Starý byl již celý zrezivělý a bez dna. Kovovou konstrukci vyrobil pan Beneš z Nového
Oldřichova. O dřevěnou část se postaral Igor Knapp. Moc děkujeme, jelikož to byla mravenčí práce,
ale výsledek je moc pěkný.
Jitka Štraubová


28. 3. 2020

Otvírání studánek, prameny Křinice – akce byla zrušena

21. 3. 2020

Jarní sraz turistů okresu Děčín, 60. ročník – akce byla zrušena

12. 3. 2020

Výlet za bledulemi ke Skalici
Fotografie:
Mikuláše Peterky Ilony Řechtáčkové

Po zjištění, že je nová akcička neuvedená v kalendáři a hlavně nezrušená, jsem se tetelila radostí, s kolika známými tvářemi se opět uvidím. Je fakt, že nás bylo víc než legendární výlet kolem Zákup ve dvou, ale i tak to byla bída. Sešly se nás tři smíšených párů – dvě ženy, dva muži a dva psi (taky kluk a holka) na nádraží ve Skalici. Vzhledem k tomu, že jsme tak trochu chtěli i hospůdku a ve Skalici není, tak padl návrh se přesunout k bledulím autem, čemuž se ženy včetně Jessiny vzepřely a vypravily se pěšky, pánové s pejskem Čendou sedli do auta.
Přestože bylo avizováno bláto u bledulí a to taky bylo, nic proti tomu, co nás čekalo cestou do části Svobodná ves, kde se část cesty rekonstruuje až tak, že po kotníky jílovité bahno všude a není se kam vyhnout. To mne tak vykolejilo, že jsem ten sajrajt nestihla ani vyfotit. Bledulek bylo místy dost, ale celé místo je taky pozměněné nedávnými futeřemi. U rybníka jsme se všichni setkali, krátce se občerstvili a autem jsme se přesunuli zpět k nádraží už za vydatného deště.
Popojeli jsme do Okrouhlé do pěkné hospůdky a milým překvapením bylo, že tam za námi dojela i Lída. Poseděli jsme, pojedli, popili a před odjezdem a rozloučením jsme si ještě prohlédli zajímavý parčík přes ulici. Je pěkně upravený, u každého stromu a uskupení hornin jsou cedulky s vyčerpávajícím popisem.
S návratem z divočiny do civilizace jsme se dozvěděli nová opatření, takže nám bylo hned jasné, že se hned tak neuvidíme. Tak o to víc děkuju za dnešní den organizátorce Jitce Štraubové, za společnost Mikšovi Peterkovi a Vlastíkovi Kocmanovi a také přepadení Lídou Hanzlíkovou.
Ilona Řechtáčková



7. 3. 2020

Tradiční výlet k MDŽ, Jiříkov
Fotografie:
Ilony Řechtáčkové Evy Šteckerové Jana Tomišky

Jako každoročně, tak i letos se uskutečnil výlet při příležitosti svátku MDŽ. Letošní volba padla na Jiříkov a uskutečnila se v sobotu 7. března. Vzhledem k tomu, že jsem místní, tak jsem tu natěšenou grupu očekávala na autobusové zastávce na náměstí v Jiříkově. Z autobusu se vykulilo bezmála dvacet účastníků v čele s předsedou klubu Vaškem Hiekem.
Chvíli jsme ještě posečkali na setkání s domluveným průvodcem p. Oldřichem Podzimkem z jiříkovského Spolku betlémářů, založeného v roce 2015. Zavedl nás do historické budovy bývalé spořitelny, jejíž základní kámen byl položen v roce 1912. V prvním patře má spolek k dispozici prostory ke své činnosti. Byli jsme seznámeni s pátráním po předválečné historii jiříkovských betlémářů a prohlédli jsme si vystavené betlémy všech možných typů i z různých materiálů a část prostoru je věnovaná i pracem místních dětí. Nahlédli jsme i do obřadní síně, kde se kromě svateb uskutečňovalo i vítání občánků. Všechny interiéry jsou překrásné – počínaje schodištěm, halou a jednotlivými místnostmi. Převažuje dřevěné obložení a v obřadní síni jsou krásné lustry vyrobené v kdysi místní továrně Lustry.
Naší další zastávkou byl kostel sv. Jiří, který svou velikostí odpovídá počtu obyvatel Jiříkova v době největšího rozkvětu a je to číslovka na dnešní poměry ze světa fantazie. I tady nám p. Podzimek řekl něco k historii a několik zajímavostí, např. věž kostela byla barokní a nynější podobu získala až po požáru úderem blesku. V kostele nadále probíhají každý týden bohoslužby.
Po této prohlídce se s námi pan Podzimek rozloučil a my jsme pokračovali na oběd do restaurace Adriana. Cestou jsem měla možnost ukázat, co kde ještě před nedávnem bylo a už není a zejména pohled na buď opuštěné továrny nebo torza zbořenišť je opravdu smutný.
V restauraci jsme měli k dispozici salonek, kde se o nás postaraly dvě příjemné servírky. Každý si objednal podle své chuti, měli jsme ještě příležitost si popovídat a navzájem si obdivovat, jak komu sluší srandovní brýle, které byly součástí dnešního image. Ještě pár foteček a před jednou hodinou jsme se rozloučili a po velkých porcích na talíři odfuněli každý na svůj gaučík.
Tak zase za rok ve stejnou dobu na jiném místě ahoj.
Ilona Řechtáčková



15. 2. 2020

Brtnické ledopády, 60. ročník, KČT Šluknov
Fotografie:
Karla Hanouska

Za krásného jarního dne jsme se zúčastnili 60. ročníku třídenní turistické akce "Brtnické ledopády", kterou organizuje odbor KČT Šluknov. Ten v čele s Egonem Wiesnerem připravil několik zajímavých tras s různou délkou kilometráže.
Po příjezdu čtyř polských turistů (Tadeusz Sławiński, Anieszka Wittig-Sławińska, Bożena Rudko, Krzysztof Podkowiński) v 10.30 hodin po prezentaci na 13 km v ceně 60,-Kč v krásnolipském kině odjíždíme autem do Kyjova, kde naše putování začíná. Rozhodli jsme se, že půjdeme přes Kyjovský hrádek, ale byli jsme rádi, že jsme prošli ve zdraví první úsek z Kyjova přes Kinského vyhlídku k Sýrovému potoku, protože vše bylo namoklé a rozbahněné, tudíž stačí špatně šlápnou na kořen a už to jede.
Poté jdeme již silničkou na rozcestí k Jeskyni víl, kterou jsme museli navštívit, jelikož tu byla umístěna samokontrola. Po ledopádech ani stopy. U Turistickému mostu, nás čekalo překvapení v podobě různého občerstvení – od teplých libereckých párků, uzené slaniny až po ovoce, ale i pivo bylo v ceně pochodu. Po bohatém občerstvení odcházíme krátce po zelené turistické značce až k rozcestí do údolí Vlčího potoka, kudy prochází modré psaníčko. To jsme prošli již bez odboček až k poslednímu rozcestí před rozcestím U Mrzutého jezevce. Zde jsme odbočili vlevo, lesní cestou bez značení. Je zde velké úložiště dřeva a značně rozježděná cesta od těžké techniky. Touto cestou jsme se po chvíli dostali k dalšímu k rozcestí, kde jsme odbočili vpravo. Cesta odtud vede do mírného kopce, odkud je krásný výhled na Vlčí horu. Poté cesta pokračuje kolem bývalého podzemního dolu a vyšlapanou pěšinou jsme se dostali až k rozcestí nad Brtníky. Po zelené turistické značce jsme pak sešli do Brtníků, kde před čtrnácti dny byla naposled spatřena bývalá škola, dnes je z ní hromada cihlové sutě.
Do cíle v bývalé restauraci na rozcestí, která byla propůjčena na tuto akci, jsme dorazili ve 15.30 hodin. A opět nás čekalo překvapení: "Co si dáte – prdelačku nebo ovocný knedlík?" A to ještě byl v ceně pochodu diplom s nálepkou a odznakem. Před 17. hodinou se v Brtníkách loučíme, jelikož polští přátelé mají auto v Kyjově, tak jim paní Helenka Landová zajistila odvoz do Kyjova, mně jede v 17.03 hodin autobus do Krásné Lípy. Na další akci jsme se domluvili na 7. března, kdy proběhne jarní setkání s turisty na Milešovce.
"Do następnego spotkania".
Karel Hanousek



15. 2. 2020

Festival Jdeme do hor!, 1. ročník
Fotografie:
Ilony Řechtáčkové Jana Tomišky Karla Veselého

Akce v kině
Dnešní 1. ročník této turistické akce byl, co se týká účasti, velmi úspěšný – pro účastníky se musely přistavovat ještě dvě řady židlí, celkem 96 lidí. Jako první jsme zhlédli filmový dokument o zájezdu do Norska v roce 2007, který organizoval a dnes i komentoval Karel Veselý. Poté promítnul a komentoval fotografie z Dolomit, jednoho z horských masivů v Italských Alpách.
S Krušnohorskou hřebenovkou (Kammweg) nás seznámil Radek Hrdlička & Jan Bělohlávek, který fotografie doprovodil moc hezkým čtením z deníku, který si psal při prvním procházení po trase původní hřebenovky z počátku 19. století.
Následovaly úžasné fotografie a komentář Petra Koška z traverzu okolo Manáslu, což je s 8 163 m n. m. osmá nejvyšší hora světa. Nachází se v pohoří Mansiri Himal v oblasti nepálského Himálaje. Název pochází ze sanskrtu a lze jej přeložit jako „Hora ducha“. Manáslu je nejvyšším vrcholem masívu Gurkha a leží asi 70 km východně od osmitisícové Annapurny. Ze svahu hory stékají do údolí ledovce Manáslu, Pungen a Thulagi.
Poslední fotografie s komentářem byly Martina Zíky z Národního parku Borjomi v Gruzii.
Poté již nastoupila turistická country kapela Čumbrci.
Myslím, že celá úspěšná akce měla z našeho pohledu jednu velkou vadu – byla komerčně zaměřená, což na našich akcích není zvykem. Do organizace akce byl proto zapojen jenom jeden náš člen, takže klub se na ní nijak nepodílel a do budoucna s tím zřejmě ani počítat nebude.
Jan Tomiška



25. 1. 2020

Výroční členská schůze klubu
Fotografie:
Bogdana Stempkowského Ilony Řechtáčkové Jana Tomišky

Stalo se skutečností, že výroční členská schůze se natrvalo usadila v kalendáři na měsíc leden. V kulturním domě a kině navzájem se sešli členové našeho klubu a pozvaní hosté. Po zapsání na presentaci u Jitky Peterkové a Líby Šaferové si většina zaplatila členské příspěvky na letošní rok a přispěli na námi sponzorovaného čápa černého v ZOO Děčín. Po počátečním mravenčení a vítání se vše v 10 hodin utišilo a samotná schůze začala.
Mikša Peterka všechny v sále přivítal a seznámil s průběhem schůze. Za předsednickým stolem mu sekundovali předseda klubu Václav Hieke, předseda ústecké oblasti Jan Eichler, senátor ing. Zbyněk Linhart a starosta Krásné Lípy Jan Kolář. Mezi pozvanými hosty byli Jaroslav Lexa a Jaroslav Bednář (KČT Dolní Poustevna), Eva Grillová a Irena Uličná (KČT Varnsdorf), Miluška Semdnerová (KČT Rumburk), Miroslav Kučera (STP Lovosice), přátelé z PTSM Lubaň s Tadeuszem Slawinskim, přátelé z Neustadu s Renatou a Jürgenem Gerstner, ing. Michal Osif (EUROTOPOZ), Prokop Škoda vedoucí DYKYTY, Jiří Rak (OPS ČŠ), Helena Landová s manželem (KČT Šluknov), pan Suda (hasiči) a Monika Semanová s přítelem z cukrárny MONIKA.
Hlavní zprávu o činnosti v roce 2019 přečetl Václav Hieke, který zhodnotil celý rok našich akcí. Připomněl i letošní jarní sraz turistů, který pořádáme, a stavbu kapličky sv. Antonína Paduánského. Následoval se zprávou o hospodaření klubu Jan Douda, který téměř po dvaceti letech práci hospodáře předal Aleně Starostové. Jako klub si vedeme finančně velmi dobře. Zprávu o brigádnické činnosti přednesl Mikša Peterka. Hlavní brigádnickou činností byla pomoc na Dittrichově hrobce, kterou měla na starost Lída Hanzlíková. Následovalo ocenění nejlepších brigádníků-členů. Za muže Igor Knapp, za ženy Lída Hanzlíková. Jako brigádník nečlen byl oceněn Mirek Podhorský. Za vedení webových stránek byl oceněn Jan Tomiška, kronikářka klubu Jitka Štraubová, manželé Collerovi za dlouhodobou práci pro klub, Miluška Semdnerová za dlouholetou péči o kapličku sv. Anny, Jan Douda za dlouholetou práci hospodáře, Hartmut John – životní jubileum.
Čestné uznání převzali dámy Collerová, Doležalová, Knollová, Koblihová, Lankašová, Maruška Píšová, Marcela Píšová, Sičová, Štraussová, Suchá, Šaferová, Uličná, Frýbová, Volfová, Portlová a pánové Kocman, Coller, Knapp, John, Krupa, Leš, Podhorský Pavel, Rak, Janda.
Významné uznání 3. stupně: Steckerová, Koňaříková, Bydžovská, Štraubová, Peterková, Osif.
Následovala diskuze, usnesení a závěr.
Schůze se zúčastnilo 51 členů a na čápa černého se vybralo 970 Kč + 60 euro.
K obědu byl výborný vrabec se zelím a dva druhy knedlíků. Tradičně od pana Halíka z hospody Na Fakultě v Kyjově. Měl na starost i bufet, který byl k dispozici po celou dobu schůze. Káva a zákusek z cukrárny Monika.
Pak již proudila volná zábava a kolem 16. hodiny jsme se rozjeli domů.
Všem, kteří se podílejí na činnosti našeho klubu, patří velké poděkování.
Jitka Štraubová



10. – 12. 1. 2020

Nejsevernější zimní stanování v ČR, 38. ročník
Fotografie:
Evy Šteckerové, tak to začalo Mikuláše Peterky Jana Tomišky

Přestože páteční počasí nebylo nikterak zimní, přijížděli účastníci především ze vzdálenějších částí Čech. Více než dvě desítky táborníků, kteří se sjeli na akci již v pátek, využilo k posezení chatu ochránců přírody. Noc z pátku na sobotu byla deštivá a i sobotní den byl sice teplotně nadprůměrný, ale deštivý.
Přestože bylo sychravé a proměnlivé počasí, neodradilo to účastníky od výletů. Pořadatelé připravili dvě trasy do NP České Švýcarsko a jeho okolí, po kterých účastníky provedli cvičitelé pěší turistiky. Táborníci měli možnost i individuálních výletů na rozhledny provozované krásnolipským klubem (Vlčí hora a Dymník).
Na večer byla připravena přednáška mosteckého cestovatele a člena našeho klubu Šebestiána Šulce, jehož vyprávění o putování na Kamčatce přilákalo 35 diváků. Večer pokračoval společnou zábavou při kytarách. Táborníci ocenili zázemí a možnost občerstvení.
V noci ze soboty na neděli byla obloha bez mraků, a tak krajinu hezky osvětloval měsíční úplněk. Nedělní ráno bylo slunečné s teplotou pod nulou.

Statistika:
první noc – 19 lidí, 14 stanů, teplota +2 stupně
druhá noc – 22 lidí (do 17 hodin), 23 stanů, teplota -2 stupně
Celkem 41 osob, z toho 6 dětí
Nejmladší účastník – Samuel (2016) a Max (2014) Zahradníčkovi, nejstarší účastník – Semerád Jiří z Litoměčic (1941), nejvzdálenější účastník – Šafář Jan z Chebu.
Václav Hieke



1. 1. 2020

Novoroční výstup na Vlčí horu
Fotografie:
Mikuláše Peterky Ilony Řechtáčkové

Rok se s rokem sešel a další novoroční výstup na Vlčí horu je tu. Na náměstí v Krásné Lípě před budovou OPS se sešlo 22 turistů připravených přivítat rok 2020, včetně kamaráda z Ebersbachu. Nechyběli ani 3 psí kamarádi, kteří s námi statečně zdolali výstup na Klíč a byli připraveni věrně následovat své paničky i dnes.
Mikša přivítal všechny přítomné, představil senátora Zbyňka Linharta a předsedu oblastního klubu KČT Ústeckého kraje Jana Eichlera a všichni jsme vyrazili za doprovodu sluníčka a téměř blankytné oblohy podél Křinice do Krásného Buku. Zde se s námi rozloučili senátor Zbyňka Linhart a Lenka Peterková, jimž povinnosti a daleká cesta domů neumožnily pokračovat dál.
Naše kroky dále mířily přes Sněžnou, Dlouhým dolem a tradičně kolem kozí farmy a vyřezané sošky Ferdy Mravence. Cestou jsme se kochali krásnými výhledy, kterých nám díky slunnému počasí bylo krajinou mnoho nabídnuto. Pod Vlčí horou nás netrpělivě očekávala Eva Štekrová, takže nás na vrchol k rozhledně vystoupalo 21.
I zde byly naše řady rozšířeny o další příznivce turismu – čtyřčlennou rodinu Churáčkovou. Po výstupu na rozhlednu jsme vybalili menší zásoby dobrot a do kalíšků k novoročnímu přípitku rozlili, jak jinak, než tradiční Lužickou bylinnou. Zde se slova ujal Mikša. Zabilancoval nad uplynulým rokem, představil plány do roku 2020 a pronesl slavnostní novoroční přípitek. Jan Eichler se k přání připojil. Díky technickým vymoženostem jsme zavolali a hromadně pozdravili i předsedu KČT Krásná Lípa Vaška Hiekeho. V průběhu další hodinky jsme se pokochali výhledy z rozhledny, občerstvili a postupně se většina účastníků vydala zpět po vlastní ose.
Zbylo nás 9 a 3 psíci. Krásné počasí lákalo na další prohlídku téměř jarně vyhlížejíci krajiny, a tak jsme pokračovali z rozhledny přes Vlčí horu s panoramatickou tabulí a pohledem na Jedlovou, Pěnkavčí vrch, Klíč, dále na Telenec s výhledy na Studenec, Zlatý vrch a Spravedlnost. Odtud jsme sestoupili ke kapličce sv. Anny a dále Černý kříž k rybníku Šimlák. Po modré turistické značce pěšinou do Krásného Buku a po červené již za soumraku zpět do Krásné Lípy. Na autobusové zastávce jsme se po téměř 15 km zdravě unaveni rozloučili a rozjeli každý do svých domovů.
Prožili jsme společně krásný první den v novém roce. Všem přítomným děkujeme za hojnou účast a přejeme všem příznivcům turististiky vše nej.... v roce 2020, mnoho zdraví a krásných zážitků.
Lída Hanzlíková