|
Zde nyní najdete léta dřívější: 2003, 2005, 2006, 2007, 2008, 2009, 2010, 2011, 2012, 2013, 2014, 2015, 2016, 2017, 2018, 2019, 2020, 2021, 2022, 2023 2023 nebo od roku 2011 přímo v "Kalendáři" níže. |
"Naše" rozhledny: |
 Vlčí hora |
 Dymník |
 Vápenný vrch (dříve Maškův) plánovaná |
|
Pro nové čtenáře: Kalendář: po ťuknutí na akci v kalendáři se Vám otevře menší podokno s dalšími informacemi. Kalendář na rok 2019 v klasické verzi i ke stažení ve formátu pdf např. pro tisk je zde. Album fotografií: při zobrazení obrázku z alba můžete na počítači stisknout pravé tlačítko myši a z nabídky vybrat, mezi jiným, zobrazení vekého obrázku na displej nebo jeho uložení na počítač. Na tabletu podobně, jenom podržíte na obrázku prst. |
| 31. 12. 2018 | Silvestrovský výstup na Jedlovou |
|
Fotografie: Evy Steckerové  |
Je pondělí 31. 12. Léta Páně 2018, poslední den v roce a svátek má Silvestr. Po předchozí domluvě se scházíme na nádraží ČD.
V 8.06 přijíždí nám dobře známý "Žluťásek" řečený též "Výhybkový ďábel". Toto kolejové vozidlo se totiž na výhybkách chová
naprosto nevypočitatelně. Skáče, naklání se, kodrcá a hřmotí, člověk si připadá jak na cestě do pekla a ne na Jedlovou
(to blbnu z těch pohádek). Takže tímto výtvorem lidského umu se vydáváme vstříc dnešnímu dobrodružství nepříliš originálně
nazvanému "Silvestrovský výstup na Jedlovou číslo 1". V Jedlové na nádraží nás vystoupilo celých 9 kousků – Eva s Pavlem,
Toník, Stáňa a Emička (Evina přízeň), Alenka, Zdenka Marcelka a já. Po vystoupení ze "Žluťáska" naše první kroky vedou kam
jinam než ke dveřím nádražní restaurace, kdy otevírají. S hrůzou v očích zjišťujeme, že je pondělí a tudíž mají Zavřeno!
Toto neblahé zjištění nás sice moc nepotěšilo, ale co, kvůli tomu jsme sem přece nepřijeli. Vyrážíme směr vrchol. Sněhu je tu stále dost a silnice k vrcholu je dost obtížně schůdná, i když to není taková hrůza jako loni na Klíči. Po několika "tankovacích zastávkách" a nepřeberném množství krokových variací prokládaných nepublikovatelnými slovními výrazy se dostáváme mírně orosení, ale v plném počtu a nezranění na vrchol. Kocháme se mlhou a mraky, jelikož zatím nic lepšího k vidění není. Jak se tak blížíme k hotelu, zavanul z kuchyně odér, kterému se nedalo odolat. Usedáme do poloprázdného lokálu a dáváme si to, co venku tak libě zavanulo – česnečku a zelňačku. Samozřejmě, jak jinak obojí nemělo chybu, co se chuti týče, ale pokud se jednalo o množství a cenu, pochopili jsme, co znamená nepřímá úměrnost. Čím menší mistička, tím větší cena. Chutnalo nám, tak to neřešíme. Po milém zahřátí vycházíme ven, kde mezitím mlha stoupla nebo klesla? V každém případě vysvitlo sluníčko a o kouzelné výhledy cestou dolů nebyla nouze. Všeobecnou pohodu narušovala pouze kluzká cesta do nižších partií Jedlové hory, ale i ta byla přínosem, protože ta závěrečná exhibice ve volných tancích na náledí byla úžasná. Někteří aktéři tančili po lese a ti odvážnější po silnici. Já samozřejmě po silnici předváděl, jak lze po nohách klouzat pohodlně z kopce až na ten závěrečný dvojitý lutz s poloviční roznožkou a závěrečným "držkopádem", který vždy připravená Evka pohotově zvěčnila. Náledí končí a my za zpěvu písní jako "Mňam, mňam Bobík" anebo "Opilecká" od Vojty Dyka a mnoha dalších, za bujarého smíchu pochodujeme k nádraží provázeni nechápavými pohledy míjejících nás davů. Vítá nás nádraží s otevřenou hospodou! My už ovšem nemáme čas, přijíždí náš oblíbený "Žluťásek", který nás dopravil domů. Na závěr ještě trochu statistiky – bylo nás 9, našlapáno máme něco kolem 80 km (dohromady), alkoholu vypito z vlastních zásob něco málo přes 2 litříky, k tomu přidejme stoprocentní utužení kolektivu a kopec srandy. A výsledek? Zase jeden super den se super lidma. Vše nejlepší v roce 2019 přejí "Jedlováci". Pokud nevíte, kdo to napsal, tak vězte, že kde je Standa, tam je sranda. (Standa Leš) |
| 31. 12. 2018 | Silvestrovský výstup na KLíč |
|
Fotografie: Pavly Krausové  Mikuláše Peterky  Jaromíra Petružálka  Jana Tomišky  |
A máme tu opět poslední den v roce – silvestr. A s ním tradiční silvestrovský výstup na Klíč. Ráno jsem trochu s obavou koukala
z okna, zda počasí nebude připomínat to nedělní, silně uplakané. Ale asi máme nahoře andílka strážného, protože se počasí
jako zázrakem změnilo a dokonce i sluníčko, jakoby se přišlo ještě poslední den v roce rozloučit. Netrpělivě s Lídou a Vildou
ve Svoru vyhlížíme vlak od Rumburka. Ten přiváží partu našich turistů v hojném počtu. Po sčítání nás bylo dohromady 18. S nimi
i turisté z Děčína s Karlem Veselým a Honzou Andrlíkem, který se podílel na rekonstrukci studánky Hanička. I děvčata z Varnsdorfu
jsou tu a všichni stoupají na Klíč. My ještě čekáme na vlak od České Lípy. Je tu a s ním i Jitka Štraubík st., již z dálky nám
mává. Můžeme vyrazit. Bohužel původní záměr šlapat na Klíč v maskách se za roky vytratil a je to velká škoda. Náš klub má tradice rád, a proto si na vrchol vykračuje mama Erža s dcerami Marunou a Eržikou, které v požehnaném stavu hledají tatu pro své již několikáté děcko. Adeptů fůra, ale nic z toho. Cesta vcelku dobrá, ale čím více stoupáme, tím více přibývá sněhu a klouže to. Potkáváme funebráky ze Všemil Míšu, Filipa a Bubu, kteří na nás čekají. Na vrcholu pak Vlastíka s Čendou, kteří ještě mířili do Prysku na Střední vrch. Výhledy pěkné (Jedlová, Luž, Hvozd, Ralsko, Stožec) a spousty dalších kopců a kopečků kolem nás. Ten výšlap za to stál. Popíjíme vrcholovky, od každého jiná a všechny moc mňam. Sestupujeme bezpečnější cestou bez sněhu. No bezpečnější. Během chvilky mama Erža spadne ze stráně, ale naštěstí vše skončí velkým záchvatem smíchu, který ne a ne zastavit. Pavla a Jirka Krausovi jsou pro nás milým překvapením. Rádi je vidíme a setkáváme se ještě v hospůdce. Během cesty do Kytlic rozdáme turistické kalendáře a prospekty na vozíčkářskou trasu. Tradiční betlém v Kytlicích u kostela nelze nevynechat a pak již za kamarády do hospůdky Duha. Tam to již žije a díky Jitce a Lence si máme kam sednout. Držely nám statečně místo. Gulášek, bramboračka či hrachovka přišly k chuti. Pak již přišlo na řadu loučení a přání do nového roku a hurá na vlak. Eržika s Marunou sice tatu nesehnaly, ale legrace byla. Tak to byl náš poslední letošní výlet. Všem, kteří přišli (20 a dva pejsci), moc děkuji. Trasa asi 10 km. Zítra se probudíme do roku nového. Přeji vám všem hodně zdraví, štěstí, pohodu, lásku. Mnoho osobních úspěchů a spousty krásných výletů a našlapaných kilometrů se zážitky. Těším se na Vás. KRÁSNÝ NOVÝ ROK 2019. Jitka Štraubová |
| 28. 12. 2018 | Rozloučení s rokem 2018 |
|
Fotografie: Mikuláše Peterky  Jaromíra Petružálka  Ilony Řechtáčkové  Jana Tomišky  |
Jak jinak se před posezením u prohýbajících se stolů pod samými ňamkami rozloučit než vydatným pohybem? A tak v 11.30 Mikša
na náměstí u turistické skříňky přivítal pětičlennou skupinku odvážlivců – Libušku, Jindru, Honzu, Mílu a Jaromíra, které
neodradilo nevlídné mrholící počasí a vyrazili statečně vstříc nadcházejícím kilometrům. Ve Wolkerově ulici u odbočky
na Pěticestí jsem se připojila já, společně s posilou, již tvořili další členové Peterkovic rodiny – Lenka a Tomáš
s přítelkyní Míšou. Společně jsme všichni pokračovali ke Kočičí skále, kde se k nám měli připojit poslední odvážlivci –
Eva, Pavel, Zdena a Vlasta. Avšak chladné počasí vyhnalo čekající promrzlou skupinku napřed, takže jsme se setkali
na Karlově výšině (566 m n. m.). Zde nás Mikša přivítal, seznámil se vznikem vyhlídky a pracemi vykonanými od roku 1997. Mlhavá clona zastínila jinak báječný výhled, tak jsme se zde aspoň snažili zahřát dobrým mokem. Posilněni, bohužel ne zahřáti, jsme vykročili dál na Vápenný vrch (547 m n. m.), kde by v budoucnu měla stát tubusová, pozinkovaná rozhledna vysoká 37 m. Vznik této rozhledny byl podnětem pro turistickou trasu – modře značenou, která nás zavedla k nově vybudované studánce Haničce. Seznámeni s dojemným příběhem objevitelky studánky paní Hany Andrlíkové a turistickými pracemi zahájenými 22. 7., ukončenými 29. 10. 2018 jsme se rozhodli připít jejímu vzniku a obnově. V nohách pár kilometrů, za nehty chlad, mokré bundy a prázdné žaludky zrychlily naše kroky zpět přes Pěticestí do kina v Krásné Lípě. Zde všechny statečné po 11 km pochodu čekala spravedlivá odměna v podobě tepla, jídla a nápojů dle vlastní volby. Ale to už je Ilončin příběh. Lída Hanzlíková Tak a kde začít? no určitě u prvního dojmu – s Lenkou Lankašovou jsme byly první, takže jsme objevily ten panenský sálek, který se uspořádáním jevil spíš na svatební hostinu, klobouk dolů před tou pílí naší kolegyně Alenky. Pěkným překvapením byla i prezentace jejího vánočního dárku, kde se nám na plátně promítaly nejkrásnější turistické destinace naší země. Než se nám prostor zdál být opuštěný, nebylo si pomalu kam sednout. Přiskotačila parta výletníků, trošku zaskřípala výčitka „a proč ty taky ne?“, no polkla jsem to. Nutno vyzdvihnout výkon (pro normálního smrtelníka nadlidský) pana Pavlíka, který si normální super trasu ještě prodloužil, došel až z Hřenska a přesto vypadal jako normální člověk a nikde jsem tedy nečetla senzaci, že jako Jetty někde poblíž se fláká. Protože jsem nevěděla, že mne článek nemine, tak na Vás určitě nevyblafnu počet účastníků, ale možná ani do tolika neumím počítat a už vůbec nechci jmenovitě, abych na někoho nezapomněla. Pan Hieke nás krátce přivítal a asi když viděl tu natěšenou hordu, tak nám popřál svobodnou a radostnou zábavu – splnili jsme nad očekávání. Mezi čestnými hosty byli manželé Osifovi, přidal se i pan senátor Zbyněk Linhart s paní Preyovou a vychytala to paní starostová Kolářová (samozřejmě s manželem), která si popletla hodinu a se svým obláčkovým moučníkem se strefila do pauzy „díra v břiše“. Nevím, jak na koho, ale na mne dojemně zapůsobila prezentace historie Klubu českých turistů, mimo jiné jsem získala i nové informace. Důležitým, a to hodně!, byl občerstvovací servis iniciovaný z Fakulty, kterému velela paní Fialová, která nejenže vyčarovala leckteré požadované víno a servírovala připravený gulášek, čepovala s kolegyní pivečko, ale taky dodala krásně upletené, ale taky dobroučké pletenky houstičky. Vlastně na stolech bylo na výzvu „vemte něco s sebou“ opravdu všechno možné – cukroví, klobásky, sýry, jednohubky, štrúdl, brambůrky, roládičky… a fakt už nevím a ještěže jsem všechno neobjevila! Nejsem ten týpek jako náš „plochý Honza“ – nevěřila jsem tomu, že se i s židlí vejde do skoro „neuličky“ mezi stoly. Třeba Marcelka vybalila barevně umělecké dílko, salát, rajče, vajíčko a? snad to někdo vyfotil. Taky musím pochválit harmoniku Mirka – to bylo pomazleníčko, zpívali jsme jako o život, i jsem po letech provětrala tancem faldy (a že jich je po svátcích). Takže, kdyby mne čas nezarazil, tak se vrátím domů po novém roce pokousaná od ledních medvědů, jak bych ovíněná bloudila. Bylo to velice srdečné, milé a moc Vám všem děkuju. Určitě nejen pro mne to byl den opravdu TOP. Kalendář 2019 je plný, tak doufám, že se často ve zdraví setkáme. Ilona Řechtáčková Dne 28. 12. jsem se vydal z Krásné Lípy po půlnoci po silnici do Doubice, dál k infocentru Saula a odtud na louku Na Tokáni. Z louky po cyklotrase na Českou silnici a po ní pod hrad Šaunštejn. Do této chvíle nebyla potřeba baterka, noc byla jasná a poměrně teplá. Moje kroky vedly po žluté značce na Mezní Louku a díky těžbě jsem baterku velmi rád využil. Z Mezné Louky po silnici jsem došel do Hřenska a u Labe jsem byl ve třičtvrtě na šest. Po krátkém odpočinku jsem vystoupal okolo hřbitova na silnici do Janova. Přes Janov, Růžovou jsem po silnici došel do Kamenické Stráně, odtud jsem se vydal po žluté značce do Jetřichovic. Z Jetřichovic po červené značce do Studeného a dál po zelené značce do Chřibské, kde jsem si dal oběd. Po obědě jsem šel po modré značce do Rybniště kousek po silnici na cyklotrasu a po ní jsem došel pod Kočičí skálu. Odtud po cestě jsem došel na zelenou značku a po ní do Krásné Lípy. Do kina, kde na mě čekali kamarádi, jsem došel po třetí hodině odpoledne. Celková trasa měřila 62 km. Jiří Pavlík |
| 15. 12. 2018 | Turistický advent |
|
Fotografie: Jana Tomišky  |
V sobotu ráno, ještě za tmy, vypuklo finále příprav na adventní trhy naplno. Jenda Doudů ten už nejméně od 6 hodin v přízemí
Aparthotelu ladil stoly se jmenovkami prodejců, aby zahájení proběhlo bez zbytečných zádrhelů. Přesně v 6.30 přijela kavalérie z technických služeb a přál bych všem škarohlídům vidět ten koncert, jaký předvedla ta parta asi 11 chlapů (nepočítal jsem je, netušíc, že budu poctěn tvorbou komentáře). Šlo to ráz na ráz, jedna parta skládala stromky, druhá stavěla zábrany a ta třetí stavěla stánky. Během necelé hodinky koncert náhle skončil, už nebylo co řešit. Než jsme se nadáli, byl na náměstí klid. Traktory, auta i chlapi z "technických" najednou nenápadně doslova zmizeli. Ale byl to jenom takový zdánlivý klid před bouří, začali totiž najíždět prodejci a za chvíli bylo v přízemí Aparthotelu poněkud těsno, ale hukot jako v úle. Venku se zatím rozednívalo, Mikša s Mirkem roztopili ohřívací sud, připravili baličku na stromky, Jitka s Lídou obsadily "kasírovací" stánek u stromků a prodej začal. Kája, Marcela, Alenka a Hanka s Evou rozjeli občerstvovací stanici a Advent začal. Vše probíhalo tak, jak je již ustáleným zvykem – dohady s kupujícími, že stromky jsou "takový a makový" to už patří k adventnímu folkloru. S remcaly si Mikša bravurně poradil s tím, že pokud se jim naše stromky nelíbí v Rumburku a ve Varnsdorfu je sice mají také, ale jenom 3x dražší. A většinou tento argument zabral. No prostě lidé jsou různí, vůbec nemají představu, co to obnáší připravit takovouto akci. Jaká to byla dřina ty stromky z lesa vůbec vydolovat, kolik zkřehlých prstů z totálně promáčených rukavic a ponožek nás to stálo. My chlapi přece jenom něco vydržíme, ale líto nám bylo děvčat, přece jenom taková dřina křehkým ženským ručkám moc nesvědčí... A když se potom vyskytne jakýsi "Blbeček", sorry za ten výraz, ale ukrást 30 stromků, tak na to už musí být skutečně žaludek. Stalo se, jedeme dál, čeká nás celá plejáda dalších úkolů, proto hleďme s optimismem budoucnosti vstříc. V 8.30 byly oficiálně zahájeny adventní trhy, zákazníci se pomalu začali trousit, prodej stromků vzrostl, občerstvení se rozjelo, Vašek vařil medovinu jako správný "fčelák" a vše bylo, jak má být. Za zvuků koled čas utíká, stromky mizely, klobásky, gulášek, svařáček i medovinka, "jak by smet". Hodně kamarádů si přišlo "adventně podrbat" a bylo nám všem fajn. Nouze nebyla ani o milá překvapení, například přátelé z Německa, Jitka z Litoměřic, Ládínek Collerů s paní a plno dalších. Také v útrobách Aparthotelu bylo rušno, tam vládla skutečná vánoční atmosféra, přehlídka výrobků zlatých českých ručiček určitě stála za to. Výběr zboží přebohatý až oči přecházely, ale když do té kapsy máme ještě pořád dost hluboko. Konec trhů byl na plánován na 15. hodinu a i to se podařilo dodržet. V 16.30 najela opět parta z našich TS a jako kouzlem vše zmizelo na korbách automobilů a vlecích traktorů. Během chvilky už náměstí krášlil jenom náš krásně rozsvícený obecní strom. Všude klid a pořádek, prodejci vyklidili přízemí hotelu a nám zůstal poslední úkol, pod Jendovým vedením uvést zapůjčené přízemí hotelu do původního stavu. Do 17. hodiny bylo po všem. Advent je minulostí. Díky patří vedení města Krásná Lípa, vedení hotelu Lípa resort a především vedoucí TS paní Hlavové a její ukázkově sehrané sestavě poctivých pracantů. V neposlední řadě patří poděkování všem těm, kteří se na zdárném průběhu této akce podíleli. Nejmenuji, nerad bych někoho vynechal, ale bylo nás dost a hlavně byl to ADVENT snů! Standa Leš |
| 12. 12. 2018 | Výřez vánočních stromků |
|
Fotografie: Lídy Hanzlíkové  Mikuláše Peterky  a odvoz zbytku  |
Počasí přímo pohádkové, odpovídající tomu, že v kalendáři má vládu prosinec. Bílá romantika. Nadýchané čepice sněhu
spokojeně trůnily na stromcích. Krása, ale pro nás trochu hlavolam. Již po osmé jsme se vypravili na výřez stromků na adventní trhy. A proč hlavolam? No, zkuste najít pod vrstvou sněhu stromeček, který by se líbil a uspokojil nároky lidi, kteří na trhy zavítají. Pro tento případ jsme meli rozděleny funkce. Mikša coby vyhledávač, vyhledával stromky, Vráťa, Standa, Mirek a Pavel sloužili jako oklepávači, tzn. že stromky oklepávali od sněhu. Pokud stromek prošel, nastoupili řezači Mirek s Honzou, stromek uřízli a to už byly připraveny snášečky (vážně to nemá nic společného se snášením vajíček) – Lída, Eva, Alena a Jitka. Ty stromky vytáhly z lesa na cestu a založily hnízdo ze stromků. Dokonalá spolupráce, takže od 8 hodin, co jsme vyjeli z náměstí ke Třem studánkám, kde jsme ještě museli odházet sníh na zaparkování aut, jsme v těžkém terénu, kde místy sníh měl až půl metru, vyřezali dost pěkných stromků. Bylo to nelehké hledání, stejně jako nelehká práce. Proto všem jedenácti stromkařům patří velké poděkování za jejich statečnost. Sílu nám dodala výborná Evina štola, která přišla k chuti. Ve 12 hodin bylo hotovo. Vlastně ještě tak úplně ne. Ještě se stromky musí na traktorech odvést, tak jim držíme palce, aby tam vydrželi a v sobotu se mohli pyšnit na náměstí. Krásný a užitečný den jsme zakončili v bufetu Beseda. Díky opravdu všem za pomoc, legraci i za pěkný den. Jitka Štraubová LIDSKÝ HYENISMUS Včera náš klub KČT Krásná Lípa provedl výřez stromečků pro adventní trhy, které každý rok pořádáme. Počasí nám letos moc nepřálo, proto vybrat pěkný stromeček pod nánosem sněhu bylo dost obtížné, často jsme se brodili až půlmetrovým sněhem. Ale ve finále byla velká spokojenost, že si v sobotu lidé budou mít z čeho vybrat. Bohužel dnes nás čekalo velmi nemilé překvapení, když jsme zjistili, že velká většina stromků zmizela, byla ukradena. Opět se ukázalo, že lidský hyenismus v jakékoliv formě tady existují a existovat bude. Je mi smutno z toho, že se to děje, ale zřejmě mám jinou představu o bytí na této zemi. A co popřát tomu dotyčnému? Myslím, že by mi na to slovník nestačil. Jitka Štraubová |
| 4. 11. 2018 | Okolím Hinterhermsdorfu a Kyjovského údolí |
|
Fotografie: Jaromíra Petružálka  Jiřího Raka  Ilony Řechtáčkové  Míly Wisinové  |
Dvakrát jsme museli dopředu změnit trasu výletu: 1. Z Německa nám sdělili, že na Lesní stezku (Forststeig) se nesmí od 1. 11. – 31. 3., že prý zvěř potřebuje klid. Podobně asi jako hrady a zámky, ty jsou na tom úplně stejně. 2. Změna Maxičky – Čertova Voda – Přípeř taky nevyšla, protože Lesy ČR a Děčín vyhlásily zákaz vstupu do lesa v celém okrese Děčín. Neplatí pro NP ČŠ a oblast Rumburka a Varnsdorfu. 3. Proto jsme ve čtvrtek vybrali trasu Mikulášovice – Hinterhermsdorf – Taubenstein – Niedermühle – Kopec – Brtníky, 13 km V neděli 4. listopadu se skupina 12 osob vydala na túru do okolí Hinterhermsdorfu a Kyjovského údolí. Autobusy linek 407 / 409 nás dovezly do Mikulášovic. Jezdí prázdné, žádní turisté. Vlaky nově v období listopad-březen už nejezdí a malá frekvence cestujících nepřesvědčí ÚK, aby vlaky obnovil. I ledopády v zimě jsou s velkým otazníkem. Budou-li 1x za 5 let, nebude nikdo řešit parkování ani posílenou dopravu. Tomáš Fúsek nám zajistil odvoz 2 auty z Mikulášovic na Hančperk. Odtud tichými stezkami přes hranici, pod Weifbergem na vyhlídku v loukách nad Hinterhermsdorfem až k penzionu Zum Wildschütz na okraji obce. Pro většinu byl objev sestup stezkou lesem na vyhlídku Taubenstein (pohled do údolí Křinice a na lesy na české straně). Další sestup ke Křinici, po stezce k Niedermühle. Perfektní ukázka, jak asi vypadal Dolský mlýn. Místo je nově trvale obýváno! Potom klasika: proti toku Křinice do Zadní Doubice, na Brtnický most a bočním údolím do osady Kopec. Restaurace U Oty (kdysi U Vyskočilů) přestávka na občerstvení: Většina jedla mexickou fazolačku, jen Jiří Rak k tomu snědl telecí s bramborem a smažený sýr s hranolky. Tím vytvořil polovinu obratu celé skupiny. V restauraci uvnitř staré podstávky velmi útulno. Venku ale taky. Sice nízká oblačnost, ale teplo. Potom poslední kilometr do Brtníků. Většina odjela busem 409 ve 14.52 směr Rumburk, Varnsdorf. Někteří busem 407 v 15.03 do Krásné Lípy. Nepochopitelné, že 407 nemá oficiálně nástupní ani výstupní stanici Staré Křečany, Brtníky, Na růžku, přestože tam má smyčku! Staví tam oficiálně jen 409. Jiří Rak domluvil s řidičem už ráno cestou tam, že nás tam odpoledne nabere, ale běžně se musí na 409 jít až na stanici Staré Křečany, Brtníky, nám. Kolizní momenty: Klasicky – Ilona Řechtáčková vyprávěla historky z mládí, které skončilo před 10 lety, kdy přestala kouřit. Igor Knapp běhal jako vždy v kraťasech, nadával, že túra neměří 30 kilometrů a že Jiří Rak vyměknul, když už nevymýšlí zkratky. Tak nás Igor opustil v Kopci a šel pěšky do Krásné Lípy. Snad už tam došel. Jiří Rak |
| 27. 10. 2018 | Za spadaným listím do Hradčan |
|
Fotografie: Jaromíra Petružálka  Ilony Řechtáčkové  Iva Šafuse  Jana Tomišky  |
Předpověď počasí na dnešek příšerná, ale Jitky charizma a příslib pěkného výletu přilákal celkem 16 lidí a rekordně stav muži
ženy mimořádně takřka vyrovnán 7:9. V Hradčanech jsme nejdříve navštívili pěkné íčko a nakoupili vizitky, známky apod.,
naštěstí měli ještě dnes naposledy otevřeno. Za drobného mrholení jsme vyrazili k prvnímu cíli – Hradčanské vyhlídce. Už cestou nás rozdováděl přírodní útvar velmi erotického vzhledu, takže jsme vyšupajdili nahoru raz dva. Výhledy nebyly sice moc ostré, ale i tak fascinovala ta hrbolatá nádherná zalesněná krajina. I počasí se umoudřilo a později nás ohřálo i sluníčko. Kraví roklí jsme cestou, kterou lemovaly pěkné skály, došli až k Psímu kostelu, evidentně bývá hojně využíván, v „kuchyňce“ byla ještě i cibule a asi se i divoce dovádělo, protože o kus dál byla ve srázu zachycena nějaká matrace. Po chvíli jsme dorazili ke Skalní bráně, z jedné strany měla stabilitu na dvou „sloních nohou“, a už se těším na fotky Iva a Jaromíra, kteří nejen tady, ale i na Hradčanské vyhlídce lovili fotky z pro mne nepochopitelných míst. Odtud se vracíme stejnou cestou na rozcestí, kde jsme měli první svačinu, a Jindra už má v tašce požehnaně nasbíraných hub, takže pochvala doma bude. Míjíme Trojzubec a lesní cestou Studenou roklí přicházíme k rybníku Držník, kde nás čeká překvapení v podobě v rákosí schovaných labutí. Asi jsou zvyklé na krmení a přeci jen žrádlo je žrádlo, tak bez ostychu docela rychle připlavaly a s úžasem jsme sledovali, že v tento pokročilý čas mají mladé. Tento zážitek nám vynahradil miniZOO momentálně v rekonstrukci. Posledním zážitkem bylo letiště se spoustou hangárů, nejdelší dráha má bezmála tři kilometry a je to monumentální podívaná. V dnešní době je určeno hlavně pro volnočasové aktivity. Výlet jsme ukončili v Mimoni v cukrárně Dana, takovou frontu a šrumec asi dnes už nečekali. Na parkovišti nám Jitka poděkovala za účast a my jsme s povděkem zatleskali, protože výlet to byl opět pohodový, skvostný a bránice zase dostala zabrat. A nohy taky – skoro 15 km. Tak si jdeme lízat rány a zase někdy ahoj. Ilona Řechtáčková |
| KČT, odbor Krásná Lípa provedl rekonstrukci studánky Hanička |
|
Fotografie: Mikuláše Peterky, závěrečné posezení brigádníků, 3. 11.  |
V posledním období se rozšířilo ku prospěchu veřejnosti i města další nové, hlavně kratší turistické značení a turistické
okruhy v atraktivních katastrálních místech města Krásné Lípy. Modrým turistickým značením také vznikla nová cesta od rozcestníku Nad Vápenkou na Vápenný vrch (Maškův vrch, kde by měla být v budoucnu postavena nová rozhledna),která dále pokračuje přes Pěticestí do Krásného Buku a dále až do Kyjova k restauraci Na Fakultě. Z tohoto popudu a také vlivem letošního dlouhodobého sucha, kdy všechny prameny, studánky a menší potoky vyschly, jsme jako klub obnovili studánku „Haničku“, kde po celé léto k neuvěření tekla nebo alespoň ještě kapala voda, která není nikde v širokém okolí. Tato studánka má ale ještě další nepřímý důvod, proč jsme se do rekonstrukce pustili, ale to až příště. Rekonstrukci jsme začali při největších letních teplotách, kdy jsme ještě brigádnicky prováděli čištění cihel na plánovanou stavbu nové kapličky na Vlčí Hoře. Dopoledne cihly, odpoledne v těch vedrech ještě studánka. Psal se 22. červenec, kdy nám odkrytí studánky hodně napovědělo, ale jak výše psal, tak informace až příště. Máme opravdu dobré jádro klubu, také nové tváře, nové členy a přátele, kteří se umí chopit práce i v náročných až extrémních podmínkách nebo nám alespoň morálně pomáhají.To mi zase potvrdila po rekonstrukci kapličky sv. Anny i tato rekonstrukce studánky. Studánku jsme ukončili 23.října. Brigádnicky se na ní podílelo 11 osob, bylo odpracováno celkem 116 brigádnických hodin zdarma. Nechci a nebudu v tomto článku zveřejňovat, kdo a kolik času tomu věnoval nebo kolik náš klub rekonstrukce stála. Nebylo by to spravedlivé. Každý, kdo chtěl a mohl, tak pomohl. Po roce po rekonstrukci kapličky jsme udělali a zafinancovali z našich klubových peněz další hodnotnou věc pro veřejnost, o to větší, že zde nepřetržitě teče pramenitá, dobrá pitná voda. Je zde i příjemné posezení a odpočinek pro každého z nás. Studánka je na modré značené cestě mezi Pěticestím a Vápenným vrchem s odbočkou asi 200m. Studánka má také již svého opatrovatele- -pečovatele. Budeme rádi, když bude mít klub těchto opatrovatelů na našich, městských i lesáckých zařízeních více. Není to první vlaštovka, ale je nás potřeba na základní údržbu více. Je toho dost, co v našem regionu udržujeme a opravujeme pro veřejnost, co může při svých turistických toulkách naší krásnou přírodou. Chci poděkovat všem, kteří se na náročné rekonstrukci během tří mimořádně teplých měsíců podíleli. Klobouk nenosím, ale smekám!!! Mikša Peterka |
| 24. 10. 2018 | Brigáda – studánka Hanička |
|
Fotografie: Mikuláše Peterky  Líby Šaferové  |
Přestože studánka Hanička byla již téměř dokončena, prostředí, v němž se nachází, je natolik kouzelné, že inspiruje k dalším
nápadům na vylepšení. A tak jsem ke studánce vyrazila 3. října společně s Igorem, abychom pár nápadů zrealizovali. Připevnili
jsme věšáček na hrníčky a na přední dvířka úchytku k otvírání. Mezitím, co jsem prováděla další, v pořadí již čtvrtý nátěr
boudičky, Igor přivrtal na boční stěny prkénka zabraňující propadání jehličí a listí, jež znečišťovaly vodu. Další, letos již poslední brigádu, jsme uskutečnili v úterý. Běsnící počasí se trochu umoudřilo, vyzvedla jsem v Jiřetíně Libušku a vyrazily k Jitce a Mikšovi P., kam po chvíli dojela i Jitka Š. Mikša přichystal nářadí a všichni jsme se autem vydali na Pěticestí. Zde se od nás odloučila Jitka P. Uklízela ohniště a nepořádek po nezodpovědných návštěvnících tohoto místa. Libuška, Jitka Š., Mikša a já jsme pokračovali po modré k Haničce, abychom ji společně opět trošku vyšperkovali. Jitka Š. vytvořila nádhernou tabulku se jménem studánky a veršem od pana Rosenberga :"Voda náš život jistí, je naší ctí její prameny čistit". Přivrtala jsem tabulku na dvířka a samozřejmě ji všichni přítomní hned pokřtili. Čím jiným, než nápojem z kombuchy, kterou s láskou vypěstovala Libuška. Po zdravém přípitku jsme načerpali mnoho sil a bylo potřeba jich využít. Jitka, Libuška a já jsme provedly úklid větví spojovací linky, která byla znečištěna nečekanou těžbou dřeva v okolí studánky. Mikša vyhrabal napadané listí z pítka pro zvěř a odtokového žlábku. Upravil okolí boudičky přikopáním a přihrnutím zeminy. Od Pěticestí za námi dorazila Jitka P., společně jsme se všichni z lavičky pokochali pohledem na magické okolí studánky a vydali se na cestu zpět k Peterkům, kde jsme byli velmi překvapeni pohoštěním, které paní domu připravila. V sobotu čeká studánku ještě jedna kosmetická úprava – nové hrníčky se jménem Hanička. Chtěla bych poděkovat všem milým a ochotným brigádníkům, kteří se na rekonstrukci Haničky s láskou podíleli. Lída Hanzlíková |
| 20. 10. 2018 | Vlakem do Českého ráje I (náhradní termín) |
|
Fotografie: Líby Šaferové  |
Jak se již stává tradicí směr, Český ráj se od nás z Lípy odjíždí ráno v 6.11 do Rybniště na TRILEX. Nakonec nás do Liberce
dojelo celých 10 v poměru 8:2 samozřejmě že ve prospěch žen. Z Liberce vyjíždíme couráčkem na Sychrov ještě za šera. Pošmourné
ráno nic moc, zataženo od obzoru k obzoru, Ještěd v mlze, jindy podzim hýřící barvami, dnes připomíná spíš "50 odstínů hnědé".
Ale důvěřujeme Libušce, že je stále v přízni sv. Petra a ten poslední "rájský" den nám ještě zůstane nakloněn. Do Sychrova
přijíždíme po 30 minutách již za světla a důvěra v přízeň sv. Petra se nám začíná vyplácet. Sluníčko se dere mezi
mraky a my se dereme po červené směr Sychrov zámek 1 km. Obnovovaná cesta pro pěší vede neskutečným krpálem nahoru, tak nasazujeme tempo, jak říkáme my nehoro-chodci "co noha nohu mine" anebo jak říkají slabší povahy "krok-sun-krok". Všichni jsme stoupání zdárně zvládli a z dálky nás už vítají dvě věže Sychrova. Čtyřhranná Rohanská a válcovitá Bretaňská. V zámecké pokladně kupujeme pěkné dobové vstupenky a do zahájení komentované prohlídky máme skoro hodinku času. Sluníčko nám přeje (nehřeje), tak co s načatým dopolednem? Necháváme se zlákat na malou toulku ve spadaném listí do zámeckého parku, který je mimochodem velice krásný a rozsáhlý, takže opravdu jen na chvíli obdivujeme oranžerii, Rohanovskou dubovou alej s duby v podobě topolů, stromy okolo cesty jsou nádherné, majestátní a zřejmě i vzácné, ale pro nás laiky nepojmenovatelné. Konec kochání, áchání a podobných obdivných výlevů, čas kvapí. Na nádvoří ještě chvíli čekáme, někteří dodávají kalorie, odpočívají a povídají si, já obcházím nádvoří a obdivuji erby na stěnách. Nikdy bych nevěřil, že spočítat 28 erbů je takový problém. V tu dobu ještě netuším, co znamenají. Přichází náš pan průvodce a vede nás ke vstupu do zámku, ještě několik organizačních informací, jako vypněte si mobily, neužívejte blesky a nešlapte mimo koberce, všude vás sledují kamery. Samozřejmě, jen co domluvil, crrr už někomu zvonil mobil a někdo šlápl mimo koberec a byl napomenut. No prostě nic nového pod sluncem, jsme přece v Česku! Začíná více jak hodinová procházka snovou nádherou zámeckých komnat s poutavým a vtipným slovním doprovodem našeho pana průvodce. Dovídáme se, že zámek od r. 1820 patřil příslušníkům známého rodu Rohanů z francouzské Bretaně, jejichž portréty jsou součástí obrazové výzdoby jednotlivých komnat, unikátní výzdoba dřevořezbami až bere dech, dobové nádobí, míšeňský a vídeňský porcelán neskutečné hodnoty. No prostě té nádhery je tolik, že to potřebuje osobní návštěvu, neboť popis tolikeré krásy by zabral příliš mnoho času. Ještě pár postřehů: zajímavá knížecí knihovna obsahovala např. desítky almanachů, kde bylo už dopředu sepsáno "kdo s kým", neméně zajímavá byla jídelna, kde byl jídelní stůl prostřený pro osm lidí, ale v případě potřeby byl rozložitelný pro 24 strávníků, obraz "Černé Berty", která prý na zámku straší, knížecí ložnice, kde hradní pán měl porcelánový ohřívač nohou a nočník z téhož materiálu, bez oušek a o tak malém průměru, že kníže musel být nižší váhové kategorie. Na chodbě jsme potkali princeznu v bílém a její veličenstvo královnu i s korunou. Fascinováni výkladem úžasného průvodce jsme byli zjevením knížecí rodiny natolik vyvedeni z míry, že místo patřičné úklony a "K vašim službám veličenstvo" jsme se zmohli na obligátní "Dobrý den", veličenstva se usmála a utvořeným špalírem prošla za svými povinnostmi. Na Sychrově se totiž natáčí zase další pohádka. Už se tady točila například Zlatovláska a Nesmrtelná teta i několik dalších. Prohlídka zámku končí děkovným potleskem za bravurní výkon průvodce a my razíme ještě zhlédnout další architektonický skvost – dvoupatrový viadukt přes říčku Mohelku. Ochotná paní výpravčí na Sychrově nás pouští na viadukt podél trati s tím, že budeme zpátky než pojede vlak, jinak jen na vlastní nebezpečí. Stihli jsme to. Než jel vlak jsme, shlédli viadukt shora i zdola a navíc překročili Mohelku po mostku suchou nohou. Pak už jen couráčkem zpět do Liberce a tam v nádražní restauraci neskutečný kulinářský skvost v podobě KULAJDY, která byla tak vynikající, že nebýt časové tísně, dal bych si repete. A pak už z 5. nástupiště jedeme domů. Malá rekapitulace dnešního výletu: bylo nás 10, nachodili jsme spolu dohromady asi tak 50 km, těch 62 schodů nestojí ani za řeč. Díky Libušce, která už tradičně neponechala nic náhodě i to počasí objednala přímo neskutečné, takže i tu podzimní paletu barev jsme si dosytosti užili. Není třeba zdůrazňovat, že výlety s Libuškou do Českého ráje patřily a zřejmě i příští rok budou patřit do naší oblíbené kategorie "Výlet snů". Díky, bylo to senza! Jo, abych nezapomněl, těch 28 erbů na nádvoří patří šlechtičnám, které se na Sychrov přivdaly. Standa Leš |
| 5. – 7. 10. 2018 | Krkonoše 2018 |
|
Fotografie: Mikuláše Peterky  Ilony Řechtáčkové  Jitky Štraubové  Jana Tomišky  |
V pátek, po splnění volebních povinností, míříme za ještě krásnějšími zážitky. A to do polských Krkonoš, přesněji do Karpacze.
Odjíždíme v 15.30 dvěma auty se sedmičlennou posádkou. V Karpaczi na nás budou čekat čtyři přátelé z Neustadtu. Míříme již
klasicky přes Německo, Polsko (Bogatyniu) do Nového Města pod Smrkem, kde se tradičně neubráníme kávičce s dortíkem, když špička
má výšku skoro Eifelovy věže. Ve Świeradově Zdróji, kam jsme dojeli, se procházíme po kolonádě a nakoukneme i dovnitř hlavní
budovy. Cestou do Szklarske Poręby zastavujeme u Gróbu Liczyrzepy (Krakonošova rakev) a na vyhlídce Zakret Śmierci (775 m n. m.).
Silnice se zde otáčí až o 180 stupňů, a jak už název napovídá, dostala své jméno po častých dopravních nehodách. I přesto,
že se už stmívalo, byly k rozeznání Krkonoše – Sněžka (1 603 m n. m.), Sniezne Kotly, Szrenica (1362 m n. m.) či Jelenohorská
kotlina. Za tmy přijíždíme do Karpatcze do ubytovny Admirál. Tam se přivítáme jak s německými přáteli, tak i s polskými.
Chvíli to vypadá, že si hodíme korunou, jelikož nás je sedm a postelí šest, kdo bude spát na posteli ve dvou, ale vše je za chvíli
v pořádku a my se můžeme uhnízdit ve svých pokojích. Večer ještě posedíme s přáteli, a pak již na kutě, ráno nás čeká výstup na Sněžku. Sobotní ráno vzhledem k tomu, že je říjen, vypadá hodně slušně, dalo by se říci úplné babí léto. Po 9. hodině vyrážíme na Pomezní Boudy – Malá Úpa (1 050 m n. m.). Po červené turistické značce stoupáme nahoru, chvíli i za doprovodu skupinky mladých nadšenců do moderní hudby, jejíž duc duc z repráků se line všude okolo. Každý si šlapeme svým tempem a šetříme silami. Scházíme se na chatě Jelenka, posilníme se a vyrážíme dále. Je to poctivý výšlap s pěknými výhledy za námi. Ale i před námi. To už ji vidíme – krásnou, noblesní dámu, která je již na dosah – Sněžku. Díváme se na ni s pokorou, ale hlavně s odhodláním ji zdolat. Kocháme se výhledem na Czarny Grzbiet/Obří hřbet(1 400 m n. m.). U rozcestníku Droga Jubileuszowa (1 560 m n. m.) je vyhráno a po pár metrech voláme hurá. Zdolali jsme Sněžku. A s námi další stovky lidí. Hemžení připomíná mravenečky v mraveništi. Mikša nalévá vrcholovku, fotíme se a někteří z nás jdou do Poštovny za výhledy či na kávu, nebo jen tak posedí a vstřebávají své dojmy. Zarážející je, že polská restaurace je zavřena. Po kukandě sestupujeme stejnou cestou k Jelence a dále po žluté turistické značce až na Pomezní Boudy. Ušli jsme poctivých 15,5 km. Na parkovišti slušná cena za celodenní parkování – jen 50 Kč. Cestou zpět se projdeme po pěší zóně v Kowarech a zastavujeme v Ściegny ve smažírně ryb. Dobrá a chutná odměna s pivečkem za dnešní výšlap. Večer bylo slavnostnější posezení, kde nám bylo předáno menší ocenění a poděkování za 20 let spolupráce obou klubů. Zároveň i ukončení seriálu těchto turistických pochodů, který se již nebude v takto velké míře konat. Polští přátelé dostali od Mikši pozvání na naší výroční schůzi a k setkání v Hrádku nad Nisou u vysazeného stromu přátelství, který obě strany zasadily loni v září. V neděli ráno se loučíme s polskými kamarády a odjíždíme do Vrchlabí, kde si prohlédneme zámecký park s jezírkem a zámkem, ve kterém je městský úřad. Některé stromy již podzim zbarvil do žluta či červena, tak je čím se kochat. Vrchlabí má pěknou lidovou architekturu a některé domky jsou jako z pohádky, jen jim nesluší ten kabát ušitý z reklamních nápisů či cedulí. Skvostem je kostel sv. Vavřince, který dominuje náměstí. Vyhládlo nám, a proto sázíme na jistotu a stavujeme se ve Vysokém nad Jizerou v restauraci U Medvěda, kde jsme již byli v červnu. Vyhlášenou a oblíbenou kulajdu, na kterou jsme se tolik těšili, bohužel neměli. Po obědě na vytrávenou jdeme do Městských sadů, které byly založeny okrašlovacím spolkem již v roce 1885 a v roce 1905 postavili turisté pavilon nad plastickou mapou Krkonoš, jejíž originál byl postaven v roce 1899. Dnes je v altánu kopie z roku 2007. Dojdeme k velmi pěkné panoramatické tabuli, kde máme západní Krkonoše jako na dlani. Špičák(810 m n. m.), Hvězda (959 m n. m.), Čertova hora(1 021 m n. m.), Zlaté návrší(1 415 m n. m.), Kozí hřbety (1 420 m n. m.), Kotel (1 435 m n. m.), Zelená hora (1 554 m n. m.), Luční hora (1 555 m n. m.) a další. Někteří z nás ještě nebyli na rozhledně U Borovice, tak zastavujeme, ale tentokrát bez exkurze psacích strojů, které jsou součástí rozhledny. Pan majitel nebyl přítomen. Pekárnu ve Smržovce jsme nemohli minout, stejně jako sladkou tečku v cukrárně v Hrádku nad Nisou. Tím jsme zakončili pěkný víkend, za který děkujeme Honzovi. I za počasí, které objednal na jedničku. Před všemi, kteří zdolali Sněžku, klobouk dolů, nebylo to lehké, ale DOKÁZALI JSME TO. Honzo, děkujeme a těšíme se na další akce. Jitka Štraubová |
| 30. 9. 2018 | Odhalení repliky orientačního hraničního sloupu |
|
Fotografie: Václava Hiekeho  Jaromíra Petružálka  Ilony Řechtáčkové  Líby Šaferové  |
Hraniční orientační sloup je hraniční znak umísťovaný v dobách první republiky od druhé poloviny 20. let 20. století
na všech československých hraničních přechodech na základě výnosu ministerstva veřejných prací z července 1925. Jednalo
se o sloupy o přibližné hmotnosti 140 kg, vyráběné z lisovaného ocelového plechu. Autory návrhu tvaru sloupů byl architekt
Josef Havlíček se sochařem Bedřichem Stefanem. V roce 1925 bylo ve Státních železárnách v Podbrezové vyrobeno 250 kusů
hraničních orientačních sloupů, z nichž bylo osazeno celkem 232 kusů. Jeden sloup byl instalován na hraničním přechodu Severní – Steinigtwolmsdorf. Bohužel dějinné události zapříčinily jeho zánik. Na jaře 2018 po 80 letech vznikla myšlenka, že v roce stého výročí vzniku republiky by bylo vhodným příspěvkem k připomenutí této události vrátit repliku sloupu na své místo. Ideu odsouhlasil výbor klubu na svém dubnovém jednání. Od nápadu k realizaci cíle je potřeba ujít kus cesty. Zadavatel, kterým byl krásnolipský Klub českých turistů měl štěstí na skvělé partnery. Každý z oslovených byl nezištně maximálně nápomocen. Největší podíl na realizaci připravovaného záměru měl Ing. Michal Osif s firmou Eurotopos. Kromě vlastní výroby sloupu zajistil i jeho přepravu a instalaci. Postarali se i o finanční náklady. Odlitky státních znaků věnovala klubu Československá obec legionářská Jednota Mladá Boleslav. Vstřícného porozumění se dostalo od paní starostky Lobendavy Lenky Hausdorfové a Ing. Františka Hudouska, potřebnou podporu a pomoc klubu poskytlo město Krásná Lípa. 28. září, v symbolický Den státnosti, po dnech příprav byl proveden výkop a vybetonovaná patka, byl sloup nainstalován a připraven k odhalení. Závěrem byly provedené terénní úpravy. A nastalo 30. září 2018, den, který si náš klub určil k odhalení pomníku státnosti. Od 8.30 (pan Osif už v 8 hodin) se nejprve pořadatelé a pak i hosté za krásného podzimního počasí sešli na hraničním přechodu. Příjemným překvapením byla nečekaně velká účast. Po krátkém přivítání si účastníci vyslechli českou a slovenskou hymnu v podání hudebníků vedených panem Patrikem Englerem. Čestnou uniformovanou stráž zajistili členové Československé obce legionářské Jednota Mladá Boleslav. Senátor Parlamentu ČR. Ing. Zbyněk Linhart ve svém projevu mimo jiné připomněl smutné výročí dějinné událostí známé jako Mnichovská zrada. Starostka obce Lobendavy paní Lenka Hausdorfová vyzdvihla význam zřízení hraničního sloupu a poděkovala za spolupráci, starosta města Krásné Lípa Jan Kolář všem aktérům poděkoval, pan Jaroslav Beneš s jednoty Československých legionářů z Mladé Boleslavi seznámil přítomné s historií hraničních sloupů. Hudební produkce pokračovala částí Smetanovy Libuše. Následovalo předání čestného uznání, udělované v rámci 130. výročí KČT za aktivní pomoc při rozvoji turistiky. Následovala hudební produkce, pro účastníky připravila obec Lobendava a krásnolipský klub občerstvení. Následovalo focení s uniformovanými legionáři i se sloupem. Krásná byla lidská vzájemnost sounáležitost. Krom výše uvedených si zaslouží poděkování všichni, kteří se na setkání podíleli. Za občerstvení Jan Douda s partou pomocníků a lobendavská radnice (skvělé koláče). Logistiku s přepravou účastníků zajistil Mikša Peterka. Díky porozumění cukrářky Moniky Semanové byla akce pořadateli zakončena posezením v cukrárně Monika v Krásné Lípě. Díky skvělé partě lidí vznikla důstojná připomínka státnosti, ke které zájemce z Lobendavy dovede zelená turistická značka. Přejme si, aby měl delší životnost než jeho originál. Václav Hieke. |
| 26. 9. 2018 | Brigáda – studánka Hanička |
|
Fotografie: Mikuláše Peterky  |
Hurá,hurá-studánka Hanička je dokončená. Dnešním pěkným i když chladným počasím jsme vyrazili na „studánku Haničku“ dokonce v pěti osobách, abychom ji ještě před příchodem chladných podzimních dní dokončili. Děvčata – Lída s mojí manželkou provedly na boudičce již třetí venkovní nátěr, my chlapi – Igor, Honza a já jsme se pustili do rozebrání výtoku studánky, který se nám na celkové kráse nelíbil a celá studánka tak ztrácela pěkný dojem. Voda totiž dřevěným výtokem netekla, jak jsme si to růžově předtím představovali. Navíc jsme se rozhodli, že při celém rozebrání výtoku ji podstatně vyhloubíme, aby se tam dobře daly naplňovat „tur. čutory“ a lahve petky. Šli jsme do hloubky 60 cm, pitíčko pro zvěř z betonu jsme přemístili, aby si veřejnost mohla bez problému naplnit dobrou vodou i do dvoulitrové lahve. Práce nám šla dobře od rukou. Původně jsme měli obavu, abychom to do tmy vše zvládli. My ale měli po celkovém dokončení ještě skoro dvě hodiny rezervu. Hanička září novotou, je pěkná a všichni, kteří jsme na ní brigádnicky zdarma podíleli, z ní máme velkou radost. Velkou radost mají ze studánky i ostatní, kteří ji již viděli. Chybí již jen pouhé maličkosti k dokončení – připevnit napsanou a vypálenou desku, která je ve výrobě, dovnitř udělat a přišroubovat 3 prkénka, aby do studánky ze zadní části nepadaly při deštích nečistoty. Zakoupit ještě dřevěné háčky na pověšení hrníčků, které ale dosud nemůžeme nikde sehnat. Věřím, že to nebudou poslední maličkosti ve vylepšování této zázračné studánky, kde v současné době ještě teče voda. Rekonstrukci studánky si zaslouží hlavně paní Hanička Andrlíková, která studánku v roce 2005 objevila, viz. původní štítek přidělaný na studánce. Poděkování zaslouží všichni, kteří se na úpravách studánky brigádnicky podíleli. Zvlášť musím poděkovat Honzovi Andrlíkovi (synovi Haničky Andrlíkové), který byl hlavním technickým tahounem celé rekonstrukce. Honzo, moc díky! Studánka má již i svého opatrovatele a to novou naši členku klubu Lídu Hanzlíkovou. Tak ať studánka Hanička slouží hodně dlouho veřejnosti jak pro občerstvení, tak i k odpočinku. Mikuláš Peterka |
| 22. 9. 2018 | Vlakem do Českého ráje III |
|
Fotografie: Marcely Píšové  |
Ráno odjíždíme v 6.11 "děčíňákem" do Rybniště. Z vlaku mávají Jarda s Hankou, přidáváme se k nim s Marcelou a na zastávce
přibíráme Jitku, už je nás pět. V Rybništi už stojí vytopený Trilex, neváháme a vstupujeme. V Jiřetíně přistupuje Libuška,
dnešní oslavenkyně a také strůjkyně dnešních zážitků a překvapení. Trilex s námi spokojeně uhání směr Liberec. Za okny se rodí
zářivé jitro s azurovou oblohou. Zřejmě narozeninový dárek od sv. Petra pro Libušku, jen tak dál. V Liberci máme na přestup
jen pár minut, rychlík směr Pardubice nečeká ...Stihli jsme ho! Stačily tři zastávky a jsme v Malé Skále, která už na první pohled nezapře, že je skutečným rájem vodáků a turistů. Jdeme městečkem přes vodu, cestou míjíme cukrárnu. Neodoláme, kávička a dobrůtka přichází vhod. Poté následuje poněkud krkolomný výstup na vyhlídku zvanou Zahrádky, těch 186 schodů nám plně vynahradil výhled do údolí Jizery na Maloskalsko s malebným masivem Suchých skal v pozadí. Pokračujeme a na štěstí ještě netušíme, co všechno nás cestou ještě čeká. Při výstupu na skalní hrad Vranov míjíme ohrazenou hradní studnu, jejíž dno zčásti již zasypané dosahovalo dna řeky Jizery. Kousek za studnou vstupujeme kamennou branou na hradní nádvoří, kde zakupujeme pěkné stylové vstupenky a Libuška se ujímá funkce hradní kastelánky a provází nás po hradu Vranov a v 19. století vybudovaným Panteonem. Prohlídkový hradní okruh čítá 13 zastavení. Stručně, nádhera, výklad super, bylo skutečně co obdivovat a fyzička si také přišla na své, těch schodů a různých lávek a prolejzaček bylo skutečně požehnaně. Vysápali jsme se i na nejvyšší skálu ke kříži, která ční 130 m nad hladinou Jizery a ty kouzelné výhledy dávaly zapomenout na absolvované útrapy. Sestupujeme zpět ke vstupní bráně, tam objevujeme dřevěného opeřence jménem "Havran vranovský", o kterém se traduje, že kdo po hlavě jej pohladí, tomu přání splní – hladili jsme a uvidíme. Na nádvoří jsme poseděli na kusu sedacího nábytku zvaném ROHLA středověká rohová lavice, krátká svačinka, přání a přípitek k Libuščiným narozeninám. Tímto slavnostním aktem končíme návštěvu kouzelného hradu a Panteonu s neuvěřitelným počtem 669 schodů poctivě našlapaných všemi účastníky. Naše cesta pokračuje okolo Přemyslovy mohyly, míjíme hrad Frýdštejn, ale pro nedostatek času jej opravdu jenom míjíme. Procházíme Drábovnou a na rozcestí Nad Malou Skálou opouštíme červenou a dále pokračujeme v sestupu do Malé Skály po modré. V cíli dnešního výletu jsme ve skvělém čase před 14. hodinou a proto v duchu hesla zdejší cukrárny hostince u Boučků "Káva a dort – nejlepší je sport!", zhřešili jsme podruhé a potom už jenom zrychleným přesunem směr nádraží a k vytouženým domácím krbům. Bylo nás 6 a našlapali jsme dohromady 66 km plus celkem neuvěřitelných 1216 schodů na účastníka, což činí výsledných 7296 celkem. A to už je sakra hodně schodů!!! Dík za příjemně prožitý den patří opět dokonale připravené Libušce. Bylo to skvělé (ještě dnes mám nohy jako z gumy), ale i přesto patřil tento výlet opět do kategorie snů. Standa Leš |
| 22. 9. 2018 | Napříč Labskými pískovci |
|
Fotografie: Ilony Řechtáčkové  Iva Šafuse  |
Nadešel čas poslední netradiční exkurze okolo Dráhy národního parku. Jak už to bývá, tak se ve stejný den sešlo více
zajímavých akcí, tak se nás zúčastnila sympatická desítka výletníků. Vlakem jsme dojeli do Veselého pod Rabštejnem,
Jirka Rak nás přivítal a nastínil dnešní cíle a poté jsme se po modré vydali směrem ke Staré Olešce, došli jsme k chatové
osadě Pod lesem a k rybníku, kde si užívaly nejen labutě, ale i rybáři. U rozcestníku nad Starou Oleškou na nás zpoza
stromů vykouklo Jirkou avizované překvapení – Rosťa Křivánek se svojí Radkou. Spustili jsme se do rokle a za stálého
zajímavého vypravování došli až do Staré Olešky. Cestou se nám odkryly i výhledy na skály, donedávna byly ještě skryté
za stromy, které vzaly za své kůrovcovou kalamitou. Zavedl nás také na úžasnou vyhlídku, o které nevěděl ani leckdo
z místních. O Olešce jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí z historie i současnosti, pro začátek to byl například Tanzberg,
kde se skutečně tančilo a musela to být krásná zábava. Navštívili jsme i bývalou školu, která se z iniciativy místních stala
jakýmsi kulturním centrem a dějí se tu opravdu pěkná setkání, zrovna dnes se tu připravovali na slávu vysvěcení křížku
monsignorem Baxantem. Podívali jsme se i do míst, kde kdysi stával kostel, jeho likvidace byl opravdu „majstrštyk“ horlivého
funkcionáře minulého režimu, dnes to místo zaujímá něco jako okál. Před rozloučení jsme dostali ještě několik typů na příště,
navštívit třeba hřbitov nebo Nebeský rybníček. Po této příjemné vsuvce jsme pokračovali do kopce nad Bynov a dále po neznačených
cestách po kraji lesa. Tady jsme se pozdrželi, protože nás čekala neobyčejná panoramata – zprava doleva od Klíče až po skalní
útvary v Německu celá ta krása, nemohli jsme se vynadívat. Zaznamenali jsme i Sokolí hnízdo a novou rozhlednu Růženku. Míjeli
jsme Arnoltice a směřovali k poslednímu cíli Belvederu. To už mi nohy říkaly, že mají skoro dost a to ony dělají kolem 15ti
kilometrů. Došlo na Jirkovo oblíbené rozdělení na skupinu A a B, áčkař já nikdy nejsem – to jsou různé krkolomnosti a odvážné
kousky, dnešní odbočka na skalní vyhlídky, ze kterých jsou překrásné výhledy, tak jsem vděčná fotografům, že se můžu kochat
alespoň zprostředkovaně. My béčkaři jsme mašírovali rovnou na Belveder, kde jsme se všichni dle své chuti občerstvili.
S nostalgií jsem si vzpomínala, jak jsem tu byla kdysi před lety, pěšky jsme šli z Labské stráně v naprostém klídku – nikde
žádná auta, bez terasy, bez různých cedulí a upoutávek, neoploceno….. a taky si pamatuju, jak mne zaujala taková džuzna,
kde bylo patrných pár sešlapaných kamenných schůdků a nenapadlo mne, že Jirka dnes zavelí tudy! No když už mne tam uvrtali,
tak jsem se měla jak v bavlnce – Jirka mne krkolomnými úseky jistil za ruku a obětavý Jaromír se ujal mých hůlek: pánové,
díky moc! Když jsme tu hrůznost sestoupali, pokračovali jsme pěšinkou nad silnicí až k přívozu. Po chvíli jsme se nalodili
a v naší oblíbené hospůdce Dolní Grund byla ještě chvíle na drobné občerstvení, jen ta servírka byla nějaká nervní, takže jsme
rádi odešli směrem k nádraží. Před odjezdem vlaku Jirka zhodnotil dnešní výlet, vyhlásil nej účastníky, nelogicky jsem byla
první já a v těsném závěsu Dany tatínek, který s námi byl poprvé a nevypadal tedy vůbec tak vyřízeně jako vítězná já. A moje
nohy nelhaly – áčkaři dvacet kiláků s vyhlídkou a béčkaři bez vyhlídky devatenáct. Jirko, bylo to super a už jsem celá žhavá na další exkurze a výlety. Snad mi to bude ťapat aspoň takhle, protože bych nerada o tuto společnost přišla. Ilona Řechtáčková |
| 22. 9. 2018 | Jizerské hory – Smrk |
|
Fotografie: Mikuláše Peterky  Jitky Štraubové  Jana Tomišky  |
Původní nápad podpořit naše kamarády v Novém Městě pod Smrkem při 15. výročí otevření rozhledny na Smrku (2003), trochu
ztroskotal, když jsme se dozvěděli, že oslava proběhla již před týdnem 15. září. Byli jsme rozhodnuti vyrazit i tak.
Ráno v šest hodin vyrážíme v pěti směr Nové Město pod Smrkem. Jedeme přes Německo a Polsko, zastavujeme se u dolu
Turów na kukandu. V Novém Městě jsme poměrně brzy, tak než otevřou cukrárnu na ranní kávu s dortíkem, jdeme se podívat
na Klingerovu hrobku. Pak se již vydáváme na túru. Chvíli váháme zda se raději nezúčastnit běhu na Smrk, ale brzy to zamítáme. Šlapeme po modré turistické, kolem pramene Kyselka, který je velmi pěkně upraven i s posezením. Míjíme ještě odpočívadlo se Streitovým obrázkem. Výstup je to poctivý a místy náročný, ale za tu námahu to stálo. Na Smrku (1 124 m n. m.) je foukavo, výhledy lehce v oparu, přesto jsou vidět Sněžné jámy, Sněžka (1 603 m n. m.), Jizerka, Jizera (1 122 m n. m.), Holubník (1 071 m n. m.), Klíč (759 m n. m.), Hejnice, Bukovec (1 005 m n. m.) i Ještěd (1 012 m n. m.). Chvíli pobudeme v útulně, ale jelikož dobíhají první borci, je tam plno. Honza se vydává po zelené turistické pro auto, my ostatní po modré nejdříve sestupem po Nebeském žebříku, dále po červené na Předěl a po zelené kolem Černé Smědé na Smědavu. Ušli jsme asi 11 km. V Bílém potoce v restauraci, kam jsme přijeli autem, na nás jukal sympatický jídelní lístek, ale ukázálo se, že v tak odpolední hodinu mají již jen prejt a kachnu, což uvítal s radostí hlavně Mikša. Oboje bylo výborné. Restaurace Dělnický dům je dobrá jistota. U Mirka a Soni Kozákových se stavujeme na návštěvě a dostáváme se zpožděním dokonce i pamětní listy. Za ten výšlap si je zasloužíme. Na zpáteční cestě se stavujeme ještě v Jonsdorfu. Žádnou ze zdejších vynikajících zmrzlin již neochutnáme, mají jenom do 18 hodin (vedoucí bloudil po Žitavě), ale na skalní útvar Jeptišky musíme. I když se už začínalo stmívat, výhledy jsme ještě stihli. Luž (793 m n. m.), Hvozd (750 m n. m.) či Jonsdorfské skalní město. Pak již směr Krásná Lípa. I když rosničky moc pozitivní počasí nekvákaly, vydařilo se, stejně jako celý výlet. Honzo, moc děkujeme. Jitka Štraubová |
| 16. 9. 2018 | Brigáda na Sichovce |
|
Fotografie: Mikuláše Peterky  |
Po sobotním příjemném posezení u ohýnku na Sichovce, které se protáhlo az něco po půlnoci, byla jednotka rychlého nasazení
po snídani nastoupená v plné síle k řezání a uklízení dřeva na Sichovku. Panáčků a Vlastíkových dobrých piveček se večer
něco vypilo, ale ani to nebylo překážkou v tempu, které jsme nasadili. Naši noční partu ještě doplnila Monika a Saša, takže
nás bylo devět. Saša a Vlastík vyzbrojeni motorovými pilami, se pustili do řezání, zbytek odklízel, rovnal, štípal, podával.
Byli jsme jak mravenečci, tak pilní a rychlí. Za hodinu a půl bylo hotovo. Uklidili jsme plac a opět přišel na řadu ohýnek,
tentoktát bez panáčků, ale zato s buřtíkem, který přišel k chuti. Za pěkného slunného počasí jsme ještě chvíli poseděli a pak
hurá ke svým domovům. Ještě před dnešní brigádou si střihl brigádu Honza Tomiška, který vyčistil na Sichovce okapy od nánosů
listí a nečistot, stejně tak střechu. Příjemně jsme zakončili turistický víkend, který začal Mikšovým výletem, ale to už je jiný článek. Všem velké díky a zase příště a nejen u brigády, ale třeba u tak pěkného posezení, jako bylo večer. Jitka Štraubová |
| 15. 9. 2018 | Tajný výlet do NP Českého Švýcarska |
|
Fotografie: Mikuláše Peterky  Jana Tomišky  |
V Kyjově u restaurace Na Fakultě se nás sešlo po osmé hodině jenom sedm. I vzhledem k předpovědi příznivého počasí nás to
všechny překvapilo. Vedoucí výletu, Mikša, nás nejdříve tradičně přivítal a poté seznámil s plánovanou trasou i s jejími
případnými úpravami. První zastávka byla u pamětní desky bratrů Františka a Eduarda Bienertových v Kyjovském údolí. Oba bratři se věnovali turistice, založili turistický klub ve Šluknově, znali zdejší kraj jako nikdo jiný a své vědomosti uplatňovali na mnoha výletech, které vedli. Po válce měl být Eduard odsunut, ale z transportu utekl a 20 let se skrýval na půdě jejich domku, kde žili se svoji sestrou. Studoval historii kraje, staré mapy apod., a připravoval Františkovi podklady pro výlety, které spolu i plánovali. Byli zavražděni v roce 1990. Pamětní deska byla slavnostně odhalena v roce 1991 na jarním srazu turistů v Krásné Lípě u příležitosti ukončení první roční etapy budování nové žluté stezky v Kyjovském údolí. Dále jsme pokračovali podle Křinice k rozcestí Pod Praporkem (Pod Praporem), zabočili do údolí a podle jenom tušeného potůčku došli ke Klenotnici. Malý prostor mezi skalami užívali loupežníci z okolních hrádků k ukládání lupu... Mírným stoupáním jsme na konci údolí došli pod Medvědicí (447 m n. m.) i na Starou Doubickou cestu. Tu jsme si ale moc neužili a Mikša nás vedl neznačenou nejdříve cestou, pak bývalou cestou s patrnými stopami po rozšiřování mezi skalkami až nakonec pěšinou podle několik set metrů dlouhého hřebínku Štíty. Před 2. sv. válkou tam šla značená turistická stezka a mezi skalkami byly upravené vyhlídky. Na konci Štítů jsme viděli jenom omezeně mezi stromy protější skály za dalším údolím, kterým jsme měli jít. Sestup na silničku ke Konírnám byl docela prudký, náročný, ale všichni jsme ho zvládli bez problémů. Přestávka se hodila a posilnění přišlo vhod – čekalo nás delší stoupání Sněžným dolem, nejprve pod Dravčími skálami a poté pod Sokolími stěnami. Za nimi jsme již šli po zpevněné cestě okolo kopce Pytlák (448 m n. m.), poté po asfaltce až k Piketu a dále k Richtrově boudě. Zastávku jsme využili k posílení i osvěžení. Odbočili jsme na Starou Doubickou cestu (opravdu starou, na některých místech jsou vidět původní štuky) a po ní jsme okolo reliéfu "Marťana", v jiné verzi "Medvěda", vytesaného ve skále, došli až ke Křinici v Kyjovském údolí. U Turistického mostu jsme odbočili na pěšinu, po které jsme se v náročném leč krátkém stoupání dostali několik desítek metrů nad Křinici a dále téměř po vrstevnici jsme došli pod Jeskyní víl opět ke Křinici. Závěr byl asfaltový, ale pohostinná restaurace Na Fakultě s panem Halíkem byla tou správnou tečkou za výletem. Mikšo, díky za moc hezkou patnácti kilometrou procházku cestou necestou s převýšením asi 1 160 m, která se všem moc líbila. Asi mnozí účastníci se dostali na místa, kde ještě nebyli a dá se předpokládat, že už ani nebudou. Je jen škoda, že mnohá nejhezčí místa NP ČŠ nejsou veřejnosti přístupná. Mikšo, díky. Jan Tomiška Mapka je zde. |
| 14. 9. 2018 | Brigáda – studánka Hanička |
|
Fotografie: Lídy Hanzlíkové  Mikuláše Peterky  |
V pátek jsme s Mikšou s velkým očekáváním na náměstí v Krásné Lípě vyhlíželi příjezd kamaráda Jindry ze Škrdlovic,
který vyrobil boudičku na studánku Haničku. Vzhledem k pokročilé době příjezdu a z obavy, abychom do tmy stihli
potřebnou práci vykonat, Jindra odmítl Mikšovo pozvání na oběd. A tak alespoň posilněni dobrou zmrzlinou jsme se
společně přesunuli do lesa, kde na nás již u spojovací linky čekal Igor s dvoukolákem na převoz boudičky ke studánce.
Ovšem po vyložení z auta jsme zjistili, že boudička je poněkud větších rozměrů, než jsme očekávali. Vyvstal problém
s naložením na dvoukolák a i samotný přesun byl náročnější. Ale nakonec se nám převoz vydařil. Vzhledem k větším
rozměrům bylo potřeba kolem kamenné desky odkopat velké množství zeminy z obou stran a tak jsem se vypravila autem
k Peterkům pro potřebné nářadí. Igor, Mikša a Jindra zatím nezaháleli a pomohli mi s nátěrem boudičky zevnitř. Po mém
návratu se Igor a Mikša chopili nářadí a provedli potřebné úpravy terénu – hlínu odkopali, celý prostor kolem desky
rozšířili a společnými silami jsme boudičku usadili a dokončili první nátěr i z venku. Boudička je pěkná, do terénu pasuje a tak jsme se s dobrým pocitem po vykonané práci rozešli do svých domovů. Jindra k Mikšovi, kde určitě utišil hlad dobrou večeří od Jitky. Lída Hanzlíková |
| 6. 9. 2018 | Nová modrá |
|
Fotografie: Ivany Prayové  |
Nová turisticky značená modrá trasa začíná nad Vápenkou, pokračuje přes Kočičí vrch, Karlovu výšinu, po schodech dolů zpět
na Vápenku (tato trasa byla původně žlutá), Vápenný vrch a Pěticestí. Cestou z Vápenného vrchu je asi dvěstěmetrová odbočka
k nově upravené studánce Hanička, na jejíž rekonstrukci se ještě pracuje a finišuje. Tuto část značil Václav Nič se svojí
manželkou Janou. Jitka Štraubová s Ivanou Prayovou a Zbyńkem Linhartem provedli nové značení modrou barvou od Pěticestí na Vlčí horu k Nobilis Tilia. Z Krásného Buku do Dlouhého Dolu došlo k přeznačení zelené na modrou. Zeleně značený úsek po silnici úsek k restauraci Na Fakultě v Kyjově byl zrušen! Z Dlouhého Dolu je nově značená cesta kolem opravené kapličky sv. Anny, jejíž rekonstrukce proběhla v loňském roce. Chtěla bych pochválit Ivanu i Zbyňka za pečlivou a snaživou práci. Dobře se mi s nimi pracovalo a přála bych jim zdárné ukončení zkoušek, a tím pro Krásnou Lípu dva nové šikovné značkaře, které tato práce baví. Myslím, že se zhostili úkolu na výbornou a po "naší modré" nikdo nezabloudí. Vyzkoušeli si hlavně nové značky, stříhání i řezání náletů, které k tomu patří, lepení "nálepek" atd. Děkuji oběma,jste šikovní. Jitka Štraubová |
| 1. 9. 2018 | Klubový zájezd do Janských Lázní a Vrchlabí |
|
Fotografie: Václava Hiekeho  Iva Šafuse  |
V sobotu jsme si všichni museli přivstat, jelikož autobus vyjížděl za dobrodružstvím již po půl šesté. Čekal nás
klubový výlet. Cestou autobus posbíral další účastníky, čekající na "sběrných" zastávkách, a pak již míříme směr
Podkrkonoší. Počasí moc příjemně nevypadalo, místy mrholilo, někdy i lilo, ale náladu nám to nekazilo. První zastávkou byl hospital Kuks, založený hrabětem Antonínem Šporkem na počátku 18. stol., jako místo odpočinku vysloužilých vojáků. Velmi pěkné barokní dílo, spojené se sochami Matyáše Bernarda Brauna, jehož sochy Ctnosti a Neřesti jsme si mohli prohlédnout v Lapidáriu. S úžasným průvodcem, jehož nadšení a výklad nás všechny zaujal, jsme si kromě Lapidária prohlédli i ostatní místnosti, kostel Nejsvětější Trojice s vystoupením skupiny Solideo a jednu z nejstarších lékáren U Granátového jablka. Zajímavá byla hrobka s pozůstatky rodu Šporků. Novinkou byla i bylinková zahrada, což byl také zážitek zejména po dešti, kdy jedna vůně přebíjela tu druhou. Poobědvali jsme v místní restauraci Sýpka. Již v autobuse jsme si mohli vybrat ze tří jídel + polévka. Oběd vynikající, někteří z nás měli tak slastný pohled jako bohyně Neřesti a Obžerství. Za návštěvu stálo i muzeum motorých veteránů, kde měl své vozítko i Jára Cimrmann. Za mrholení odjíždíme z tohoto kouzelného místa na prohlídku dělostřelecké tvrze Stachelberg. Nachází se v blízkosti Rýchorského pralesa nad obcí Babí u Trutnova. Byla vybudována v letech 1937 a 1938 jako součást československého opevnění. Mnichovská dohoda jeho stavbu přerušila, a proto nebyla nikdy dostavěna. I za pouhých 11 měsíců tu bylo uděláno neskutečně mnoho práce. Nyní pevnost funguje jako muzeum. Byla to zajímavá prohlídka, "zpříjemněná" o sestup i výstup 186 schodů. Později jsme se dozvěděli od průvodce, že tvrz dává dohromady spolek nadšených "bláznů". Patří jim velká poklona. V okolí najdeme ještě další zákopy, základové desky a bunkry. V areálu dělostřelecké tvrze stojí v nadmořské výšce 632 m n.m. rozhledna Eliška, jejíž výška je 24,5 m. Výhledy nebyly ostré, ale vzhledem k počasí to byl luxus. Byly vidět Orlické hory, krkonošské podhůří, ale i průběh trutnovské linie pohraničního opevnění pojmenované po české a polské královně Elišce, kterou připomíná socha vedle rozhledny. Naše poslední zastávka byla v Janských Lázních. Stezka v korunách stromů je oproti památkám, které jsme dnes navštívili, super batole. Otevřena byla v roce 2017. V dolní části stezky jsme si oživili, jak žije les od samotných kořenů až po koruny stromů, také jak v něm žijí rostliny i živočichové. Stezka je dlouhá 1 500 m a vysoká 45 m. Na své si přijdou i děti, které se mohou během "výstupu" přiučit něco o lese. Na samotném vrcholu jsou panoramatické tabule. Pěkný výhled byl na Janské Lázně. Součástí je i tobogan, ale vzhledem k vlhkosti byl sjezd zakázán, což nepotěšilo mnohé adeptky, které chtěly být dole zřejmě dříve. Vše ve dřevě, stejně i pěkná restaurace a informační středisko, spíše obchůdek s upomínkovými předměty na stezku. V 19 hodin jsme nasedli do autobusu a plni dojmů odjížděli domů. Byl to příjemně strávený den, který nezkazilo ani nepříliš příznivé počasí. Poděkování Heleně a Honzovi Doudovým za pěkně připravený výlet. Oběma řidičům poděkování za super jízdu. Přijeli jsme kolem 22.30. Jitka Štraubová |
| 26. 8. 2018 | Nová žlutá Sněžná – Kyjov |
|
Fotografie: Václava Hiekeho  |
Značkaři krásnolipského klubu vyznačili žlutou značkou novou turistickou trasu. I když se jde jen o 3 km,
jedná se o zážitkovou cestu. Její začátek je u turistického rozcestníku na Sněžné, kde se kříží červená značka
s Köglerovou naučnou stezkou. Z místa je výhled na okolní kopce, kterým dominuje majestátní vrch Vlčí hory.
Panoramatický pohled umocňuje polní kaplička Nejsvětější Trojice. V současnosti se jedná pravděpodobně o nejstarší
stavební objekt na Sněžné. Údajně byl vystavěn Johanem Georgem Klingerem v roce 1709 na pozemku čp. 14, který patřil
k jeho domu. Pohnutkou k tomu byl návrat živého a zdravého syna z války. Kaplička byla uzamčena a do roku 1945
měla velmi bohatý mobiliář. U kapličky byli vítaní vážení návštěvníci Sněžné. Drobná stavba byla v minulosti
cílem procesí. Při obnově Köglerovy NS získala kaplička novou střechu, fasádu a dveře. V reále se o kapličku starají
místní občané. Žlutá značka dovede zájemce v minulosti k nejdůležitější části obce. K areálu budov patřila pekárna (dnes je i se sousedním domem zbouraná), škola, kostel s farou a místní hřbitůvek. Dominující kostelík Panny Marie Sněžné včetně školy je úzce spjat s manželskou dvojicí Annou Marii Liebschové, rozené Heinrichové (1674-1749) z Krásné Lípy a Johanna Christopha Liebsche (1667-1745), rodáka ze Sněžné. Podnikáním v běličském řemesle se svou pílí a zručností vypracovali s chudoby k majetku, který se stal zdrojem jejich dobročinnosti. Snem manželů bylo zřídit na Sněžné kapli. Po překonání překážek, bránících splnění jejich tužby, mohl být 29. července roku 1732 položen základní kámen a 18. února 1734 byla kaple vysvěcena. Zbožný pár nechal v roce 1734 postavit školu. V dubnu 1745 Ch. Libsch zemřel. Jeho žena znásobila svou dobročinnost po celém okolí. Mimo jiné nechala na místní škole přistavět patro. Sama zemřela 23. dubna 1749. Kaple na Sněžné proslula od roku 1814 jako poutní místo. Obyvatelé a především místní učitel, iniciovali přestavbu kaple na kostel, a tak se 14. července 1845 začaly hloubit základy budoucí kostelní lodě, která byla přistavěna ke kapli, ze které se stala zákristie. Po dvou letech na slavnosti Pany Marie Sněžné v roce 1847 byl kostel vysvěcen. Zbožní manželé jsou pohřbeni v kryptě někde pod hlavním oltářem, připomíná je náhrobek na zadní straně zákristie. Proti vchodu do kostela je barokní socha sv. Jana Nepomuckého. Jak je socha stará není známo, sokl nese datum 1836. Kolem Nepomuka se projde na starý vesnický hřbitov kterému dominuje Hřbitovní kříž který tvoří pískovcový sokl v jeho čelní straně je vsazena mramorová deska s nápisem. Vrchní část tvoří litinový krucifix. Autor díla sochař Leopold Zimmer kříž vytvořil v roce 1878. Zajímavá je i chátrající márnice s lidovou tvorbou smrtky nejen s kosou, ale i s dopisem. Mezi sv. Janem a hřbitovem se naskýtá jedinečný pohled na Kyjovské údolí. Za sochou světce sestupuje žlutá značka po schodech a po staré kostelní stezce pokračuje stále z kopce lesem do Dlouhého Dolu, kde se potká v souběhu krátce z nově vyznačenou modrou značkou. Obě trasy se rozcházejí na dohled nově zrestaurovaného kříže mlynáře Marschnera (Dominsmüllers Kreuz). Donátorem kříže, postaveného v roce 1800, byl místní mlynář, jehož mlýn ale v roce 1913 vyhořel. Cesta pokračuje k souběhu s naučnou Köglerovou stezkou, u Dixova mlýna mine objekt z mobiliáře Köglerovy stezky – sošku pověstmi opředeného mlynářského učně Pomputa. Pak jde jen asi 200 m společně s červenou značkou k rozcestníku, kde žlutá značka končí. Zde turista může využít místní dopravu, nebo si vybrat další ze škály značených cest. Opodál v místním zařízení je možnost občerstvení. Václav Hieke |
| 25. 8. 2018 | Vlakem do Českého ráje II |
|
Fotografie: Iva Šafuse  |
V sobotu se vydáváme ranním vlakem v 6.09 do Rybniště,kde by podle všech předpokladů měl čekat Trilex. Ale považte,
pro poruchu nečekal! Před nádražím stála místo autobusu mrňavá dodávka pro 8 lidí, která měla pasažéry Trilexu chtivé
převézt do Varnsdorfu, ale musela jich pobrat celých 15. Pro normální lidi problém téměř neřešitelný, ale ne pro ČD.
Po značném úsilí senzační paní průvodčí se podařilo všech 15 kousků i s řidičem a s využitím zavazadlového prostoru
naložit a do Varnsdorfu v pořádku dopravit. Vzácná to žena! Ve Varnsdorfu se konečně sešlo všech 7 účastníků zájezdu. Bylo nás 7 statečných po anabázi s dodávkou už připravených na všechno. Libuška měla jako vždy dokonale zpracovaný plán celého výletu, kde vše do sebe dokonale zapadá, ale jaksi s Boží vůlí se v plánech příliš nepočítá. A jak jinak nazvat oznámení pana výpravčího, že do přijíždějícího vlaku nemáme nastupovat, jelikož ten nejdříve odveze pasažéry do "Sajfíku" a až se vrátí, tak odveze nás do Liberce, tečka! Odvezl nás, ale víc než hodina v čudu a spoje taky, ale jedeme dál. Libuška má plán B pro případ časové tísně, ale také plán C tzv. mokrou variantu. Konečně jsme v Turnově, ale tam zase ČD musí rozdělit vlak, kterým jsme přijeli na dva samostatné vlaky, které jedou každý jinam a posunování trvá tak dlouho, že podle mého názoru bychom tu jednu stanici Turnov-město došli dřív pěšky. Konečně jsme tam, kde máme být a vycházíme po červené směrem k Hlavatici. Výstavbu rozhledny na 30 m vysokou osamělou skalní věž inicioval již roku 1894 turnovský KČT ve spolupráci se starosty okolních měst. V roce 1908 byly původní dřevěné schody nahrazeny ocelovým točitým schodištěm, které slouží dodnes. Z ochozu na vrcholku rozhledny je nádherný výhled na Turnovsko, Železnobrodsko, Ještědský hřeben a Jizerské hory. Od Hlavatice pokračujeme po červeně značené Zlaté stezce na nejstarší hrad v Českém ráji, hrad Valdštejn. Přístupový most ke hradu je vyzdoben barokními sochami osmi českých světců. Hrad je nově opraven a i kostelík sv. Jana Nepomuckého je ve skvělé kondici. Pro časovou tíseň prohlídku vynecháváme a pokračujeme na skalní vyhlídky, ze kterých se kocháme p ohledy na divukrásné výtvory přírody v podobě Hruboskalského skalního města. Navštěvujeme pouze ty nejznámější vyhlídky – Janovu, U Lvíčka a Kapelu. Vracíme se na páteřní červenou, která vede na zámek Hrubá Skála. Ten ovšem z časových důvodů vynecháváme a po modré se skalními kaňony a se skalními obry nad hlavami vydáváme podle plánu B k arboretu Bukovina a okolo Adamova lože na nádražíčko Hrubá Skála. Po krátké svačince přijíždí vláček motoráček, všem dobře známá verze zelenožlutooranžové příšerky Regio Jet, kde za jízdy není slyšet vlastního slova a na výhybkách si připadáte jako ta pověstná "nudle v bandě". Ale i přes nejrůznější cestovní peripetie jsme neztratili dobrou náladu, kolektiv se utužil a už dnes se těšíme na další akce. Libuško, díky, byla jsi skvělá vedoucí výletu a jak se dnes s oblibou říká dokonale zvládáš i alternativní varianty při řešení nepředvídatelných událostí. Už se těšíme na Český ráj III. Standa Leš |
| 24. 8. 2018 | Brigáda – studánka Hanička |
|
Fotografie: Mikuláše Peterky, foto i z 30. 8.  |
Dle plánovaného harmonogramu prací na studánce Hanička dnes přivezl z Vysočiny kamarád Jindra Opat vlastnoručně udělanou
dřevěnou lavičku ke studánce. Počasí nám ale vyloženě nepřálo, i když déšť a vodu v současném době každý potřebuje. Mezi
jednotlivými silnými přeháňkami jsme vyrazili lavičku postavit. Je vidět, jaký je o studánku nečekaný zájem. Během tří
hodin práce studánku navštívilo za deštivého počasí 6 osob. Nikdo asi nechce věřit, že zde ještě teče nebo spíše kape pitná,
dobrá voda, která již v širokém okolí nikde není. Při dokončování nás chytil prudký déšť, ale úkol jsme splnili, navíc jsme
byli s dobrou prací kamaráda truhláře velmi spokojeni, a tak nám ani nevadilo to, že jsme byli durch - celí mokří. Chybí ještě postavit nad vyvěrající pramen kamarádem Jindrou udělanou dřevěnou budku. Podle volného místa jsme změřili potřebné rozměry a domluvili jsme se i na jejím vzhledu. Následovat již budou jenom drobné úpravy a studánka bude snad dle domluvy 16. 9. dokončená v celé své parádě, kterou si jistě zaslouží i díky své zajímavé historii. Mikuláš Peterka |
| 23. 8. 2018 | Brigáda – cihly pro kapličku |
|
Fotografie: Mikuláše Peterky  |
Po velké tradiční sobotní brigádě na čištění toků Křinice a Brtnického potoka, se opět sešla početná skupina turistů
„pracovníků“. Dvanáct důchodců podpořila jedna členka v rámci své dovolené. V deset hodin za teplého letního počasí se v Pletařské ulici u nemovitosti dárce pana Melichara sešla skupina dobrovolníků vybavených patřičným nářadím. Zakrátko se začaly plnit Jendou Doudou připravené palety kvalitními cihlami. Organizátor brigády, Mikša Peterka, nakoupil a všem rozdal příjemnou svačinu. Výsledkem společné píle bylo, že ve 13 hodin, kdy byla brigáda ukončena, bylo na paletách očištěno a naskládáno 1 500 cihel pro novou kapličku. Přínosem dnešního pracovního dne bylo i to, že další dvojice naších členů na druhém konci města paletovala další cihly od jiného dárce. Děkuji všem nejen za kus práce, ale i za to, že vytvořili příjemnou a milou pracovní atmosféru. Václav Hieke |
| 19. 8. 2018 | Brigáda – studánka Hanička |
|
Fotografie: Mikuláše Peterky  |
Neuplynul ještě ani jeden měsíc a rekonstrukce studánky Haničky, která začala 22. července byla dnes, v neděli,
kromě truhlářských prací dokončena. Do dnešního dne na ní bylo odpracováno 62 hodin zdarma. V 8 hodin jsme vyrazili ve 4 lidech s plánem studánku dokončit. Děvčata Jitka Štraubová a Lída Hanzlíková provedla vypůjčeným křovinořezem výřez pěšiny od vysoké buřeně a celkové vyhrabání. Honza Andrlík, syn objevitelky studánky Haničky, paní Andrlíkové a velký pomocník, zakoupil na své náklady čtyřmetrovou nerezovou trubku s dalším příslušenstvím, kterou z Děčína přivezl, a kterou jsme společně v připraveném lůžku spádově usazovali a zakopali. Studánku vyčistili a voda dřevěným vyústěním začala téci. HURÁ!!! Upravili jsme ještě celé okolí, vyhrabali pěšiny a úklidili klestí až ke spodní neznačené lesní cestě. Nyní již zbývají odborné truhlářské práce od kamaráda Jindry Opata z Vysočiny, který nám zhotoví lavičku a dřevěnou budku nad vlastní studánku, aby voda byla stále křišťálově čistá. Celkové dokončení rekonstrukce studánky bychom chtěli zvládnout do konce měsíce září. Mikuláš Peterka |
| 18. 8. 2018 | Brigáda – čištění Křinice a Brtnického potoka |
|
Fotografie: |
Mikuláše Peterky |
Jaromíra Petružálka
 |
Ilony Řechtáčkové |
Evy Šteckerové |
|
V pořadí již třetí brigáda na čištění řeky Křinice a Brtnického potoka se konala dnes za trochu pochmurného počasí,
ale sluníčko se později vyklubalo a pálilo, ostatně jako poslední dny pořád. Sešlo se nás rekordních 30 potápníků
s devíti auty!!! "Potápníků" je trochu silné slovo, protože Brtnický potok byl z části vyschlý a to od Zimmrovky
k Brtnickému mostu. Žalostný pohled. Křinice na tom je o malinko lépe. Tradici jsme přesto neporušili a opět došlo k nabrání do holinek. Díky hojné účasti byla brigáda brzy hotová, a to i přesto, že vyčištěný tok Křinice je 6,5 km a Brtnického potoka 3,5 km. Vyčistili jsme úsek od Dixova mlýna po státní hranice. I když to tak zprvu nevypadalo, nasbírali jsme 6 pytlů odpadu. Kuriozitou byla pneumatika, židle či kolečko. Ani letos jsme nevynechali břeh a okolí. Po práci jsme se tradičně dobře najedli na Na Fakultě u pana Halíka. Všem patří velké poděkování, které už pronesl Mikša s pozváním na další klubové akce. Jitka Štraubová |
| 16. 8. 2018 | Cyklovýlet |
|
Fotografie: Evy Šteckerové  |
Na pondělním posezení v cukrárně U Moniky jsme se domluvili a ve čtvrtek o 9. ranní vyrážíme strávit příjemný den
na kolech a povedlo se. Jeli jsme převážně cyklostezkami mimo hlavní silnice. Naše první zastávka bylo Karlovo údolí u Šluknova, kde jsme si prohlédli, jak pokračují práce na obnově bývalých lázní. Zatím je uveden do původního stavu bílý altánek s parkovou úpravou před hlavní budovou a je patrné, že se pracuje i na úpravě přilehlých jezírek. Kus poctivé práce už tady byl udělán a díky za to. Po prohlídce areálu dáváme svačinku a pokračujeme v cestě směr Šluknov. Tam procházíme nově vysvěcenou křížovou cestu, mimochodem grafické ztvárnění jednotlivých zastavení stojí určitě za pozornost. Následuje jízda do Rožan a zlatý hřeb dnešního programu oběd ve Starém mlýně. Nebyli jsme zklamáni, výborný 11° Bernard a neméně chutný obídek byl akceptován jako gastronomický zážitek 1. stupně. Asi po hodinovém hodování proloženém volnou zábavou účastníků pokračujeme k domovu. Jedeme přes Zámeček a kolem restaurace Koupaliště v Rumburku do Zátiší, kde se necháváme zlákat dobrou kávičkou a neodolatelnými palačinkami se zmrzlinkou, ovocem a spoustou šlehačky (čert vem kalorie, žijeme jen jednou!). A po této opulentní tečce za dnešním výletem se vracíme opět přes Skřivánčí pole zpět do Krásné Lípy. Bylo to prostě fajn, celý den s dobrou partou, plno legrace i trochu té fyzické námahy. Prostě to nemělo chybu a co víc si přát? Díky patří Marcele, která celou akci naplánovala a také ji úspěšně vedla. Marcelo, díky, bylo to super a těšíme na další cyklovýlet. Standa Leš |
| 10. – 12. 8. 2018 | Skalní hrádky 36. ročník |
|
Fotografie: |
|
Mikuláše Peterky, Karlova výšina  |
Jaromíra Petružálka, trasa 15 km  |
Iva Šafuse, trasa 24 km  |
Evy Šteckerové v parku  |
Jana Tomišky, Karlova výšina, altán v parku  |
Martina Waldhausera, kontrola na Klíči  |
|
Skalní hrádky 2018 jsou minulostí... Ve dnech 10. – 12. srpna zorganizoval náš klub turistů ve spolupráci s Technickými službami Městského úřadu Krásná Lípa již 36. ročník dálkových a turistických pochodů Skalními hrádky Labských pískovců. Celý podnik byl zařazen do seriálu „l00 let republiky“ a „130 let KČT“. Účastníci měli možnost plnit OTO (oblastní turistické odznaky – Krásnolipsko, Labské pískovce a Köglerova naučná stezka). Od pátku do neděle bylo připraveno celkem 9 pěších tras od 2 do 100 km, 4 cyklotrasy a přehrada v Kyjově byla připravena pro zájemce o plavání, kteří by tak splnili jednu s podmínek pro udělení odznaku IVV a v rámci pochodu jsme již třetím rokem připravili běh či cvičení maminek s kočárky. Celá akce byla opět zařazena do Československého poháru v ultratrailu. Tentokrát jsme postavili trasu 109 km s úplným vyloučením asfaltového povrchu, extrémně zvlněným terénem a několika občerstvovacími stanicemi. Ti nejzdatnější tuto trať opět běželi, nicméně běh nebyl hlavní podmínkou. Když jsme hodnotili loňské Skalní hrádky, opatrně jsme konstatovali, že rok 2016 a 2017 naznačil alespoň částečně návrat k časům, kdy byla tato akce jednou z nejúspěšnějších ve městě. Letošní rok nám tuto skutečnost potvrdil. Počasí bylo až na vyjímky jako stvořené pro aktivní pohyb. Na účasti se určitě negativně podepsaly ve stejném termínu konané Tolštejnské slavnosti, ale i tak se na plánované trasy vydalo 296 aktivních účastníků (t.z. že došli do cíle s právem obdržet účastnický list, na delších trasách odznak a děti připravené odměny). Desítky dalších zájemců si prošli připravené trasy pro své potěšení. Nejvíce přihlášených bylo na dětské trase, běžců na 109 km odstartovalo 38 (nejrychlejší proběhl trať za 14 hod. a 12 min, nejrychlejší žena běžela za 18 hod. a 40 vt.). Rok 1939 byl rokem narození nejstaršího účastníka a z největší dálky k nám přijeli závodníci z Maďarska. Organizace Skalních hrádků není jednoduchá (ostatně jako každá podobná akce). Proto je třeba ocenit tým hlavních organizátorů. Ti si s přípravou dali práci a v konečném výsledku přípravu zúročili. Péči o agendu kolem plnění podmínek IVV a plnění oblastních odznaků měl na starosti Karel Hanousek a i vzhledem k jeho zdravotním problémům si úkoly splnil na výbornou. Uskutečnit turistické pochody v takovém rozsahu není možné bez nezištné pomoci mnoha konkrétních, ale mnohdy i anonymních jednotlivců či kolektivů. Většina nepotřebuje slova chvály, stačí jim pocit sounáležitosti a snad i dobře vykonané práce. Nicméně výbor našeho klubu turistů děkuje všem svým členům i nečlenům. Děkuje všem, kteří pomohli na kontrolách, prezentaci, ve stánku s občerstvením a přípravě či likvidaci místa startu a cíle. Dík patří vedení Kostky za pomoc při obsazení dvou kontrolních stanovišť. Velmi si vážíme vstřícnosti ředitelství Aparthotelu Lípa, které umožnilo využít prostory hotelu k prezentaci účastníků. Samostatnou kapitolou je aktivní pomoc Technických služeb. To se netýká pouze Skalních hrádků, ale bez pomoci zaměstnanců TS se patrně neobejde většina akcí organizovaných v našem městě. Jejich ochota, samostatnost a klid při práci jsou příkladné. Velice si vážíme nabídky základní školy, sboru dobrovolných hasičů a ZO Tilia směrem k možnosti ubytování účastníků pochodu, kterou jsme využili bezezbytku. Při přípravě a realizaci ultratrailového závodu jsme s vděčností přijímali rady zkušeného profesionála pana Olafa Čiháka. Neocenitelnou pomoc nám poskytly firmy, které nám pomohly zkvalitnit úroveň občerstvení a odměn na ultratrailovém závodě. Za všechny jmenujme Naturu pana Waldemara Grešíka, Chodskou pekárnu paní Alenky Šedivé, Ratio sportovní a chovatelské potřeby pana Zdeňka Ringelhána jakož i České Švýcarsko o.p.s. Nesmíme zapomenout na penzion Na Konci světa v Rynarticích a HeyBar ve Svoru, kde ochota obsluhujícího personálu byla více než příkladná (zde byly dvě občerstvovací stanice). Jak psáno výše, letošní Skalní hrádky jsou za námi a my už nyní připravujeme ročník 2019 s vědomím, že nebývá vždy vše dokonalé a že je třeba stále přemýšlet a zlepšovat. A o to se budeme snažit. Výbor KČT Krásná Lípa. |
| 7. 8. 2018 | Brigáda – studánka Hanička |
|
Fotografie: Mikuláše Peterky  |
Dnes dopoledne jsme dokončili základní práce na studánce. Ráno jsme ke studánce donesli menší rovný kameny,
abychom usadili potřebný druhý základní kámen. Rozšířili jsme a hlavně srovnali čtyřmetrový spád pro budoucí
potrubí na výtok vody. Upravili jsme kamenné lůžko pro druhý velký plochý kámen, na kterých bude stát dřevěná
nadstavba studánky. U studánky bude ještě lavička, tabulka se jménem a rekonstrukce bude hotova. Předpokládaný termín – říjen 2018. Honzo, díky za dnešní výbornou pomoc. Mikša Peterka |
| 6. 8. 2018 | Brigáda – studánka Hanička |
|
Fotografie: Mikuláše Peterky  |
Čas letí, teplo ne teplo, tak jsme dnes odpoledne tři hodiny pokračovali na rekonstrukci studánky Hanička se synem
paní Andrlíkové Honzou, který se stal mým velkým pomocníkem, i když je zde na dovolené. Než jsem přišel ve 13 hodin
z tur. setkání z cukrárny, tak dle dohody na mne ani nečekal a na káře z domova přivezl ke studánce potřebný další
těžký pískovcový plochý velký kámen nad vlastní studánku. Vrátil se zpět domů, a pak jsme již společně naložili
a odvezli na káře další pískovcový kámen na vyústění ze studánky, které bude sloužit lesní zvěři na pití. I s ním
jsme se oba pěkně protáhli. Káru jsme vytáhli do kopce až ke studánce a rozdělili jsme si úkoly. Honza dělal na úpravě terénu pro druhý velký kámen nad vlastní studánku,já upravoval místo na pití pro zvěř ve spodní části studánky. Mysleli jsme, že to dnes do večera dokončíme, ale zjistili jsme, že nám na vrchní část studánky chybí další plochý kámen, tak si ho zítra dovezeme z domova a snad dopoledne vše potřebné dokončíme. Mikuláš Peterka |
| 4. 8. 2018 | Panoramaweg a skalní balkon nad Křinicí |
|
Fotografie: Mikuláše Peterky 
Ilony Řechtáčkové
|
Ani tropické počasí nám nemohlo zabránit si užít další pěkný výlet. Cestou z Rumburku jsme na různých stanicích
sesbírali účastníky do konečné dvacky, přičemž v Sebnitz na nás čekali nejvzdálenější až ze Žatce. Původně jsme měli
jet o stanici dál a ve vedru se drásat do kopce, ale vzhledem k počasí došlo ke změně a do prvního cíle jsme popojeli
autobusem. Překvapilo nás uzavřené nádraží se sobotním provozem jen do deseti hodin, tak prohlídka s komentem proběhla
skrz sklo dveří a na mapě jsme se seznámili s průběhem dne a výsledně vlastně překvapil potom Jirka nejen nás,
ale i sám sebe – ale popořádku! Prošli jsme uličkami až na náměstí, kde nás osvěžil pohled na tryskající kašnu, tryskal „křišťál“ a padalo to do zeleného hnusu, asi nějaké potvory z vedra. Ukázali jsme si, kde je muzeum Afrika a v parčíku jsme pozdravili největší umělou růži ze saténu. Sebnitz, stejně jako naše Dolní Poustevna, byly výrobou umělých květin světově proslulé, ale tento věhlas už vyčpěl, u nás zaručeně. Když jsme míjeli místní kostel, upoutala nás cedulka otevřeno, tak jsme časovou rezervu využili k jeho návštěvě – byl opravdu obdivuhodný a paní nám rozsvítila i maketu, kde se v oknech točila stínítka s kresbami a nápisy, jejichž výroba je také místní chlouba. Autobus jsme skoro zaplnili, ale tržbu jsme se svými hromadnými jízdenkami Labe-Elbe nepřinesli. Vystoupili jsme v městečku Ottendorf a kousek na sluníčku vystoupali loukami s výhledy a kolem pomníku padlých ve válce až do lesa. Dostali jsme se až k vyhlídkám Grosstein a pohled na zalesněnou krajinu s pískovcovými skálami různých tvarů a uskupení byl krásný. Chvíli jsme se zdrželi na první svačinu a poté jsme sestoupali lesem do údolí Křinice k Felsenmühle, kde jsme se v restauraci občerstvili každý podle své chuti a schopnosti pokračovat, takže pivo, voda, Radler. Odtud jsme původně měli pokračovat k Lichtenhainskému vodopádu a pak už skoro domů. Ošidili jsme se ale o první kilometry a někteří z nás nebyli nikdy u skalního útvaru Kuhstall, tak jsme tam směřovali další kroky. Dostali jsme rozchod na dost dlouhou dobu na to, aby si každý užil podle svého. Začali jsme okupací samoobslužného a dobře zásobeného restauračního okénka, kde se dalo platit i kartou a u toho spadlo pár kapek. V této lokalitě jsem byla už potřetí, dvakrát jsem vylezla jednosměrné Nebeské schody, tak jsem tentokrát volila do dalšího patra cestu po obousměrných schodech a opět jsem viděla spoustu nových věcí, například klenutý historický mostek. Dana ve mně zažehla jiskru odvahy a zvědavosti, tak jsem poprvé v životě po čtyřech dolezla ke skalnímu oknu, aniž bych tušila, že se k němu šplhá ještě po pár kramlích! Ale nahoře mne povzbuzoval Ivo, tak jsem to prostě dala. Byl to překrásný zážitek, tentokrát ani ne s děsem v očích jak se dostanu zpět. Po tomto výkonu už jsem si dala i maličkého panáčka ořechovky na oslavu a s vědomím, že už nic odvážnějšího mne nečeká. Po společném fotografování jsme se vydali na autobus k již zmíněnému Lichtenhainskému vodopádu, přestože má v době sucha omezený provoz, zastavení u něj osvěžilo a vůbec jsme zkonstatovali, že i v Křinici je více vody než u nás. Autobus nás dovezl až na nádraží v Bad Schandau a z vlaku jsme se zase postupně vytráceli ke svým domovům. Závěrem chci ještě kvitovat radost z mých nových psích kamarádek, které mi nadělila jejich panička Martina, tak to byl pro mne příjemný bonusík. Jirkovi díky za organizaci s pár vynikajícími nápady a já osobně Danuš za vyhecování a nové zážitky. Super den. Ilona Řechtáčková |
| 31. 7. 2018 | Brigáda – dřevo na topení ve srubu |
|
Fotografie: Mikuláše Peterky 
|
V dobré spolupráci s národním parkem byla na dnešní, snad nejteplejší den letošního léta, s velkým předstihem
naplánována brigáda na otop turistického srubu. Kupodivu nebyl vůbec velký problém sehnat čtyři zdatné kamarády, i když bylo hlášeno tropické teplo. S pracovníkem NP p. Judou jsme se v 8.30 sešli a po zakoupení svačiny a dostatečných tekutin jsme se pustili do plánované práce. Práce nám šla velmi dobře od ruky. Doplňovali jsme průběžně minerálkou vypocené tekutiny a ve 13 hodin jsme byli se dřevem na otop srubu hotovi. Zbývá ještě jedna brigáda, a to na pořezání dřeva, která je plánovaná na 16. září. Posezení po ukončení brigády venku u srubu se svačinou i pivkem přišlo vhod. Igore, Mirku, Zdeňku a Jakube, moc díky za odvedenou rychlou a dobrou práci. Přijďte také na turistický srub s rodinami nebo přáteli během roku pobejt a odpočinout si. Mikuláš Peterka |
| 27. 7. 2018 | Údržba Karlovy vyhlídky |
|
Fotografie: Mikuláše Peterky 
Mapka:
|
Blíží se naše další velká klubová akce a to mezinárodní pochod Skalní hrádky Labských pískovců. S velkým předstihem jsem dostal od vedoucího akce Jiřího Pavlíka nabídku kontroly na Karlově vyhlídce, kterou jsem nejen přijal, ale hlavně uvítal, poněvadž tato vyhlídka je moje srdeční záležitost. S partou členů klubu jsme ji v roce 1997 rekonstruovali a od té doby se o ni starám. Jsem rád, že nabídneme účastníkům pochodů letos poprvé tuto zajímavou vyhlídku s krásným výhledem na západní část Labských pískovců, Národního parku České Švýcarsko a část stolových hor v Saském národním parku. Proto jsem se rozhodl uspíšit údržbu vyhlídky, kterou jsem si plánoval na rok 2019. Od tohoto pátku, 27. 7. 2018, je navíc turistická žlutá značka přemalována na modrou, a tak to dosti pletlo příchozí turisty, kterým jsem rád tuto změnu vysvětlil. Zase jsem si jen potvrdil, jak je toto krásné místo hodně navštěvováno. Toho dne přišlo kromě jiných i 15 turistů z Brna, kteří jsou v Doubici na dovolené. Byla krásná viditelnost a žasli nejen nad krásnými výhledy, ale i nad zabezpečením údržby – nevěřili, že to děláme zdarma. Na jejich přání jsem jim dal podrobný výklad o historii i s popisem kopců a nabídl jim i několik pěkných výletů v naší oblasti. I když byli mimořádně nadšeni, tak je slunce připalovalo a brzy pokračovali do Doubice na občerstvení a já mohl po neplánovaném odpočinku pokračovat v údržbě. Opět se potvrdilo, že práce pro veřejnost není marná, i když dle zkušeností musíme pominout určitý vandalizmus některých příchozích viz. ničení laviček a shazování ze skály, známky po ohništi, o úklidu zbytků ze svačin a cigaret ani nemluvě. Mikuláš Peterka |
| 27. 7. 2018 | Brigáda – kaplička sv. Antonína Paduánského a studánka Hanička |
|
Fotografie: Mikuláše Peterky 
|
Dnes proběhla v pořádí druhá brigáda v Jiřetíně na čištění cihel pro novou kapličku. Bylo nás celkem osm
a i za parného počasí jsme byli za hodinu a půl hotovi. Vykutali jsme cca 700 cihel, což po připočtení
k minulému množství je slušný výkon. Jitka Štraubová |
|
Fotografie: Mikuláše Peterky 
Líby Šaferové
|
Po občerstvení jsme se ve čtyřech, společně s Libuškou, která přistoupila v Jiřetíně na náměstí, vydali
ke studánce Hanička. Také šlo o druhou brigádu. Prohloubili jsme vlastní studánku, prohloubili a vyčistili
odtokový pětimetrový kanál u studánky a vyhloubili jsme zásobní jímku pro lesní zvěř. Pohrabali a upravili
jsme okolí a upravili místo pro budoucí lavičku. Práce šla také v tom horkém odpoledni dobře, byla
hlavně žizeň. S doplněním tekutin a svačinou bylo počítáno. Za dvě hodiny bylo hotovo, s velmi dobrým pocitem
udělané práce jsme se rozešli. Je to tak trochu zázrak, že všude tam, kde ještě nedávno byla voda, zejí koryta a studánky prázdnotou. Vše mokré je nyní suché,jen ona ne. Schovaná skromně a nenápadně v lese pod klestím. Jako by svým pramínkem chtěla dát najevo, že je tady, že je součástí tohoto krásného místa, vybojovat si existenci a dělat lidem radost tak, jako dělala v době, když ji manželé Andrlíkovi v roce 2005 upravili. Dočkala se. Brzy se bude pyšnit novým přístřeškem, cedulkou i novou lavicí, přikrytým odtokem i s napajedýlkem pro lesní zvěř. Lidé si k ní i díky nové turistické trase najdou cestu. A ona je za odměnu přivítá veselým švitořením a pyšně nabídne svou vodu komukoliv, kdo ji bude v dobré víře potřebovat. Hodně štěstí, Haničko. Jitka Štraubová |
| 22. 7. 2018 | Brigáda – studánka Hanička |
|
Fotografie: Mikuláše Peterky, 22. 7. 2018 
Mikuláše Peterky,23. 7. 2018 
|
V neděli jsme pod vedením Mikši uskutečnili brigádu u nové studánky nad Pěticestím. V devět hodin
jsem vyzvedla Jitku P., Mikšu i nejmladší pomocnici vnučku Anežku, naložili potřebné nářadí a vyrazili
za prací do lesa. Tam na nás již čekal pan Douda. Úkolem bylo odkrytí studánky a vyčištění spojovací
linky. Pan Douda odkryl studánku a odkopal odtok vody. Při této činnosti objevil štítek s názvem studánky
a iniciály původních objevitelů. Já, Jitka a Mikša jsme se pustili do odklízení větví na přibližovací
lince. Anežka poctivě dohlížela na pracovní výkony pana Doudy. Počasí nám přálo, práce pod rukama ubývala a tak ve 12 hod. bylo vše hotovo – přibližovací linka vyčištěná, studánka odkrytá a připravená na další rekonstrukci. Byla to velmi rychlá, ale po pracovní stránce plodná brigáda. Ludmila Hanzlíková |
| 15. 7. 2018 | Výlet do Českého středohoří |
|
Fotografie: Ilony Řechtáčkové 
Iva Šafuse
|
Přesun termínu byl dobrý nápad – nejenže bylo víc času na užití si výletu v pohodě, ale taky jsem zase radostně ožila
mezi mladším osazenstvem, které nemá v pracovní dny na couračky čas. Z Rumburku a Krásné Lípy nás vyrazilo 20 a v cílových
Březinách nás očekávaly ještě Helča s Maruškou v rysích tričkách letní barvičky. Tříkilometrovou asfaltičkou jsme vystoupali
až na Chlum k rozhledně. Už cestou byly moc pěkné výhledy na město i okolí. Tady byla první pauza na rozhlížení a svačinu.
Přestože byl trochu opar, bylo vidět i vzdálenější kopce. Jako minule se mi z rozhledny moc líbila louka s náznakem polňačky,
a tak mne potěšilo, že jsme se tím směrem vydali. Své už jsme si vystoupali, tak už byl terén procházkový – dílem loukami,
pak i lesy. I tady byla místa s výhledy a bylo co obdivovat. Došli jsme až do osady Lesná a vzhledem k polední době se nám
zachtělo nějaké hospůdky, od domorodců jsme se dozvěděli, že jsou tu hned dvě, ale otevřené až od pozdního odpoledne.
Tak jsme pokračovali dál, v jednu chvíli se mi vybavil film Smrt v sedle, to když za halekání a povzbuzování finišovali
naším směrem tři jezdci na koních – tak trochu jsme jim to překazili, stejně jako místní omladině, která se chtěla prohánět
na motorkách a museli taky ubrat na plynu. A to už byl na dohled Vrabinec a z pastvin jsme nějak zaujali stádečko krav,
Jirka je pro jistotu zahnal, ale docela nás vyprovázely. Dodatečně mne trochu zamrazilo, když jsem se dočetla, že na
Karlovarsku udupaly svého honáka – fuj. Pod Vrabincem je zřícenina bývalého hospodářského dvora, ze které je taková docela pohodová útulna. Nevím, kdo se o to stará, ale poskytuje všechno – ohniště, dřevo, vodu, základní nádobí, potřeby na opékání a evidentně se tu nechávají zásoby pro další návštěvníky – sympatické. Tady jsme měli delší pauzu, protože výstup je obtížný a nebezpečný a chtěli jsme si užít výhledy. Pro nás suchozemce je pohled na klikatící se velkou řeku nádhera. Pro mne velké adrenaliny nejsou, ale Iva se mě zželelo, tak mne vyvedl aspoň přes první dvoje řetízky a Jirka mne pak vyznamenal jako „Rakoncaje“ v sukních. Je to vlastně veliká sranda, ale já si vážím pomoci a pochvaly kamarádů. Čedič už je pěkně dohladka uklouzaný, hrůza to musí být za mokra. Tak jsem se zdržovala na spodní plošince a koukala se směrem k Bukovce, včera to bylo obráceně: nad Vitínem jsme koukali na Vrabinec a Těchlovice. Pak už nás čekala cesta na nádraží, pořádný krpál, někde to pěkně ujíždělo po šotolince a i když cestou byly asi dvě lavičky „první záchrany“, tak nahoru bych se drásat fakt nechtěla. Na silnici jsme se dostali v Přední Lhotě, která je součástí Těchlovic. Do odjezdu zbývalo trochu času, opět absence hospody, tak jsme okupovali asijský krámek a každý si vybral podlé svého – pivo, nealko, nanuk…. Lehce jsme asi zhatili odpolední idylku dvou místních, kteří si na lavičce klábosili u lahváče. V Děčíně jsme měli také čas na přestup a k dispozici bufáč, kavárnu, hospodu, také íčko, aby to nebylo jen o konzumaci! Děkujeme za pěkný výlet, počasí super a v sobotu 4. srpna se těšíme na shledanou. Ilona Řechtáčková |
| 14. 7. 2018 | Buková hora a zaniklé vesnice |
|
Fotografie: Ilony Řechtáčkové 
Líby Šaferové
Jitky Štraubové
|
Na osmou jsme se slétli v Krásné Lípě na náměstí, Vlastík nás přivítal, nastínil cíle výletu a po určení „zasedacího
pořádku“ jsme se třemi auty v počtu jedenácti lidí vydali na cestu a v Žandově náš počet na šťastnou třináctku doplnil
tandem Jitka a Jitka Štraubovy. Krátce jsme se zastavili v Merbolticích na obnoveném hřbitově se zachráněnou středověkou
zvonicí, kostel už to štěstí neměl, byl zdemolován na konci roku 1975. Další zastávkou byl Rychnov u rodiny Andokových (Lenky sestra), kteří jsou velcí znalci a milovníci Středohoří a měli pro nás k nahlédnutí cenné materiály o místech, kam jsme směřovali, takže jsme díky nim měli ještě možnost zahlédnout na fotografiích zmizelé vesnice. Prázdné parkoviště pod Bukovou horou čekalo jen na nás. Cestou na Humboldtovu vyhlídku jsme ještě sestoupili ke dvěma „ledovým“ jeskyním, chladem z nich stoupajícím dostály svému názvu. Na vyhlídce jsme se kochali panoramatickým výhledem, bohužel v oparu. Na řadu také přišla první svačinka a ochutnávka všeho možného, řidiči byli o vodě. Měli jsme v úmyslu nahlédnout i ke štole Sv. Gotharda, ale nadvakrát jsme se netrefili, tak jsme pokračovali k jednotlivým vesnicím: první byly Velké Stínky, které měly v roce 1 929 šest domů s 33 obyvateli, další Stará Homole téhož roku čtrnáct domů s 54 obyvateli a nakonec Vitín v roce 1930 s osmnácti domy a 96 obyvateli. Byl to velice smutný pohled na rozvaliny domů stavěných z kamenů, leckde kromě obvodových zdí byla ještě i patrná okna a není radno do zarostlých prostor vstupovat kvůli nebezpečí propadu do studny. Nejvýznamnější nebo nejbohatší byl asi Vitín, zde byly domy i patrové a rozsáhlejší. Také jsme minuli několik památných stromů, bohužel bez jakýchkoliv popisků. Jak jsme od nás zvyklí převážně na jehličnaté nebo smíšené lesy, tak nás bukový les překvapil svými zákoutími, krajina taky pěkně hrbatá a na několika místech jsme měli překrásné výhledy na klikatící se Labe. Před Vitínem jsme nahlédli ještě do kdysi velice atraktivního místa s výhledem na Labe z terasy – ta představa chtěla hodně velkou fantazii: zbořeniště Thunovské lesovny, kterou příroda obrostla a za pár let nejen toto místo, ale i výše zmiňované zbytky zmizí v zelené džungli asi nenávratně. Ve Vitíně jsme z vlastních zdrojů poobědvali, kousek od rozvalin vyhlášené hospody „U veselé Labské vyhlídky“. A pak už jen do kopce a do kopce a zase do kopce až k autům. Tam jsme se i rozloučili, protože se směřovalo k různým cílům a taky za fotbalem. Vlastně je to vtipné, že na začátku toho „kulatého mumraje“ jsme v počtu jedenácti byli ve Zlaté Olešnici a dnes takřka ve finále jsme z Krásné Lípy vyrazili taky v počtu jako mančaft ve štulpnách. U toho jsem se tak zasnila, jestli třeba v příštím životě taky s ranním rozbřeskem nebudu dumat nad tím, co budu vařit, ale kdo s kým hraje. Nojo no, další fantazie, jako nad těmi rozvalinami. Vlastíku, děkujeme moc za pěkný a obohacující den, i počasí jsi objednal super. Tak koukej zase něco vymyslet, něco jsi naznačil a podmínka, jestli budeme hodní, splněna – jsme už teď! Ilona Řechtáčková |
| 8. 7. 2018 | Změna zelené k nádraží v Krásné Lípě |
|
Fotografie: Václava Hiekeho 
|
Páteční polojasné počasí bylo vhodné k tomu, aby turističtí značkaři plnili úkoly, které pro rok 2018 dostali.
Jednou z tras, kterou Krásnolipští dostali, byla změna vedení zelené značky od autobusového terminálu u Resortu Lípa
k nádraží ČD. Změna spočívala ve zrušení staré trasy: náměstí – Technické služby – bývalá pletařská škola – závory ČD a nádraží ČD. Nová trasa vede z náměstí k panelovému sídlišti (poprvé je sídliště, které je z roku 1972, turisticky proznačeno), kolem cukrárny U Moniky, mezi panelovou zástavbou v blízkostí T-kubu k modré značce, přicházející od Dymníku a spolu pak v souběhu k nádraží ČD. Značení končí u informační tabule nedaleko lípy republiky, která byla vysazena účastníky 8. 5. 2018 v rámci oslav 100 let republiky a 130 let KČT. Účelem změny je lepší komfort uživatele značené cesty, první část prochází městskou parkovou úpravou a i druhá část cesty je lemovaná zelení. Nová trasa je i kratší a vyhýbá se městskému provozu. Nabízí se i možnost občerstvení v cukrárně, jejíž majitelka si u provozovny brigádnicky pod dozorem zkušených značkařů namalovala symbolicky značku. Nová trasa bude doplněna rozcestníky a zakreslena do nových map. Václav Hieke |
| 30. 6. – 7. 7. 2018 | Cyklo a pěšmo Křivoklátskem |
|
Fotografie: Petry Hladíkové 
Lenky Peterkové
Jana Tomišky
|
Sobota: Na hrad Křivoklát Z K. Lípy vyrážíme ve třech, Jitka bohužel marodí, tak zítra přijede jenom Mikša s Jindrou. Lenka v pondělí a Jitky v úterý. Nejdříve dorazili Jirka s Petrou, okolo druhé přijely kamarádky z Děčína. Ubytovali jsme v připravených pokojích i na terase, kde k našemu velkému překvapení paní bytná připravila 4 lůžka! Jak komentoval situlaci Standa – poprvé budu spát na posteli pod širákem! Po dobrém obědě v restauraci U Romana jsme se prošli na hrad, vylezli na jednu malou věž a šli zpátky hezkou, skoro vrstevnicovou stezkou. Byla to pěkná a nenáročná procházka s jednou reklamní vyhlídou na hrad. Mapa je zde. Bylo hezky a měli jsme čas, tak jsme ještě vyrazili na krátkou projížďku na kolech. Terén tady bude trochu jinačí než na Vysočině. Ale rozhledy byly nikoliv daleké, ale moc hezké. Ujeli jsme asi 12 km. Mapa je zde. Standa, zatím jediný "pěšák", prošel Městečko a zjistil, jak je otevřený místní obchod, kde je nádraží a byl i na koupališti – požární nádrž 50x25 m. Neděle: Okolím Křivoklátu Dopoledne nás paní bytná provedla okolím Křivoklátu. Rozhlédli jsme se na dvou vyhlídkách - na hrad a na údolí Berounky (vyhlídka Paraplíčko), byli jsme u pomníku Fürstlicha Fürstenbergra, který se zasloužil o rozvoj oblasti. Mapa je zde. Okolo jedné hodiny přijel Jindra s Mikšou a Ferdou. Po obědě a krátké siestě jsme na doporučení nejeli k rozhledně Velká Buková, z které není žádný výhled, ale objeli jsme ji po okruhu přes Pustověty, údolím Pustovětského potoka (pořádný kopec), Malou Bukovou, Nezamyslice(lehké občerstvení), Roztoky, Křivoklát a Městečko. Bylo to náročné projetí i s několika brody, ale s hezkými výhledy. Mapa je zde. Standa byl s Jindrou na nákupech v Rakovníku. Večerní posezení bylo s překvapením – Jindra vytáhl asi šestikilovou uzenou kýtu s veškerým příslušenstvím, včetně ocílky na broušení přiloženého nože! "Nezklamal" Mikša s Mirkem, kteří dali jako vždy přednost fotbalu před partou. Ujeli jsme asi 22 km. Pondělí: Přehrada Klíčava Po snídani jede část osazenstva do Rakovníka pro některé nezbytnosti (plavky, zámek na kolo apod.), takže na celodenní výlet vyjíždíme o něco později. Cílem je hráz přehrady Klíčava, bohužel jinam se nesmí. Po již známé trase do Křivoklátu a Roztok se jelo ještě zvesela, ale poté šlo do tuhého - několika kilometrové stoupání, které dalo všem kromě Mirka pořádně zabrat. Následující dlouhý sjezd po lesní cestě se vedoucímu tak zalíbil, že přejel odbočku, coź jsme zjistili bohužel až po pár kilometrech. Vracet se nám nechtělo, tak jsme museli kola chvíli tlačit po železničním náspu. Odměnou bylo občerstvení ve Žloukovicích, kde ale ceny předčily očekávání – malé pivo za 30 Kč. Po pohodové silničce jsme pokračovali do Nižboru, kde jsme v restauraci hned za mostem poobědvali. Dva připálené plátky sekané Mikšu nenadchli, podobné to bylo i s cenami. Po obědě by měla následovat siesta, ale bohužel tomu tak nebylo. Opět několikakilometrový kopec potvrdil, že pod kopcem se nemá pít pivečko a už vůbec ne obědvat. Odměnou nám ale byly po delší době daleké rozhledy, které některým připomínaly Vysočinu. Po náročném a dlouhém sjezdu po zřejmě rozšiřované lesní cestě jsme vyjeli na údolní úzkou asfaltku a po ní to byl již kousek k cíli – přehradní hrázi Klíčavy. A jak jinak, posledních pár set metrů se sklonem určitě okolo 18%. Přehrada obklopená lesy slouží jak zdroj pitné vody, ale voda moc čistá nebyla, ale zato u hráze plná krásných pstruhů. Po krátkém sjezdu následoval, jak jinak, opět náročný dlouhý výjezd po lesní cestě, ale potom již jenom sjezd do Městečka. Mapa první části je zde, druhé části zde. Někdo již zůstal U Romana, většina se jela zkulturnit, ale hlavně trochu odpočinout. V hospůdce jsme se sešli s Lenkou, která již přijela odpoledne, i se Standou, který byl nadšený z prohlíky Rakovníka a blízkého okolí. Následné večerní posezení se oproti předpokladu docela protáhlo, únava nějakým kouzlem z některých spadla. Naše uznání si zasloužila málo rozježděná Hanka, která výlet skončila vyčerpaná, vedoucímu už nevěřící, ale myslím, že spokojená. Délka trasy okolo 46 km. Úterý: Rakovník a okolí Krátce po deváté vyjíždíme po již důvěrně známé cyklostezce podle Rakovnického potoka směr Pustověty. Tam ale neodbočujeme na most, ale vpravo a podle hřiště jedeme do Rakovníka. Za pomalé jízdy středem velkého a hodně protáhlého Žižkova náměstí hledáme jednak informační centrum a za druhé cukrárnu. Tu nacházíme dříve a v příjemném prostředí se posilujeme na zdolání městského okruhu, který včera prošel mj. i Standa. V IC dostáváme plánek města a přejíždíme ke kostelu sv. Bartoloměje se sousední hezkou Velkou zvonicí a následně k Vysoké bráně s vyhlídkou. Rozhledy jsou jasné, i když nepříliš daleké. Hřbitovní kapli Nejsvětější Trojice vidíme jenom za zdí a po vynesení kol po pár desítkách schodů nasedáme a šlapeme do kopce, na kterém najíždíme na asfaltovou cyklostezku. Asi po kilometru je velký upravený kámen s nápisem: Milanu Kotálovi, "tátovi" cyklostezek. Na rozcestí cyklostezek nás vzhledem k blížícímu se poledni docela upoutá šipka k restauraci U Barona. Dlouho neváháme a jedeme opět po asfaltové cyklostezce za mírného nesouhlsu některých z kopečíčka na oběd. Ovšem v Olešce nás oběd nečeká - v menším areálu mají jenom klobásy. Byly ale výborné, stejně jako ochotný personál. Po té vyšlápneme zpátky kopečíček, po pěšině sjedem do Rakovníka a plynule po cyklostezce do Městečka. Plánované koupání a lenošení u místní požární nádrže 50x25 m zvané Koupaliště se nekonalo vzhledem ke kvalitě vody. Večer jsme opět poseděli, na chvíli i s paní bytnou, která nám vyprávěla i o magistru Kellym a Janu Lucemburském. Pěší část, Lenka, Standa s Jindrou a Ferdou, si prohlédli obec i hrad Křivoklát. Délka trasy asi 40 km. Středa: Beroun a okolí Tento den je na našem cyklotýdnu většinou věnován kulturně-poznávací činnosti a nebylo tomu ani tentokráte jinak. V 9.15 jsme jeli vlakem do Berouna a dále autobusem ke Koněpruským jeskyním. Již při čekání na prohlídku bylo jasné, že bude opět o něco tepleji než včera. Proto v chladných podzemních prostorách bylo příjemně i v lehkém zateplení bundičkami apod. Koněpruské jeskyně mají jiný ráz, než jeskyně Moravského krasu, se kterými je asi hodně účastníků podvědomě srovnává. Asi nedostatek vody v průběhu jejich vytváření znamenal podstatně menší rozlohu i chudší výzdobu. Přesto bylo se na co dívat a prohlídku korunovaly světově unikátní Koněpruské růžičky. Při asi hodinové prohlídce nám vyhládlo, u jeskyní nabídka nic moc a ani houska s hermelínem či nanuk k nasycení nestačiy. Vyrazili jsme směr Tetín a doufali, že cestou bude nějaká hospůdka. A byla. V menší vesničce Tobolce jsme se výborně najedli i napili a mohli jsme pokračovat trochu veseleji do Tetína. Náhoda tomu chtěla, že jsme se mohli přidat ke skupince, kterou provázel po místních zajímavostech velice svérázný místní průvodce. A že jsme se dozvěděli mnohé, zejména o osídlení tohoto ostrohu nad Berounkou, sv. Ludmile i místních církevních památkách - kostele sv. Kateřiny, Panny Marie i sv. Jana Nepomuckého. A dokonce i o největším strašidle na světě, jehož "pozůstatky", zkamenělá křídla,jsou k vidění dodnes. Čas pokročil, stejně jako únava, a tak jsme volili ze dvou možností - jít dále po naplánované trase okolo vodopádu nebo čekat dvě hodiny na autobus. Vyhrála první možnost a myslím, že nikdo nelitoval. Trasa sice vedla podle potoka, a jak pochválila Hanka, dokonce i tím správným směrem, tedy z kopce, ale byla i přes to docela náročná. Nejobávanější úsek, asi 15 m sestup podle vodopádu bez vody, za pomoci řetězů, ale všichni zvládli bez úhony a následný průchod kopřivami zarostlou pěšinou k Berounce byl příjemnou zdravotní procházkou. Potom již jenom pár kilometrů podle Berounky do Berouna, hodinové čekání na vlak, kdy teplota před nádražím dosahovala 35-36°C, a zpožděným vlakem do Městečka. Tam jsme asi hodinku poseděli a popili opět U Romana. Díky Jirkovi a Petře jsme strávili hezký den. Ovšem nejúspěšnější byl pro Mikšu, kterého s neskonalou trpělivostí naučila Lída pracovat s jeho novým chytrým mobilem, do kterého se po počätečním odporu zcela zamiloval. Na nádraží v Městečku na nás již čekala poslední účastnice zájezdu - Jitka. Po bouřlivém přivítání někteří začali večer U Romana, někteří se nejdříve zkulturnili, aby tam nakonec skončili také. Večer pak pokračoval i v našem dočasném sídle. Čtvrtek: Lány Naplánovaný výlet do Lán začal hned rozdělením na méně a více rozježděné. Každá skupinka jela díky omylu vedoucího jinou trasu, ale mobilní telefony odvedly dobrou práci a po několika kilometrech jsme se zase šťastně setkali. Do Lán jsme dojeli v pořádku, v hezké rodinné restauraci Narpa na nás už čekal Jindra s paní bytnou. Příjemná a rychlá obsluha, výborné jídlo, fontánky k osvěžení. Paráda. Zámek byl nepřístupný, park mne docela zklamal - minimum laviček, zatuchlá a špinavá voda v rybníce, nepopsané, ale nádherné staré stromy. S Jitkou jsme se podívali do muzea TGM, pak i na hřbitov. Cesta zpátky proběhla po jiné trase, většinou po lesích, v pohodě. Večer jsme hezky oslavili jedny jmeniny a šli spát hooodně po půlnoci. Délka trasy asi 35 km. Pátek: Týřov Probouzíme se do deštivého rána a předpověď na dopoledne není moc příznivá. Okolo jedenácté ale přestává pršet a chvíli nato vytahujeme kola a vyjíždíme ke zřícenině hradu Týřov. Projíždíme po již důvěrně známé trase přes Křivoklát, Roztoky, autokemp Višňová, Týřovice a za mostem přes Berounku na nás již čeká Jindra s paní bytnou, kteří nám budou hlídat kola. Po místy dosti náročné pěšině ve svahu podle Berounky jdeme asi kilometr a na závěr nám dává zabrat výstup po vysokých schodech k zřícenině. Z původně velkého hradu se moc nezachovalo, ale výhledy na Berounku s loděmi vodáků stály za tu námahu. Po sestupu se loučíme s Jindrou, který musí odjet za prací, sedáme na kola a po stejné trase se vracíme zpět. V Týřovicích se zastavujeme na oběd a opět máme štěstí na bezvadnou hospůdku s příjemnou a ochotnou obsluhou a dobrými cenami výborných jídel (svíčková 105 Kč, stejně jako výpečky). Jindra s paní bytnou jedli ve vyhlášené hospodě U Rozvědčíka, ale byli hodně zklamaní – zakouřeno, neupraveno, nepříliš čisto, samoobsluha... Večer byl rozlučkový a pro většinu skončil ještě před půlnocí. Délka trasy včetně pěší části asi 40 km. Sobota: Loučení Týden utekl jako voda a je tu sobota. Po snídani balíme, uklízíme, okolo 10. hodiny se houfujeme před naším dočasným domovem, děláme skupinové foto i s naší usměvavou a velice ochotnou paní bytnou Ivou, skoro každý se loučí s každým. Byl to přeci jenom kousek hezkého společného života všech. Pěší sekce ušla celkem asi 100 km, cyklo sekce ujela asi 190 km a ušla okolo 30 km. Děkuji paní Ivě za zajištění bezvadného ubytování (pro čtyři účastníky i zážitku spaní pod širákem na posteli, jak podotkl Standa), mnoha informacích z historie Městečka, hradu i okolí i rady ohledně výběru tras našeho putování. Všem zúčastněným za vytvoření bezvadné atmosféry i nezapomenutelné večerní až noční zábavy. Zvlášť bych poděkoval Petře za záznam tras i výpomoc při orientaci. Tak příští rok zase třeba u rybníka Řeka. Honza |
| 27. 6. 2018 | Brigáda – kaplička sv. Antonína Paduánského |
|
Fotografie: Mikuláše Peterky 
|
Základním kamenem bylo myšleno vyčištění prvního tisíce cihel, které nám ochotně nabídl starosta obce Jiřetína.
Do bývalé pískovny pod Jiřetínem jsme vyjeli v 9 hodin z náměstí 2 auty. V sedmi členech klubu jsme cihly očistili
a srovnali na dovezené palety. Ve 12.30 jsme měli hotovo. Ve spolupráci obce Jiřetína a TS města Krásné Lípy byly
palety naloženy na traktor a převezeny na „depo“ TS do Krásné Lípy. Byla to zajímavá, rychlá brigáda při pěkném počasí a dobré náladě. Děkuji všem členům, kteří se na brigádě podíleli. Mikša Peterka |
| 22. – 24. 6. 2018 | Víkend ve Zlaté Olešnici |
|
Fotografie: Jana Tomišky 
Míly Wisinové
|
Po skoro měsíčním parnu to vypadalo na to, že i tento víkend tomu tak bude. Proto jsem hlásila "Plavky s sebou", ale opak byl
pravdou. Teplota klesla skoro o 15 stupňů a v pátek nás čekalo zataženo, deštivo, foukavo. Vyjíždíme ve třech autech, jedenáct
účastníků. Míříme za prvním cílem, a to jsou Příchovice. Cestou tradičně nemineme pekárnu ve Smržovce a i mlsanda v tanvaldské cukrárně měla úspěch. V Příchovicích parkujeme u rozhledny Maják Járy Cimrmana. Krásným lesoparkem, na kterém se podílely i děti, jehož součástí je i diskgolf, jdeme směr Šulíkova skála (670 m n. m). Obdivujeme kamennou kapli sv. Gotharda, postavenou v roce 1817. Výhledy uspokojivé, ale místy zarostlé. Maják Járy Cimrmana, ke kterému se vracíme, skrývá u rozhledny muzeum typické pro Járu Cimrmana. Stejně jako popisky na vrcholu rozhledny. Vidíme Jizeru, Smrk, Černou Studnici, Kozákov, Bukovec, Štěpánku. V restauraci si pochutnáváme na výborné kulajdě a domácím pivku, jako je třeba Světoběžník JC. Venku se rozpršelo, tak k rozhledně Štěpánka popojedeme auty. K ní se nás vydává jen pár. Výhledy nulové. Pak již směřujeme do Zlaté Olešnice, kde máme chatku. Chata pěkná, ale malé nedostatky tam jsou. Velkou pochvalu sklízí televize, inu MS ve fotbale... V sobotu zastavujeme ve Vysokém nad Jizerou. Nakoukneme do kostela sv. Kateřiny a projdeme městský park založený v roce 1885. Pěkný výhled je na Krkonoše, i když na nich sedí mraky. Rozhledna U Borovice v Roprachticích má pro nás dvě překvapení. Pan Hubař, majitel rozhledny, si ji postavil sám a ještě je její součástí i unikátní muzeum psacích strojů. Také jeho. Nádherná sbírka a obdivuhodný nadšenec. Rozhledna je mladá dáma, byla otevřena v roce 2009. Výhled na Ještěd, Kozákov, Jizeru, Tanvaldský Špičák, Hamštejnský hřeben, Ralsko, Bezděz. Obědváme na doporučení pana Hubaře v restauraci U Medvěda ve Vysokém. Dobrá volba. Pak již pokračujeme do Lomnice nad Popelkou. Kolem křížové cesty na vrchu Tábor zastavujeme u Tichánkovy rozhledny. Výhledy velmi špatné, tak se odměňujeme kávou v místní restauraci. Čeká nás okruh, kterým dojdeme k autu. Zastavujeme u Allainovy věže-rozhledna, ze které vidíme vrch Zebín, dále jezírko pod Táborem a bývalý lovecký zámeček, u kterého se kdysi pyšnila i obora. Slíbené skokanské můstky jsme vynechali, jelikož déšť zesílil. Vzhledem k počasí se buřty nekonaly na ohni, ale na pivu v troubě. Postarala se o ně Jitka Peterková a u fotbalu chutnaly báječně. V neděli uklízíme chatu a po snídani odjíždíme do Nouzova na nejmenší rozhlednu, jak jinak než Járy Cimrmana. Vtipné a výhledy z ní "úžasné". Poslední naše zastavení bylo v Roztokách u Semil u Roztockého mlýna. Před osmi lety jsem zde byla a dojalo mne, že nás přivítal stejný mlynář, jako tenkrát. Dnes již 86 letý pán. Provedl nás ochotně mlýnem, kterému se nevyhnula bohužel potopa a svah jím celým protekl. Obědváme opět U Medvěda, s vynikající kulajdou. Jak se říká: "Pachatel se vrací na místo činu". To platí i o cukrárně v Tanvaldu a pekárně ve Smržovce. Břicha jsou plná, ale najdou se odvážlivci, kteří ochutnají na závěr ve Lvové ještě zmrzlinu. Děkuji všem, kteří jste se mnou prožili víkend, mě bylo s Vámi hezky. A omluvte mně to počasí, příště se zkusím polepšit. A třeba vyjdou i ty plavky. Jitka Štraubová |
| 17. 6. 2018 | Okolo dráhy NP ČŠ – Nejmenší stolové hory |
|
Fotografie: Iva Šafuse 
|
|
| 16. 6. 2018 | 34. ročník Pohádkového lesa |
|
Fotografie: Jaromíra Petružálka 
Romana Smita
Jana Tomišky
|
Trocha čísel Na obou trasách jsme letos měli 23 pohádkových stanovišť se 75 pohádkovými bytostmi, kterým pomáhalo 31 razítkovačů. Celkový počet všech startujících bude upřesněn dodatečně a rozepsán dle jednotlivých tras s rozlišením dětí a dospělých. Účastníci 7 km trasy, kteří prošli všechna stanoviště, volili v cíli 3 nejlepší pohádková stanoviště. Každé stanoviště bylo odměněno velkým dárkovým košem, 3 nejlepší byla vyhlášena jmenovitě a dostali navíc výborné domácí dorty, které připravila již tradičně paní Kroupová. Na závěr byla vylosována ještě tři pohádková stanoviště, která dostala balíček od Nobillis Tilia. Akce se zúčastnili lidé z 58 měst a obcí, tradičně nejvíce z Krásné Lípy (433 účastníků – 22,45 %), Rumburka (396 – 20,52%) a Varnsdorfu (305 – 15.81%). Pohádkový les očima procházejícího Připojuji jenom pár postřehů z trasy a musím začít trochu nepříjemně hned od "vstupní brány" do Pohádkového lesa. Nikoliv nepříjemně pro pořadatele, ale pro vyrůstající generaci dětí. Někteří rodiče, možná z neznalosti nebo snad i úmyslně, se nepřišli s dětmi zaregistrovat na start, nezaplatili tedy ani to minimální startovné a vyrazili na trasu. Jistě to je možná "dobrý" příklad rodičů vhodný do současné doby, ale myslím, že se jim to "vrátí", až budou sami potřebovat pomoc svých dětí. Značení trasy bylo letos asi nejlepší z posledních ročníků a zabloudit mohli snad jenom ti, kteří vášnivě diskutovali třeba o právě projitém pohádkovém stanovišti. Drobným nedostatkem byly i počáteční problémy s točenou limonádou na občerstvovacím stanovišti na trase 7 km. S uspokojením bylo přijímáno nealkoholické pivo tamtéž, které při loňském ročníku chybělo. Problémy na některých stanovištích s některými "účastníky" jsou uvedeny níže. Organizaci i průběh celé akce aktivní i pasivní účastníci velmi chválili. Jan Tomiška Pohádkový les očima další pohádkové bytosti V sobotu jsme se v roli pohádkových bytostí poprvé zúčastnili pohádkového lesa na 7 km trase. Naše stanoviště "Červená Karkulka" bylo v lese, na velmi pěkném, před sluníčkem krytém místě. Po příjezdu jsme rychle vybalili kulisy – postavili chaloupku pro babičku, v lese vytvořili vlčí dráhu pro starší děti. Na travnatém, pořadatelem předem vysekaném plácku, "zasadil" houbový slalom pro malé děti, na jehož konci je čekalo trhání jahůdek do košíčku. Na své si přišly maminky i babičky, které musely prokázat svůj pekařský um, ale i tatínkové a dědečkové, kteří měřili svoji sílu. V 8.45 začali chodit první návštěvníci, o pár minut déle již proudily davy. Děti i dospělí plnili úkoly s radostí a humorem, starší děti si vlčí dráhu proběhly víckrát. Bohužel jsme se setkali i s velmi netradičním přístupem některých majitelů psů, kteří nechali své mazlíčky (zejména větší rasy) volně pobíhat na dráze bez dohledu mezi dětmi, nebo se naopak s nimi rozhodli prokličkovat vlčí dráhu, kde s opatrností překážkami prolézaly děti. Na žádost, zda by opustili prostor vyhrazený výhradně dětem, se nám dostalo odpovědi, že pejsek je hodný. Jsem milovnicí psů, jen si myslím, že na akci konané pro děti by majitelé mazlíčků měli být ohleduplní a mít je na vodítku mimo stanoviště. Chtěli bychom také touto cestou pochválit pořadatele za perfektní připravenost a organizaci, moc se nám u Vás líbilo a za rok se vrátíme zpět. Hanzlíková Ludmila Pohádkový les očima pohádkové bytosti Dnešním dnem vyvrcholily denní, týdenní i měsíční přípravy na každoroční akci Pohádkový les. Počasí stejně jako vloni – přívětivé a ranní přípravy se nekonají jen na náměstí, ale i v lese je velmi živo. Všude se hemží spousta barevných postaviček, které chystají svá stanoviště plná překvapení pro děti. Některá stanoviště jsou již tradiční, některá září novotou. Naše stanoviště Křemílek, Vochomůrka a Rákosníček přijíždí na místo kolem sedmé hodiny s pařezovou chaloupkou. Opatrně ji sundaváme z vozíku, složíme ji a opíráme ji o strom. Padne tam jako ulitá. Ještě je potřeba ji ukotvit, a jak později zjišťujeme, udělali jsme dobře, jelikož vzbuzovala velký zájem dětí. Šupky vynosit z vozíku houby, rozmístit je tak šikovně, aby tvořily slalomovou trasu, připevnit cílovou obruč a stanoviště je připravené. Teď je na řadě naše proměna. Jako mávnutím kouzelného proutku se měníme v pohádkové postavičky. Motorkáři projíždějící kolem nám nadšeně mávají a troubí. Zřejmě si myslí, že tam probíhá nějaká non stop party. V půl deváté jsme připraveni. Ještě dostáváme od Mikši razítko, pití a příspěvek na občerstvení a benzín. Děti přicházejí nejprve pomálu, ale později již ve velkých skupinách. Měli jsme připravený jednoduchý sportovní úkol, takže se fronty u nás netvořily. Děti si proběhly slalomovou trať mezi houbami i několikrát. Ale razítko vypadalo, že se dočista zavaří. Kolem půl jedné přichází poslední návštěvník. Bylo to náročné, ale shodujeme se, že vítězí spokojenost a dobrý pocit příjemně stráveného dne. Balíme a míříme na náměstí, kde již probíhá kulturní program. S chutí si dáváme jídlo a potkáváme se s ostatními pohádkovými bytostmi. Pak již dojde na slavnostní vyhlášení. Každé stanoviště je ohodnoceno velikým dárkovým balíčkem, první tři pěknými dorty. Je opravdu fascinující, kolik lidí se vrátí na jeden den do pohádky a doslova se "vyblbnou" jako malé děti. Všichni si odměnu zaslouží. Organizačně bylo vše zvládnuto velmi dobře, vyšlo včetně počasí, zřejmě vše. A všem patří velký dík. Účastnili jsem se již pátého pohádkového lesa a příští rok se určitě vrátíme znovu. Bohužel se na naše stanoviště vloudila i špatná hodina, kterou způsobila skupina hloupých rodičů, kteří si pohádkový les spletli s vlastní zábavou. Utábořili se u našeho stanoviště a děti ne děti, věnovali se alkoholu a sami sobě. Po "odpočinku" se někteří pěkně motali a na náměstí ještě pokračovali. Jitka Štraubová Velké poděkování a uznání si zasloužíte vy, pohádkové bytosti, poněvadž bez vás by pohádkový les neexistoval. Ochota, snaha a obětavost je u vás všech ohromná. Každoročně jednotlivá stanoviště vylepšujete, a to jak kvalitou, bavením dětí, svými kostýmy, tak i výrobou kulis. Letos bylo všechno opět lepší a bylo toho víc. Víme, že na přípravu potřebujete hodně času, hodně práce a že vás všechno stojí i dost peněz. Proto pohádkový les i letos zakončujeme tradičním způsobem – poděkováním vám všem pohádkovým bytostem i s malou odměnou, která, jak víme, nenahradí to, co jste do přípravy a provedení vložili. Letošní ročník byl výjimečně posunut o týden, protože se zde konal folklorní festival, ale zato byl rozšířen o staročeský jarmark a festival dechové hudby, které organizovalo město. Chtěl bych poděkovat vedení města a technickým službám města, bez kterých bychom už takový kolos organizačně jako klub nezvládli. Pohádkový les se v loňském roce stal největší organizovanou turistickou akcí v celém Ústeckém kraji s účastí 2099 startujících, z toho 1122 dětí a 140 pořadatelů. Upřímně děkuji také naší základní škole, která nám pomohla zejména tím, že zajistila nejen 15 razítkovačů, ale i jedno velmi pěkné pohádkové stanoviště. Rád děkuji i T–klubu, který rovněž zajistil jedno stanoviště, děkuji Sboru dobrovolných hasičů Krásná Lípa a všem letošním sponzorům – Lípa Resort, Eurotopoz Krásná Lípa, Nobilis Tilia, Lesům České republiky Rumburk, Národnímu parku České Švýcarsko, OPS České Švýcarsko, dále firmě Hamé, podniku Interpap Děčín a Mikovu Mikulášovice. Poděkováni patří také všem kulturním skupinám, které se podílely na doprovodném kulturním programu. Děkuji všem členům klubu a pořadatelům, kteří se dnešní turistické akce pořadatelsky zúčastnili a pomohli nám během dnešní soboty jak děti, tak i dospělé hezky pobavit a připravit tak rozsáhlou akci. Ještě jednou vám všem moc za město Krásná Lípa a náš turistický klub děkuji. Na viděnou za rok, a to druhou červnovou sobotu – 8. června 2019. Ahoj! Mikuláš Peterka Poděkovat je ale třeba zejména Mikuláši Peterkovi, který Pohádkový les organizoval, ale i Jitce Peterkové, která to s ním těch mnoho týdnů příprav vydržela. Jan Tomiška |
| 6. 6. 2018 | Okolo dráhy NP ČŠ – Panoramaweg a Malerweg |
|
Fotografie: Iva Šafuse 
|
|
| 2. 6. 2018 | Okolo dráhy NP ČŠ – Pod Bastei – Rathen – Porschdorf |
|
Fotografie: Iva Šafuse 
|
|
| 16. 5. 2018 | Okolo dráhy NP ČŠ – Benešov – Malá Veleň |
|
Fotografie: Ilony Řechtáčkové 
Iva Šafuse
Míly Wisinové
|
Prvním cílem plánovaných exkurzí je Benešov nad Ploučnicí. Možná všední den, možná počasí ovlivnilo skromnou účast –
z Rumburka nás jede pět, využili jsme novinku: úžasnou celodenní jízdenku DÚK pro pět osob za 330 korun, v Krásné Lípě
se připojují organizátoři Jirka Rak s Danou Štefáčkovou a náš kamarád a „dokumentarista“ Ivo Šafus. Z Rybniště do České Kamenice je výluka, tak jsme se svezli autobusem a na obě cesty jsme vyfasovali řidiče srandistu. Vzhledem k oparu a změně plánu, že se vrátíme o vlak dřív, jsme vynechali Ploučnickou vyhlídku a přes náhradní lávku jsme směřovali do města. Byli jsme velice překvapeni (a asi poprvé), že jsme šli vycházkovým tempem a první zastávka byla v cukrárně Pusinka. Posilněni jsme se před kostelem Narození Panny Marie setkali se starostou panem Ušákem, který se stal naším průvodcem takřka na celé odpoledne. Krátce zmínil historii kostela i přilehlé kapličky a za chůze i o budoucích záměrech. Prošli jsme zámeckým parkem kolem budov základní školy a už po zelené jsme stoupali pěšinou skrz zahrádkářskou kolonii až na asfaltku do části Benešova nad Ploučnicí, Ovesné. Po obhlídce pomníku obětem válek, který je před rekonstrukcí, jsme se u prvního křížku setkali s panem Luďkem Smejkalem, který nás s celou historickou naučnou stezkou Havraní kameny seznámil a provázel. U každého zastavení a kříže nás seznámil s historií, která se týkala nejen obce, ale i komplexního života obyvatelstva, hospodaření, co se pěstovalo, o vaření piva, jaká zde žila zvířata i historky o napadení medvědem, vlkem, o pokladu, obětavě pro nás měl v batohu ukázky otisků rostlin v kameni. Také nám ukázal rokli po délce Dubového vrchu, která vznikla při přírodní pohromě. Na stoupání k suťovému poli a balvanům nezbývají ani síly, ani čas. Cílem této stezky je propojení Benešova nad Ploučnicí s Malou Velení. Smekám před prací tří lidí, kteří celou stezku zbavili náletů, maliní a různého plevele, sympatická je i vstřícnost místního zemědělce, který našel s obcí kompromis, jak projít pastviny a na několika místech jsou opravdu nádherné výhledy. Zlatým hřebem výletu je poutní kostel sv. Anny v Jedlce, části Malé Veleně. Zde na nás čeká průvodce (omlouvám se, jméno mi uniklo), který nás hned venku zasype informacemi. Obdivujeme veliké sluneční hodiny, které byly obnoveny v roce 2008. V interiéru se dozvíme o vzniku, přestavbě, výzdobě i varhanách spoustu zajímavostí a historek. Po válce začal kostel chátrat a teprve po roce 1989 došlo postupně k jeho rekonstrukci a opravě, o což se velice zasloužil Mgr. Marcel Hrubý, jako ostatně v několika dalších farnostech v širokém okolí. Svůj obdiv a díky jsme zvěčnili v knize u vstupu a venku jsme zjistili, že jsme, co se deště týká, tzv. „chválili dne před večerem“. Stačili jsme doběhnout do autobusové čekárny a na posledních metrech už jsme byli zasypáni kroupami velkými jak kuličky na cvrnkání. Moment se nám zdálo, že je průtrž zažehnána, tak jsme vyrazili na vlak – přece jen to bylo kilometr a čas ubíhal. A pak přišlo finále – během momentu jsme byli všichni úplně durch, nevím, co měl kdo za funkční hadry – já jen kůži. Jirka to vychytal, zjistil, že má vlak trochu zpoždění, tak si počkal pod stříškou hospody a k vlaku přišel úplně suchý. Bylo to asi opravdu lokální, protože na nás všude koukali a vypadalo to, že Jiří venčí partu z urologického oddělení, stiženou totální inkontinencí. Ale ani to nám nesebralo humor, v nohách hory doly 6 km a v každém dopravním prostředku po nás zbyl smích a loužičky. Ilona Řechtáčková |
| 10. – 13. 5. 2018 | Setkání s kamarády z Práznovců |
|
Fotografie: Václava Hiekeho 
Mikuláše Peterky
Jana Tomišky
|
Ve Zlatnické dolině v rekreační oblasti Skalica v penzionu Amor, jen několik km od státních hranic, jsme se setkali s našimi
kamarády z KST Horňan Práznovce. Setkání se zúčastnilo 12 našich zástupců klubu a 12 zástupců KST Horňan Práznovce,
kteří celé setkání zorganizovali a připravili pro nás velmi pěkný a bohatý kulturní program. Měli jsme zajištěno pěkné
ubytování ve 2- 3 lůžkových pokojích se sociálním zařízením a stravováním formou polopenze. Ve čtvrtek 10. 5. jsme vyjeli v 7 hodin se třemi auty z Krásné Lípy a do Zlatnické doliny jsme dorazili v 15 hodin. Hned na úvod nás kamarádi velmi mile překvapili – nastoupili ve svých krojích a na uvítanou nabídli chléb se solí a přípitkem, jak jinak než svou pálenkou. Za náš klub jsme předali drobné dárky, podobně i někteří jednotlivci. Po srdečném přivítání, ubytování a krátkém odpočinku jsme měli v 19 hodin společnou večeři, po které jsme všichni společně velmi pěkně poseděli. V pátek ráno se rozjel naplno připravený program. Navštívili jsme pěkně upravené městečko Skalici, která má 15 000 obyvatel a byla také krátkou dobu hlavním městem Slovenské republiky. Velmi na nás, mimo jiných historických zajímavostí, zapůsobila prohlídka historického mlýna s průvodcem, výstup na věž kostela na náměstí s pěkným a dalekým výhledem na okolí. Po společném obědě v restauraci byla pro nás připravena exkurze do výrobny regionálního produktu – skalického trdelníku. Součástí byla i ochutnávka ve stínu pergoly. Ta ale byla!!!! I přes plná břicha z oběda jsme neodolali a každý z nás několik kousků spořádal. Po tom jsme se za velkého tepla vydali s místním vinařem panem Bláhou na prohlídku místních vinohradů s výstupem na kopec Vintoperk s převýšením „pouze 136 m“, ale dal nám všem pořádně zabrat, i když výhledy po slovenských horách i celé jižní Moravě stály za to propocení a velkou únavu. Za odměnu a statečnost nás vinař pozval do svého pěkného vinného sklípku na ochutnávku dle výběru bílého a červeného vína, pálenky dle chuti, včetně prohlídky sklípku, výkladu a s venkovním posezením. Byli jsme rádi, že na zpáteční cestu do Zlatnické doliny jsme byli odvezeni objednanou taxi službou. Po večeři byla únava z celého náročného dne velká, takže společného večerního posezení se zúčastnili jen někteří. V sobotu po snídani jsme v 8.15 odjeli auty na vyhlídkovou plavbu s průvodcem na Baťův kanál. Hodinová plavba byla pěkná, slyšeli jsme od průvodce mnoho zajímavostí včetně zmínky o velkých škodách působených chráněnými bobry. Následovala společná i individuální prohlídka Strážnice, pěkného zámku, krásného parku, kulturního zařízení folklorních Strážnic, skanzenu. Osobně jsem s malou partou navštívil jedinou pěstitelskou pálenici v městě, kde jsme i brigádnicky pomohli asi 90 minut slévat červené víno a byli odměněni velkou ochutnávkou vín dle výběru a povídáním odborného vinaře, jehož otec v roce 1953 pálenici založil. Každý z brigádníků ještě dostal sebou za odměnu láhev vína dle vlastního výběru. Ve 13 hodin jsme odjeli auty ze Strážnice na velmi pěknou rozhlednu „Travičnou" nad Tvarožskou Lhotou. Rozhledna je vysoká 53 m, s přístupným ochozem ve výšce 34 m, ke kterému vede 177 schodů. Výstup byl odměněn krásnými výhledy. V 15 hodin jsme jeli auty navštívit vinné sklípky v Petrově, kde jich je jen v samotném kulturním areálu kolem 6o. Některé byly i hezky vyzdobené malovanými lidovými vzory. Byly sice otevřené pouze tři, ale i to stačilo k ochutnávce jak vína, tak pálenky. Rozjařeni a plni dojmů jsme odjeli domů na večeři. Po večeři bylo pro nás připraveno společné posezení u táborového ohně s opékáním buřtů a ochutnávkou dalšího vína a pálenky podle chuti a „výdrže“ do nočních hodin. Při nedělní snídani nám kamarádi připravili další překvapení – každý dostal láhev vína v dárkovém balení se znakem klubu, kalendářem a brožurkou o desetileté činnosti družebního klubu. Před odjezdem jsme ještě poděkovali v kuchyni za velmi dobré a bohaté stravování, vyfotili jsme se a rozloučeli s tím, že se v roce 2019 setkáme minimálně na dvou společných akcích a s pozváním přátel tentokráte zase k nám. Děkujeme našim přátelům za tradiční vstřícnost a jejich tradiční velkou pohostinnost. Byly to moc krásné dny společného setkání umocněné nejen pěkným počasím. Mikuláš Peterka |
| 8. 5. 2018 | Mezinárodní turistický sraz – 100 let republiky a 130 let turistiky |
|
Fotografie: Jiřího Fišera 
Václava Hiekeho
Jaroslava Leksy
Ilony Řechtáčkové
Iva Šafuse
Šluknov,Andreji Přidalové 
|
Po získání grantu z fondu pro regionální rozvoj z Programu spolupráce Česká republika – Svobodný stát Sasko
2014 – 2020 v rámci fondu malých projektů Euroregionu Nisa a několikaměsíční přípravě se 8. května 2018
pod patronací Zbyňka Linharta, senátora Parlamentu ČR, uskutečnila připomínka dvou letošních významných akcí,
a to 100 let ČR a 130 let KČT. Oslava proběhla v prostoru železniční stanice Krásná Lípa. Během pondělí byla za pomocí TS města nainstalována výzdoba, v úterý v ranních hodinách zázemí pro veřejnost. První část programu byla věnovaná epizodě rumburské vzpoury, která se udála před sto lety. Pořadatelé za pomoci komparsu a parního vlaku zinscenovali historickou událost – obsazení nádraží a únos vlaku. V druhé časti programu si účastníci při pietním aktu obecně připomněli nesmyslnost a krutost válek, zvláště pak osoby popravené za Rumburskou vzpouru. Jako trvalou upomínku historické události odhalili senátor Parlamentu ČR Ing. Zbyněk Linhart a starosta města Krásné Lípy Jan Kolář pamětní desku, kterou jako stálou připomínku věnoval KČT Krásná Lípa. Následně byl zasazen „Strom republiky“. Sázení stromu se mohl zúčastnit každý, lípa měla mnoho „zahradníků“, kromě představitelů města a KČT, předsedkyně MAS Český sever nebo celý komorní sbor pana Milana Sudka. Třetí část programu byla věnována zábavě. Na začátku kulturního programu odměnil za činnost pro KČT předseda Ústecké oblasti KČT Jan Eichler aktivní členy. Představitelé města, starosta Jan Kolář, místostarostové Jana Drobečková a Ing. Zbyněk Linhart, předali čestnému předsedovi KČT Ing. Janu Havelkovi na návrh zastupitelstva města dekret Čestného občanství Krásné Lípy. Účastníky bavila dechovka Pavla Zelenky, FS Dykyta. Flašinetář se zpěvačkou a závěr programu patřil polské kapele Smolničené. Ve 14 hodin byl program ukončen. Zájemci se mohli zúčastnit dalšího bohatého programu, kterým si Šluknov připomněl 100 let republiky. Poděkování zaslouží všichni, kteří se společně podíleli na kolektivní akci. Všichni členové odvedli skvělou práci. Kromě turistů se velkou měrou podíleli Město Krásná Lípa, Technické služby města, umělci, spolek historické železnice, kompars, moderátor, zvukař, fotografové, počasí a v neposlední řadě občerstvení zajištěné panem Josefem Halíkem. Václav Hieke |
| 5. – 7. 5. 2018 | Zájezd "Za krásami jižní Moravy |
|
Fotografie: Vlastíka Kocmana 
Jaromíra Petružálka
Iva Šafuse
|
V sobotu pro nás začal pětkový den. Bylo 5. 5. a ještě k tomu 5 hodin ráno, úžasná shoda. Autobus z CK DEZKA z Děčína přijel
přesně na čas, nakládáme bagáž do bezedných útrob obrovského autobusu a vyrážíme směr Rumburk, Varnsdorf a tak dále, posbírat
další účastníky zájezdu. Z Nového Boru už vyjíždíme v plném počtu 53 kusů a 2 řidičů směrem na Mladou Boleslav, Nymburk,
Kolín, Havlíčkův Brod, Třebíč, Dukovany (elektrárna má 8 chladicích věží), vodní dílo Dalešice. Ve 12.40 míjíme vodní nádrž
Nové Mlýny a přijíždíme do Pavlovských vrchů. V obci Pavlov parkujeme a vydáváme se vstříc prvním kilometrům na Pálavě. Po naučné stezce Děvín vystupujeme ke zřícenině hradu známé jako Děvičky nebo též Dívčí hrady. Cestou vystupujeme na vyhlídky do kraje a skutečně je co obdivovat. Zpět se vracíme strmými srázy Děvína, kde nevyhnutelnou součástí sestupu jsou štěrkopískové cesty, které se drolí pod nohama a jsou příčinou ojedinělých pádů. Po závěrečném doklouzání k autobusu přejíždíme do Mikulova, kde nás čeká sestup do jeskyně Turold. Po chladivé procházce podzemím se vracíme opět na prosluněný povrch a pokračujeme výstupem na Svatý kopeček. Krásné výhledy i zajímavé sakrální památky, ale ta cesta dolů po křížové cestě, skutečná cesta utrpení. Vápenec, ohlazený kroky tisíců poutníků do "skleněného" povrchu. Samozřejmě že ani tady nebyla nouze o havárie. Tentokrát to odnesla Libuška hrozivě vypadajícím pádem, až z toho šel mráz po zádech, ale i tady zůstaly jen šok, modřiny a sedřené ruce. Bůh stál při nás, byli jsme přece na Svatém kopečku. V 19 hodin odjíždíme do Břeclavi, kde máme zajištěno ubytování v domově mládeže obchodní akademie. Po ubytování máme domluvený večerní výstup na břeclavský hrad. Na vyhlídkovou věž sice vede schodů požehnaně, ale po Děvíně a Svatém kopečku? Normální brnkačka. Z hradní věže parádní výhledy na osvětlené město pod námi, na obzoru červeně blikají rakouské větrné elektrárny. Výstup opravdu stál za to. Po návratu na pevnou zem je dán rozchod a následuje volná zábava. Ti spavější a unavenější jdou na ubytovnu, někteří nadšenci rázují na večerní procházku městem a takové to zdravé jádro nás "mladších dorostenců", razících heslo "Když už jsme na Moravě a noc je ještě mladá, byl by hřích jít spát", tak kam půjdeme? No přece do sklípku na vínečko bílé. A jako správní "znalci vína" ze severu zapadneme do hradního sklípku a dáme si ne to, co pijí Moravané, ale to, co nám chutná. Je to bílá Pálava pozdní sběr, polosladké, ročník 2015. Tekutá senzace, první lahvinka jen zasyčela. Víno bylo vynikající až tak, že jsme cestou na ubytovnu s přehledem zabloudili a místo 10 minut jsme se vraceli něco málo přes hodinu. Druhý den, neděle 6. 5. 2018. Odjezd je naplánován na 8. hodinu, budíček individuální, ale v 8 všichni na place. Odjíždíme na čas, protože máme v plánu Lednici,což je časově poměrně náročná záležitost. Procházíme kouzelným zámeckým parkem, kde ještě nejsou dokončeny výsadby letniček, ale i tak jsou nepřehlédnutelně krásné lednické živé ploty, bludiště a do složitých ornamentů vysázené nízké dřeviny. Nemá to chybu. Opouštíme zámeckou zahradu a volným krokem lázeňských hostů se blížíme k Minaretu. Věž, vykukující z lesa, osvětlená sluncem, poskytuje kouzelný pohled a objektivům fotoaparátů přímo pohádkové záběry. Prostě Minaret je nádherný i s těmi 306 schody nahoru, které nám trochu z toho nadšení sice ubraly, ale výhledy ze tří ochozů stály v každém případě za tu námahu. Dalších 306 schodů vedlo dolů, a kdo to bral trochu "hákem", dole vylítl ze vrat jako z tobogánu a pomalu nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Od Minaretu šlapeme do přístavu, kde se naloďujeme na dvě motorové lodě a po Staré Dyji úsek dlouhý 4 km zdoláváme ve slušném čase 40 minut. Náš lodní kapitán a kormidelník v jedné osobě nás celou cestu baví historkami z minulosti i současnosti, o floře i fauně na řece, o zlých bobrech, kteří škodí na dřevě a jsou zlí na lidi. Také jsme se dověděli, proč se říká o pivařích, že se ožerou, kdežto vinaři se opijí, toto moudro prý pochází od Lichtenštejnů. Z lodí vystupujeme u Janova hradu, následuje individuální prohlídka, případně odpočinek s občerstvením před přichystaným překvapením, které nám Helča, naše vedoucí zájezdu a průvodkyně v jedné osobě, připravila. Od Janohradu se vezeme zpět k zámku na koňských povozech. Pro znavené poutníky potěšitelné překvapení a v každém případě milý zážitek. Díky, Helčo,to se Ti povedlo! Na 12.15 máme objednanou prohlídku zámku, 4. okruh. Na prohlídku jsme vtrhli skoro v plném počtu, bez řidičů. Vyfásli jsme jako průvodce vyjukaného studentíka, kterému vrazili do ruky několik papírů a hodili ho mezi dravce se slovy "A snaž se!". Snažil se. Na to, že jsme byli jeho teprve druhá výprava, kterou provázel, a ještě tak početná, byl fajn. Popral se s výkladem se ctí a na závěr prohlídky sklidil bouřlivý pochvalný potlesk, který přijal poněkud rozpačitě, protože potlesk padesátky lidí na otevřené scéně v uzavřeném prostoru zní skutečně bouřlivě. Po prohlídce Lednice následuje pěší přesun do Valdic. Vyrážíme po červené, zastavujeme se chrámu Tří grácií a u vítězného oblouku Randez vous a po 10 km nacházíme náš zaparkovaný bus, který nás odváží na degustaci vín do Valtického podzemí. Ve zkratce Valtické podzemí tvoří sklepy staré, dlouhé a studené. Všude jsou k vidění lahve s archivními víny, tvořící jakousi vínobanku. Poté nám náš průvodce ukazuje nájemní boxy pro návštěvníky, kteří si tady mohou uložit svá zde zakoupená vína, ale pouze v případě, že si zde zakoupí vína v hodnotě nejméně 5 000 Kč. Vstupujeme do velkého sklepa, kde je pro naši skupinu připravena degustace pěti vzorků vín od suchého ryzlinku, přes savignon, pohádkové víno (moooc dobré), růžové až po červený Modrý portugal. Což o to, vínka to byla dobrá, ale to množství? Do většího náprstku by se vešlo, tak akorát na polití jazyka. A ty rady, jak s vínem při pití zacházet byly sice dobré, ale v mém případě padly na neúrodné pole. Vezmeme sklenku, podíváme se na barvu proti světlu má-li víno jiskru (při tomto množství nepoznám zda á víno jiskru, anebo mi slzí oči ze snahy ji vidět), sklenku vezmeme do ruky a víno v ní obsažené roztočíme, aby vyvinulo aroma, strčíme nos do sklenky a vnímáme tu vůni, poté víno poválíme po jazyku a slastně polkneme (nevím,jak kdo, ale já tu slzu vína roztočil po stěnách sklenky, začalo vonět, ale také ulpívat na stěnách, a když jsem zhluboka přivoněl už nebylo co převalovat po jazyku). Tak nevím, ten závěrečný chleba se škvarkama byl asi tak nejlepší. A další zážitek byl návrat z podzemí zpět na povrch – to byl balzám, my většinou v tričkách a kraťasech dole nějakých 7 stupňů a před vstupem do podzemí celých 25 stupňů, kdo nezažil neuvěří. Hold my seveřané, zvyklí spíše na pivnice pod širým nebem... I tato degustace patří k nezapomenutelným zážitkům z tohoto zájezdu a stala se perlou dnešního dne. Ještě navštěvujeme nedalekou kolonádu na Rejstně, děláme kolektivní foto a vracíme se do Břeclavi. Třetí den, pondělí 7. 5. 2018 Tentokrát je odjezd naplánován na 7. hodinu a jede se do Znojma, kde je domluvena prohlídka městských věží a městského opevnění. U Radniční věže nás vítají dvě mladé a velice příjemné průvodkyně, dokonale ovládající svou profesi, jak se v průběhu prohlídky ukázalo. Prohlídka s výkladem začíná na Masarykově náměstí – Mariánský morový sloup, obchodní dům Dyje, postavený v novodobém stylu, který naše paní průvodkyně nazvala novodobý brutalismus. Pokračujeme prohlídkou modelu městského opevnění s věžemi, následuje Střelecká věž, Vlkova, Nová, Prašná a na samotný závěr Radniční věž, na kterou se vydává z časových důvodů jen hrstka nadšených schodolezců a ostatní dole čekají u zmrzlinky nebo kávičky či s pivínkem v hrsti na jejich návrat. Paní průvodkyně se loučí, děkujeme jim za poutavý, na vysoké profesionální úrovni podaný výklad takovým způsobem, že se člověk nejenom poučil, ale i pobavil. Super! Pokračujeme na zámek Vranov nad Dyjí, ale je pondělí a tudíž zavřeno. Nevadí, procházka bodla. Jedeme do Bítova a odtud jdeme na hrad Cornštejn, který ještě nezačal sezonu, ale naše velitelka zájezdu Helča někde sehnala pana průvodce, který na hrad přijel přímo od rodinného krbu, ale co by pro slávu Cornštejna neudělal... Opět se ukázalo, že je to znalec svého oboru a s nadšením nás provázel rozsáhlou zříceninou 1,5 hodiny a opět tak, že každý poslouchal a nikdo nevyrušoval.Vynikající! V 15.30 už opět naloženi v busu a jedeme navštívit rekreační areál Rumburak. Nádhera! Krásná rozhledna, upravené okolí, krytý bazén pro ubytované hosty, dětská hřiště, kurty, no prostě vše, co člověk k dovolené potřebuje. Celý areál hlídají dva obrovští havrani s obrovkými otevřenými zobáky. Příjemná a útulná restaurace oplývající neskutečnými dobrotami. Gulášovka za 1 s hvězdičkou a na staročeskou palačinku plněnou povidly, sypanou mákem a politou máslíčkem mi prostě nestačí superlativy. Plněné knedlíky se zelím asi také neměly chybu a guláš s knedlíkem ten nebyl pro mne (tlusté maso nepapu). Po večeřičce kávičku a na závěr ještě trochu toho pohybu v podobě 173 schodů na rozhlednu. Nádherné prostorné a světlé schodiště, zajímavé počty schodů, každých 5 schodů odpočivadlo, 6 schodů odpočivadlo a tak stále dokola až nahoru. Pěkné výhledy do okolí byly velice sympatickým závěrem celého zájezdu. V 18 hodin odjíždíme z areálu Rumburak směr Krásná Lípa. Velké poděkování patří našim dvěma řidičům Pepuldovi a Péťovi za jejich trpělivost, ochotu a příjemné vystupování. Za bravurní ovládání jejich 10 kolového korábu silnic poněkud nestandardních rozměrů při projíždění úzkými uličkami a neméně úzkými lesními silničkami. Chlapi, díky, byli jste skvělí! Největší dík patří naší skvělé průvodkyni a vedoucí celého zájezdu Helence Doudové, která se o své 52 členné neposedné stádečko pečlivě a s láskou starala. Dokázala nám v praxi, že někdy i nemožné je možné a navíc s humorem a potřebným nadhledem. No prostě pro nás perfektní třídenní relax, pohodička a únik před každodenní tvrdou realitou. Helčo, díky a za rok dáme jižní Moravu 2 ???? Standa Leš |
| 1. 5. 2018 | Tajný výlet do NP České Švýcarsko |
|
Fotografie: Jaromíra Petružálka 
Ilony Řechtáčkové
Jitky Štraubové
|
1. máj, lásky čas, na výlet ten pravý čas. Do Kyjova spěcháme, na túru se těšíme. Výlet je to tajný, neví o něm ani hajný. Polomy nám stály v cestě, přeskočili jsme je lehce. Boty žluté od pylu, nezkazily náladu. Pěkná místa k vidění, Na Fakultě žízniví. Všichni byli spokojeni, zážitky nabaženi... Za slunečného příjemného počasí vyrážíme na tajný výlet, připravený Mikšou, který se vrátil z lázní. Do Kyjova zamířila dvě auta, zbytek jel autobusem. Přepočítáme se a je nás 11 prvomájových průzkumníků a 1 pes Čenda. Mikša nás přivítal a odtajnil nám svůj plán a my vyrážíme za dobrodružstvím. Nejdříve jdeme k nově opravenému Marschnerovu kříži v Kyjově, jehož opravu zajistilo město, rybník Šimlák s Henkovým křížem, postaveným v r. 1825 místním mlynářem, po jehož mlýnu dnes už není ani památky. Třetí v řadě na trase byl Schindlerův neboli Černý kříž, o který se starají místní chalupáři. Pak již stojíme před kapličkou sv. Anny, která díky našemu klubu prošla rekonstrukcí v letech 2016-2017. Působí důstojně, jako lesní dáma, pyšnící se novým kabátem, přesto skromně. Míříme k domku pana Nováka, který se o kapličku léta staral, ale domek je opuštěný a život tam připomínají jen rozkvetlé rododendrony a azalky. Už tam se kocháme výhledy, ale to, co se nám naskytne, když vylezeme "o patro" výš, je úchvatné. Vychutnáváme si to kouzlo okamžiku – Jedlová (774 m n. m.), Luž(793 m n. m.), Kamenná Horka, hřeben Vápenného vrchu, Vlčí hora (581 m n. m.), věžička kostela na Studánce a dnes už zaniklá osada Helly, s původně 11 domy, dnes již pouze dva rekreační. Vše jak na dlani. Obdivujeme krásný smrk, obalený šiškami. Celá příroda rozkvetlá do krásy je znát i na naší obuvi... Žlutá, žlutá kam se podíváš. U bývalého polesí Vlčí hora, pod nímž byla kdysi i sjezdovka, již takové pěkné výhledy sice nejsou, ale podle pamětníků to bylo místo, které "žilo". Vidíme nádherně Široký vrch, Spravedlnost (533 m n. m.), Velký buk, Zlatý vrch (657 m n. m.) či Doubici. Studánka opodál, která nás měla vzkřísit živou vodou, měla pro nás nepříjemné překvapení, tak snad někdy příště... Při cestě stojí zvláštní "bunkr" a jak se dozvídáme od Mikši, byly to tzv. sněžné jámy, které sloužily k pozdržení rašení sazenic lesních dřevin připravených pro zalesňování. Taková předchůdkyně sperma banky, ale pro sazenice. Kousek dál v porostu přicházíme k náhrobnímu kameni z roku 1793, majícímu spojitost zřejmě se smrtí nějakého hajného, či lesního dělníka. Vyhládlo nám a tak svačíme. V tuto chvíli se ukáže, jak jsme dobrá parta a "pomáhej bližnímu svému", nám není cizí. Jindra, která pyšně vyndala svačinu s tím, jak si na ní pochutná, kouká zklamaně do dózy – kde nic tu nic, jen lebedící si dva suché krajíce chleba. Ochotně se dělíme. Šlapeme dále ke skalním útvarům – Stěna nad ohništěm, Velký a Malý Plačtivý kámen, známý jako "Milenci" a Pavoučí skála. Scházíme prudce dolů na Köglerovu naučnou stezku a přicházíme k Englovu prameni. Napájíme se svěží vodou a posloucháme povídání o středověké sklářské huti, která opodál stávala. Další naše zastavení bylo na Vlčím hrádku. Kdysi to býval hrádek strážný a byl jedním ze šesti hrádků v Českém Švýcarsku. Dosud to byla pohodová cesta, ale nastal čas protáhnout naše údy a ukázat, jak jsme pružní a ohební. Dolů jsme sestupovali skalní průrvou každý dle svého umu a akrobacie do Rákosového údolí. Gymnasté byli proti nám břídilové. Zde zkoumáme Mušlový kámen a u Poštovního kamene šplháme ke kapličce ševce Kocha. Stojí to zato. Švec Koch tu kdysi coby, protestant, provdal svou dceru, jelikož v místním kostele to možné nebylo. Zvláštností tohoto místa je přírodou vytvořená mapa Československa s Podkarpatskou Rusí. Pak již naše kroky směřují, místy ještě přes polomy, do Kyjova, do hospůdky Na Fakultě. Pivečko do nás zasyčelo, a s chutí jsme se i najedli. Jídlo nezklamalo, výborné jako vždy. Poseděli jsme. První květnový den jsme strávili příjemně. Ušli jsme 10 km, Jindra díky hledání signálu o 400 m více a Standa byl král, ten došel do Krásné Lípy pěšky. Děkujeme, Mikšo, za opravdu pěkný výlet, doplněný zajímavostmi a historkami. Jitka Štraubová |
| 27. – 28. 4. 2018 | 3 dny – 3 státy – 3 pochody netradičně |
|
Fotografie: Jana Tomišky 
|
Letos po mnoha úspěšných ročnících se na tuto jarní akci vypravila skupinka pouze tří turistů. Program jsme podle
toho upravili a zkrátili o jeden den. Vyjeli jsme v 9 hodin z Krásné Lípy do nedalekého Grossschönau na vyhlídku Hutberg. Zvláštní, trochu tajemné místo, které bývalo dle našeho názoru kdysi příjemným oddychovým místem, dnes ho připomínají keře rododendronů, torza laviček, pramen Krausebrunnen, připomínka Pěveckého spolku Horní Lužice a další pamětníky událostí. Samotný výhled byl uchvacující a počasí výhledům přímo přálo, kromě Grossschönau jsme měli jak na dlani Hochwald (749 m n. m.), Luž (793 m n. m.), Jedlovou (774 m n. m.), Plešivec (668 m n. m.), Pěnkavčí vrchol (791 m n. m.), z druhé strany Smrk (1 124 m n. m.). Pak jsme zamířili směr Hrádek nad Nisou. Zašli jsme se podívat na Trojzemí, místo, kde se setkávají hranice tří států, Česko-Polsko-Německo. Pohodové místo s cyklostezkou. Po prozkoumání okolí jsme narazili na mokřady. Tiché místo s altánkem, který sloužil jako vyhlídka, a stovkami pulců, z kterých až se "vyklubou" žáby, tak to bude orchestr jako v opeře. Návštěva cukrárny a kavárny Čertes nebyl špatný nápad a po mlsandě jsme ujížděli směr Grabštejn. Ten byl ale zavřený a přivítaly nás jen poštolky, které se uhnízdily ve věžičce. Zamířili jsme k dalšímu cíli, a to na hradiště do Horního Vítkova, kde je tzv. Curia Vítkov, repliku vesnice ze 12 století. Mohou se pochlubit i různými akcemi. Společnost nám dělali místní domorodkyně – krávy (spočítat je přesně se opravdu nedalo), ale koně byli zcela určitě dva. V Novém Městě pod Smrkem jsme po návštěvě sympatické cukrárny a nedaleké Klingerovy hrobky byli pozdravit kamarády v bývalém Junior kempu, nyní Jkempu. Ubytování jsme ale byli v chatové osadě v Bílém potoce a jak se ukázalo letos naposledy, což je velká škoda. Den jsme zakončili příjemným posezením v Dělnickém domě s Mirkem a Soňou Kozákovými. Krátce se na nás přišel podívat i Jarda (Jaromír) s paní. V sobotu 28. 4. za sluníčka a 23 stupňů vyrážíme na Smědavu, odkud míříme na Smrk (1 124 m n. m.). K Černé Smědé je to kousek a kocháme se jezírkem. Pak šlapeme na Předěl a k Nebeskému žebříku, mimochodem byl opravdu nebeský, ne a ne mít konec. Odtud je to po modré na vrchol asi kilometr. Na vrcholu už to fouká, ale výhledy lehce v oparu, přesto nádherné. Výhled na Sněžné jámy, Sněžku (1 603 m n. m.), Jizerku, Jizeru, Holubník, Paličník, Ještěd (1 012 m n. m.), Bukovec (1 005 m n. m.), Hejnice, Klíč atd. Zpátky už je to pohoda a na Smědavě si všichni tři dáváme oběd. Celou dobu nám dělala společnost hudba duc duc, z které se vyklubala techno párty vzdálená cca 20 km! No chudáci lidi kolem. Po rozloučení u Mirka jsme ujížděli k domovu. A nutno dodat, že jsme drželi i trojky v názvu – akci jsme zakončili v pořadí třetí cukrárnou, no vlastně zmrzlinou. Díky, Honzo, za pěkný výlet a počasí, to jsi objednal na jedničku. Jitka Štraubová |
| Noví značkaři |
|
Fotografie: Václava Hiekeho 
|
Naši členové Martina a Jan Kolářoví se po loňském zácviku stali pomocnými značkaři. V letošním roce ve dnech
6. – 8. a 20. – 22. dubna absolvovali v Liberci školení značkářů, které zakončili úspěšnou zkouškou. Manželům Kolářům gratulujeme a děkujeme za skvělou reprezentaci klubu. Klub získal pečlivé malíře značek, což dokazují obrázky z letošní obnovy žluté ze Zahrad do Panského, kterou stihli obnovit mezi termíny kurzu. Výše jmenovaným přeji mnoho radostných zážitku z přírody při obnově a značení turistických cest. Václav Hieke |
| 21. 4. 2018 | Otevření turistické sezony: zpřístupnění skalního hradu Falkenštejn |
|
Fotografie: Jaroslava Leksy 
Jaromíra Petružálka
Ilony Řechtáčkové
Iva Šafuse
|
Po dojezdu autobusů z různých směrů nás určitě kolem stovky poslouchalo úvodní slovo Jiřího Raka. Vzhledem k tomu,
že nás bylo tolik, bylo nutné hned zpočátku stanovit určitá pravidla. Naše kroky směřovaly k prvnímu cíli: skalnímu
hradu Falkenštejn. Míjeli jsme budovu bývalé ozdravovny, kterou se obec bude snažit zachránit. V areálu ozdravovny byly vidět škody napáchané popadanými stromy, některé chatičky byly poškozené i zbořené úplně. Od paty kopce jsme již vystoupali po roštovém schodišti až k samému hradu. Tam už bylo vše připraveno k slavnostnímu otevření. V úvodu vysvětlil ředitel NPČŠ pan Pavel Benda pohnutky i způsob zpřístupnění hradu s ohledem na bezpečnost návštěvníků i k ochraně archeologických vrstev kulturní památky. Krátce pohovořil i o průběhu rekonstrukce a představil nám dva zástupce specializované stavební firmy a také starostu Jetřichovic pana Marka Kny. Společně se chopili přestřižení pásky a křtilo se stejnojmenným pivem Falkenštejn, k čemuž byl přizván i ředitel pivovaru v Krásné Lípě pan Jan Srb. Takže cesta vzhůru byla otevřena a stoupali jsme po žebříku a schůdcích v průrvě až na vrcholovou velice rozsáhlou plošinu, kde se velké množství návštěvníků rozptýlilo a různě jsme se kochali výhledy, poučili se z informačních tabulí a vyslechli si poutavý výklad pana Václava Sojky z NPČŠ. Vzhledem k tomu, že nás čekala ještě další vycházka, museli jsme si zbytek kochání nechat napříště, sešli jsme opět až k ozdravovně a čekala nás další skalní vyhlídka Treppenstein, ze které z výhledů dominuje Koliště. Byla jsem zde nedávno a bez cizí pomoci bych se nevyškrábala ani nahoru a dolů to šlo ještě hůř, a proto jsem byla nadšená upraveným přístupem, exponovanější úseky jsou zajištěny i lanem. Na vrcholu jsme posvačili, sestoupili na okraj Jetřichovic a kolem Starého mlýna podél Jetřichovické Bělé jsme došli ke Královskému smrku, zde byla možnost odbočit k Dolskému mlýnu nebo hned pokračovat prudkým stoupáním na Kamenickou stráň s odbočkou na Kamenickou vyhlídku. Před námi byl již poslední úsek k cíli Pastevnímu vrchu, za zmínku zde stojí třistalet stará borovice s vysvěceným obrázkem anděla strážného a také Veroničin kříž. A už stoupáme z posledních sil loukami na Pastevní vrch s novou vyhlídkou Růženka. Vítají nás dámy v dobovém oblečení, s nabídkou buřtů k opékání, další nabízejí slosovatelné anketní lístečky, kolem ohně je plno, u piva dlouhý had žíznivců. Setkali jsme se s dalšími kamarády v čele s předsedou našeho klubu Vaškem Hiekem. Po chvilince odpočinku jsme vystoupali na vyhlídku a obdivovali se okolním krásám. Interiér je velice zajímavý – žádné plechové nebo dřevěné cedulky se jmény sponzorů, ale pěkným písmem přímo na zdi u každého schodu a ve stejném stylu jsou popsány okolní vyhlídkové cíle nad každým oknem. Paní starostka Růžové Helena Křížková nás uvítala, nedlouho pohovořila o strastiplné dlouhé pouti až po otevření a následovalo slosování anketních lístků. Z jejího hlubokého dekoltu padali asi pánové do bezvědomí a musím přiznat, že když mi točila pivo a „to“ se mi zhouplo před očima, tak jsem pár vteřin nevěděla, jestli chci pivo nebo malinovku a hlubší je snad u nás jen Macocha. Z našich známých absolvovali pokračování vycházky až na Mezní Louku jen tři muži v čele s Jirkou Rakem, my jsme se před čtvrtou skulili z kopečka na autobus do Hřenska a s přestupem na turistickou linku 434 směr k domovu. Oba dnešní otevření „benjamínci“ mají své příznivce i odpůrce, tak jim dejme šanci a určitě stojí za návštěvu a přispějí k obohacení turistických cílů. Já mám spálený čenich a doma binec, ale zase bych mohla vyučovat definici štěstí – stálo to za to a běžte se tam všichni podívat. Ilona Řechtáčková |
| 20. 4. 2018 | Otevření turistické sezony: nová žlutá Kyjov – Hřebec |
|
Fotografie: Jaromíra Petružálka 
Ilony Řechtáčkové
Ivo Šafus
|
Vždycky se snažím zdokumentovat i počet účastníků – dnes mi síly došly, prostě bylo nás hodně: tváře známé i neznámé,
z různých končin (možná z nejdál naše kamarádka Jitka z Litoměřic) a hodně dětí. Sraz jsme měli u restaurace Na Fakultě,
úvodního slova se ujal Jirka Rak a představil nám pana Zdeňka Matouše, radního Ústeckého kraje za regionální rozvoj
a cestovní ruch, dále pana Pavla Bendu, ředitele NPČŠ, a pana Jana Koláře, starostu města Krásná Lípa. Každý k nám
krátce promluvil ve stejném duchu – představení nové turistické trasy v Kyjově, a tím i otevření turistické sezóny. Celá skupina šla společně krátce po červené podél Křinice, většina odbočila na žlutou náročnější na Hřebec. S mojí kondicí nekondicí jsem byla mezi pokračujícími po červené, takže co se dělo na obtížnější a atraktivnější trase, musí poreferovat někdo jiný, a nebo víte co? Jděte si to projít sami, to bude nejlepší a nejkrásnější. Jako první jsme došli ke Klenotnici, je to pěkné a tajemné místo. Obdivovali jsme vysokou bránu, kterou vytvořila skála opírající se o druhou. Když nás dohonila větší skupina, došlo i na pohádku v podání pana Raka, slabší povahy by se snad i bály, netuším, jak to pojaly děti, ale my jsme hodně potlačovali výbuchy smíchu, řekla bych, že se mu do vypravování zamotalo hodně pohádkových bytostí a byl to pelmel žánrů takřka po horor. Poté nás čekalo překvapení: za doprovodu pana Nagela, pracovníka NPČŠ, jsme prošli část trasy po neznačených cestách. Bylo hodně mokro a kmeny k přelézání (já a děti podlez), ale mělo to své kouzlo nepoznaného a dobrodružného. Když jsme se dostali opět na značenou cestu, tak jsme už pořád z kopce mašírovali nad přehradu, skrz stromy bylo vidět první plavce, a po červené se vrátili k výchozímu bodu Na Fakultu, kde už hořel ohýnek, stůl se prohýbal pod mísou buřtů od Vohnouta a všech pochutin, které k nim patří. K tomu točené pivečko, správná tečka na závěr. Pro velký úspěch nám Jirka řekl ještě jednu verzi pověsti a pak i Vašek Hieke přidal jednu zaručeně pravdivou. Závěrem Jirka poděkoval za účast a vyhodnotil nejmladšího účastníka Zbyněčka, že to ušel a pak překvapil mne, že jsem hrdina, když jsem se probrouzdala tou „nebezpečnou“ neznačenou. Tak se musíme zregenerovat na zítřek, na tu velkou slávu v Jetřichovicích a v Růžové. Díky všem zúčastněným a hlavně organizátorům, bylo to pohodové a příjemné. Ilona Řechtáčková |
| 19. 4. 2018 | Otevření nové turistické stezky: Horní Poustevna – Langburkersdorf |
|
Fotografie: Jaroslava Leksy 
Iva Šafuse
Ilony Řechtáčkové
|
Různými prostředky a z různých směrů jsme se kolem druhé sešli před nádražím v Horní Poustevně. Společnost byla velmi
různorodá a všech věkových kategorií, za naši „chodící partu“ nás včetně dvorního fotografa Iva bylo pět, početnou
skupinku tvořili i turisté z Německa. Jirka Rak nás přivítal, seznámil s průběhem vycházky a přidal pár organizačních pokynů. Za překrásného počasí jsme se vypravili uličkami a po schodech až k silnici, kde jsme před odbočkou na Novou Vísku byli zástupcem KČT Dolní Poustevna Martinem Kučerou obeznámeni s umístěním informačních tabulích o drobných sakrálních památkách a hned první jsme se mohli pokochat. Výletní novou asfaltkou jsme stoupali až k odbočce na Poustevník a začali jsme stoupat k vyhlídce. Poslední úsek tvoří kamenné schody, které se asi bez pauzičky vylézt nedají. Na vrcholu nám pan Kučera přiblížil strastiplnou pouť zpřístupnění, na čemž se nejen logisticky, ale hlavně brigádnicky vydatně podílel. Výhled parádní, kruhový a s výkladem. Sestoupili jsme opatrně dolů a pokračovali kolem kozí farmy, kde jsou v blízkosti veliké haldy vytěženého dřeva po nedávných kalamitách – krásně to vonělo. Pak už zbývalo vystoupat na horizont a byli jsme na hranicích. Už z dálky byly vidět zástupy německých turistů, kteří stoupali z městečka, aby se zúčastnili slavnostního aktu přestřižení pásky nové turistické stezky. Po tomto aktu následovaly projevy několika představitelů turistických organizací a regionálních politiků obou zemí. Za naši stranu bych jmenovala pana senátora Zbyňka Linharta a pana Jiřího Raka za o.p.s. České Švýcarsko. V závěru jsme byli všichni srdečně pozváni ke „stolu a pípě“, tak jsme sešli z kopce a každý podle chuti mohl ochutnat guláš nebo grilovanou bílou klobásku a pivo německé i české a různé nealko nápoje. Krátce jsem poklábosila s našimi přáteli z Neustadtu a pak už jsme se rozdělili – část využila převozu minibusy do městečka k návštěvě muzea a my jsme se vypravili stejnou cestou k vlaku. Celou cestu jsem obdivovala tu svěže zelenou probouzející se přírodu a okouzlily mne nekonečné krásné prostory, kde nejsou sloupy, dráty, reklamní panely, dopravní značky a podobné obludnosti, které kazí fotky. Na první jarní výlet to byl super zážitek, ušmajdali jsme 8,5 km – takže akorát. Ilona Řechtáčková |
| 31. 3. 2018 | Otvírání studánek – prameny Křinice |
|
Fotografie: Jaromíra Petružálka 
Ilony Řechtáčkové
Iva Šafuse
|
Navzdory deštivé předpovědi jsme se sice v pošmournu, ale za sucha po desáté hodině vypravili v hojném počtu
zúčastněných všech věkových kategorií, včetně několika pejsků, po modré turistické značce k pramenům Křinice.
Tam už plápolal táborák obklopený prvními opékači buřtíků. Když jsme se s halekáním všichni navzájem pozdravili
a přivítali, ujal se slova Mikša, poděkoval za účast a hlavně nás seznámil s historií daného místa, která je vskutku
zajímavá: jako výletní lokalitu ji založil v roce 1907 německý spolek turistů a v říjnu došlo k náležitě
slavnostnímu otevření v krojích. V roce 1984 při kalamitě bylo ale vše zničeno, a tak se záchrany ujal Klub českých turistů v Krásné Lípě a pět let zdarma brigádnicky odpracoval přes 1500 hodin, aby mohl být areál, který je v majetku Lesů ČR, v roce 1990 dán do užívání. V dohledné době se chystá další rozsáhlá rekonstrukce. Délka toku Křinice je 40 km, v Bad Schandau se vlévá do Labe a v délce 7 km tvoří státní hranici. Poučeni jsme se shromáždili u pramene v altánu a Kristýnka s babičkou velikým ozdobným klíčem trojím odemknutím otevřely studánku. Pak jsme se již věnovali jídlu, pití, povídání – skupinky se různě prolínaly, bylo nás bezmála sto nejen ze Šluknovského výběžku, ale přijela i děvčata z Děčína a milá návštěva z Neustadtu. Každý z účastníků si mohl odnést diplom jako upomínku na dnešní příjemně strávený den. V závěru spadlo pár kapek, ale jen tak na postrašení. Tak doufejme, že jsme odemykáním konečně vyprovokovali to jaro a teplíčko, a těšíme se na další akce. Ilona Řechtáčková |
| 29. 3. 2018 | Výlet do Kutné Hory |
|
Fotografie: Jaromíra Petružálka 
Iva Šafuse,tradičně 
Iva Šafuse,netradičně 
|
Začalo to parádně – někdy se účastníci hvězdicově scházejí, ale nás 16 – z Rumburku, Varnsdorfu, Krásné Lípy, Chřibské,
Podluží, Děčína a Ústí nad Labem – se hvězdicově přibližovalo vláčkem z několika směrů, až jsme se z České Lípy vydali
už jen jedním na společné výhodné jízdenky. Naši předkové, ve stříbrem obdařené Kutné Hoře, to zřejmě neměli jednoduché. Po staletí prý zápasili ambiciózní měšťané o duchovní moc se Sedleckým klášterem a dělali si při tom pěkné trucy. Výsledkem všeho bylo postavení Chrámu Svaté Barbory až za hradbami města na pozemku Pražské kapituly, tedy mimo působnost Sedleckého kláštera. V průběhu pěti století byli při stavbě chrámu angažováni takoví stavitelští machři jako Jan Parléř, Matyáš Rejsek, Benedikt Rejt, Ludvík Láber a Josef Mocker. Sedlecký klášter zase přestavěl ve stylu barokní gotiky Jan Blažej Santini. A mezi tím vším Jezuitská kolej s výřadem svatých, kaple Božího hrobu, Hrádek, Vlašský dvůr, fasády domů s ochranitelskými soškami v průčelních nikách. Na to se nedalo říci nic jiného než ááách a díky, milí předkové za to úsilí. Aby bylo jasné, že Chrám Svaté Barbory je dominanta nejdominantnější, jsou k ní vedeny cesty od spodu, z pravoboku, z levoboku a všechny nesou její jméno – Barborská, Pod Barborou, K Barboře – nad Barborou, pod Barborou všichni musí stát a fotit. Nám naše průvodkyně Helča Doudová zajistila neobvyklý bonus – naplánovala příchod ke chrámu tak, aby tam ještě nebyl nikdo jiný než turisti z Krásné Lípy. A to byla pecka – půl hodinky to bylo téměř jen naše a stejně pak interiér chrámu, který se svými nádherně malovanými gotickými okny probouzel do slunečného dne. Jaro bylo ještě v plenkách, vítr si občas zahrál na honičku, ale sluníčko nás pak provázelo až do Sedlece na Santiniho barokní gotiku a morovou kostnici – Memento mori – tam se tomu snad ani nedá uniknout. Těch lidských osudů, profesí, lásek, radostí, nemocí, bolestí – těch tam bylo „poskládaných“ požehnaně. My jsme se naštěstí mohli ještě vrátit zpět mezi živé. Průvodkyně Helča nás v průběhu dne zásobovala historickými fakty, zajímavostmi i „drby“ tak, aby ta krása kolem byla pěkně okořeněná. Ale protože toho měla o té Hoře Kutné celý štos a za jednu návštěvu se to nemůže všechno stihnout, tak je jasné, že tam musíme znovu. Cesta vláčkem tam i zpátky je už prověřená a nemá chybu – pokud ovšem máte s sebou průvodce, který vás včas vyšoupne z vláčku na navazující přestup do města. „Rozváže se tím tak gordický železniční uzlík“ který přímo v Kutné Hoře na běžného turistu čeká. A to jsem si myslela, že mám ty přestupy ve městě nastudované. Byl to krásně naplněný den s partou prima lidí – díky Barborko svatá, že dohlížíš na tu němou krásu – díky Helčo Doudová, že jsi nás tím vším provedla. Tak zase někdy, někde, se těší Mirka Tržilová a Eda Tržil |
| 28. 3. 2018 | Brigáda u pramenů Křinice |
|
Fotografie: Jitky Štraubové 
|
Před sobotní tradiční klubovou akcí "Otvírání studánek – pramenů Křinice" svolal Mikša brigádu na úklid
přístupových cest a okolí pramenů Křinice. Sešlo se nás ve středu odpoledne celých 6 nadšenců a Čenda. Byl na nás přímo úchvatný pohled, každý vyzbrojen bílými gumovými rukavičkami a velkým černým igelitovým pytlem. Z dálky bylo zajímavé sledovat několik párů kmitajících rukaviček v potemnělém lese, pohled pro bohy. Sbírali jsme obvyklé odpadky po nepořádných lidech, to znamená PET láhve, plechovky od nápojů, papírové ubrousky i méně chutné, raději nejmenované propriety a dokonce i SPZ okresu ZI. Celkem jsme uklidili dvoukilometrovou trasu, nasbírali 1,5 pytle odpadků, zametli velký altán, umyli lavice a zábradlí kolem dokola altánu, uklidili okolí pramenů od popadaných větví a vyčistili všechna tři prameniště. Bylo to fajn, ani o legraci nebyla nouze, jenom to počasí mohlo být o trochu lepší. Uvidíme v sobotu, třeba to klapne. Standa Leš |
| 24. 3. 2018 | 58. Jarní sraz turistů v Rumburku |
|
Fotografie: Jaroslava Leksy 
Jaromíra Petružálka
Jitky Procházkové
Jitky Štraubové
|
Vzhledem k celotýdennímu bláznivému počasí by to mohl být klidně i Zimní sraz turistů, ale přeci jen se počasí
umoudřilo a Jarní sraz se, i co se týče počasí, vydařil. Šťastná volba letos vyšla na KČT Rumburk. Zhostili se toho
na výbornou. V 8.30 jela většina z nás do Rumburka autobusem. Tam se k nám připojil zbytek a Krásná Lípa se prezentovala počtem 15 turistů + 2 psi. Místem konání byla Baráčnická rychta v Lesní ulici. Prezentace probíhala od 8 hodin. Každý dostal při prezentaci pamětní list, který sloužil jako vstupenka na rozhlednu Dymník, volnou vstupenku do rumburského muzea a Lorety a propagační materiály, týkající se hlavně Rumburka a okolí. K chuti přišel chléb se sádlem a cibulí, domácí koláčky, čaj, káva, pivo, limo, svařáček, výborná gulášová polévka či špekáček na ohýnku opečený. K poslechu a možná i později k tanci hrála country kapela P.R.T. (počáteční písmena tří hudebníků). Hráli moc hezky. K nahlédnutí byla i kronika Jarních srazů, kde zejména ze začátku byla velmi pěkně ilustrovaná.Přijeli i přátelé z Německa. Po přivítání předsedou KČT Rumburk Václavem Provazníkem, předsedou oblasti Janem Eichlerem a starostou města Rumburka panem Sykáčkem za náš klub promluvil předseda klubu Václav Hieke. Mnozí přítomní se vydali na výlety. Na výběr byly tři možnosti: 1) Baráčnická rychta – evangelický kostel – starobylý most na Mandavě – muzeum – Lužické náměstí s morovým sloupem – Šmilovského ulička – gymnázium – Loreta. 2) Baráčnická rychta – nemocnice, sanatorium, bazén, gymnázium – Loreta – Šmilovského ulička, muzeum – Lužické náměstí s morovým sloupem. 3) Baráčnická rychta – popraviště – přehrada – část naučné stezky, rozhledna Dymník, Kamenný strom života – koupaliště – Loreta. K naší skupince se připojila i kamarádka Jitka z Litoměřic, která pravidelně navštěvuje naše akce a patří už mezi nás. Kolem nemocnice jsme sešli na část naučné stezky kolem Dymníku. Potkali jsme Lenku Lankašovou, která nás podpořila a šla kousek s námi. Počasí nám přálo a šlapalo se nám hezky. V lese to místy vypadalo jako po opravdovém zemětřesení, všude popadané a polámané stromy. Do Krásné Lípy jsme došli v dobré náladě a výlet jsme zakončili v cukrárně u Moniky. Vlastík, který si zašel až na rozhlednu, nás v cukrárně dohonil. Protože jsme se rozdělili na více skupin, bude fajn, když i ostatní se podělí o své dojmy z výletů a třeba napíší pár řádků. Velké poděkování organizátorům letošního srazu, byl pěkný a pečlivě připravený. Jitka Štraubová |
| 13. 3. 2018 | Výroční členská schůze STP Lovosice |
|
Fotografie: Mikuláše Peterky 
|
Na základě pozvání družebního STP Lovosice na výroční členskou schůzi, jsme odjeli autem ve složení – předseda
Vašek Hieke, Alex Mihálik, který je jejich členem, a Mikuláš Peterka. Schůze začala ve l4 hodin v kulturním domě Setuzy velmi pěkným vystoupením a písničkami žaček z místní mateřské školky. Pak již proběhla pracovní výroční schůze za účasti 111 členů. V diskusi vystoupil náš předseda Václav Hieke, poděkoval za pozvání a popřál hodně úspěchů. Zhodnotil sedmiletou družební spolupráci, která se rozvíjí na vzájemných akcích a zájezdech. V letošním roce se někteří naši členové zúčastní jejich autobusových zájezdů do lázní Bechyně, maďarských termálních lázní a na podzim i týdenního pobytu na Medlově. Někteří jejich členové pojedou v květnu na náš autobusový zájezd na jižní Moravu a 8. 5. přijedou k nám na oslavy 100. výročí republiky. V měsíci srpnu potom přijedou na týdenní pobyt do Jetřichovic. Po oficiální schůzi jsme v sále kulturního domu ještě poseděli, projednali problémy, které oba kluby trápí a nastínili si vzájemnou spolupráci na rok 2019. Po té jsme se rozloučili a s pěknými dojmy odjeli domů. Mikša Peterka |
| 10. 3. 2018 | Výlet k MDŽ – okolí Svoru |
|
Fotografie: Václava Hiekeho 
Standy Leše
Ilony Řechtáčkové
Jitky Štraubové
|
Včerejší krásné počasí bylo v nedohlednu, přesto ve Svoru z vlaku od Rumburka a Krásné Lípy vystoupila početná
skupina"bambulkářů". Ve Svoru už čekal Vlastík, Jitka a Mikša, který vyrazil na svůj první letošní výlet s partou.
Byli jsme po dlouhé době zase kompletní. Celkem 23 + 2 pejsci. Ano, dnes jsme měli bambulkový výlet k MDŽ. Bambulky
byly všelijaké, malé, velké, barevné či tmavé, na čelenkách, v klopách i na uších. Nejvíce zabodovala Marcela,
která byla doslova spoutaná bambulkami. Moc se nám líbila a právem byla korunovaná "Za královnu bambulku".
Od České Lípy přijela Jitka Štraubová st., která se nám později přiznala, jak jsme ji dojali tím, že jsme na ni počkali. Pak nás již přivítala milá a příjemná paní starostka Svoru, ing. Kateřina Jonáková, která se nám věnovala celé dopoledne. Nejprve nám řekla něco málo o cyklostezce Nový Bor-Svor, která by do budoucna měla pokračovat až do Bílého kostela. Pak už jsme se zájmem poslouchali povídání o nové naučné stezce kolem Svoru. Jmenuje se Naučná stezka za lilií zlatohlavou. Dovídáme se proč. Sedmé zastavení je u vrchu či kopce Sokolík, kde tato vzácná lilie na rozmezí května a června kvete. Musí být chráněná oplocením, jelikož zajímá i místní srnky. Stezka byla vybudovaná v loňském roce, má osm zastavení a doprovázejí ji tři skřítci lilie zlatohlavá, chřestovníček liliový a včela medonosná, kteří mají i své sochy z pískovce. Jednotlivá zastavení jsou velmi pěkně "vysoustružena" z dubu a akátu. Stezka je dlouhá 3 km, a i když se někomu může zdát krátká, dozvíme se z ní vlastně vše. Jak o historii, tak přítomnosti Svoru a okolí. Opravdu se to se zájmem poslouchalo. Já jsem třeba nevěděla, že na Klíči stávala chata, kde si mohli dát turisté limonádu nebo pivko. Na samotný Sokolík jsme nešli, jelikož byla mlha a výhledy nulové. Alespoň máme důvod se vrátit. Na konci stezky nás čekala milá zastávka u Panny Marie, jejíž sousoší patří mezi nejstarší "kus" v obci. A byl vlastně zachráněn v hodině dvanácté. Mnozí lidé vnímají Svor dle paní starostky jako jako "tu zatáčku s rozbitou továrnou", ale i my jsme se přesvědčili, že to tak není. Rozloučili jsme se s paní starostkou a poděkovali za opravdu pěkné dopoledne. Je vidět, že pro svojí obec žije a snaží se být užitečná, mnohdy je to jistě nelehká práce. Poděkování i za to, že nám zamluvila občerstvení v místním CLUB-Hey bar. Tam jsme s chutí snědli výborný gulášek či zelňačku, zapili pivečkem, kávičkou a po celý den kalíškovali přímo z domácích zdrojů – slivovička, ořechovka, vaječný koňak, fernet a další dobroty. No, prostě ženy byly zapité i napité dosti, ale co by ne, když to máme legálně dané kalendářem, že dámy. Nutno pochválit obsluhu hospůdky, příjemní a ochotní lidé, usměvaví. Zřejmě si rozumí i po stránce sportu, i když paní fandí Spartě a pán Slávii. Pak už jsme se vydali na vlak či k autu. Jitka, Mikša a Alena se zastavili ještě na Jedlové, zbytek pokračoval domů. Děkujeme Vaškovi za organizaci výletu, paní Jonákové za velmi pěkné povídání a přejeme jí, ať se nadále zdaří vše, co má v plánu zrealizovat. A všem, kteří přišli, za hezky strávený den. Jitka Štraubová |
A ještě od paní starostky Kateřiny Jonákové náplast na špatné počasí – výhledy ze Sokolíku:
|
| 24. 2. 2018 | Milešovský den žen |
|
Fotografie: Jaromíra Petružálka 
Ilony Řechtáčkové
|
Startujeme ještě za tmy za skoro třeskutého mrazu, bohužel, jen v počtu pěti. Neúčast byla z valné části způsobena doznívající
chřipkovou epidemií. Navrhované spoje klaply na jedničku bez jediného zádrhele a ocenili jsme celodenní síťovou jízdenku DÚK za 130 korun, bez jakýchkoliv slev by obě cesty stály bezmála čtyři stovky. Bonusem bylo cestou zjištění, že Ledecká získala další zlatou. V Radejčíně na nás čekal Vlastík s Čendou a vláčkem s pěknými výhledy jsme vyrazili do cílové stanice Bořislav. Už z vlaku jsem na tu královnu Středohoří koukala s respektem a trochu jsem si přála být doma v peřinách. Takže od prvních kroků šlapeme pěkně do kopečka směrem do Bílky, zastavíme se u letos plnoleté Kaple sv. Václava a s lítostí se zastavíme u trosek bývalého hostince, který by se údajně měl zachraňovat – tak to bude fakt majstrštyk. Příjemným tempem se ocitáme na začátku Cesty přátelství, což je uskupení čtrnácti plastik českých a německých sochařů. Opět zvedám svůj pohled k Milešovce a nevěřím tomu, že tam zhruba za dvě hodiny dojdeme. Časový odhad byl trefný, stoupali jsme pomalu a obezřetně, protože místy byla ledovatka, které se většinou dalo někudy i krkolomně vyhnout. V restauraci, kde jsem byla pro razítko do kroniky, byla pouze obsluha, což v poledne už nebyla pravda, všude bylo s přibývajícím časem a sluníčkem víc a víc lidí. To v kiosku už to žilo avizovanou oslavou MDŽ. Každá z žen dostala na uvítanou na výběr mezi vínem a likérem a na počest oslavy narozenin Jiřího Menzla a jeho Oskarem oceněného filmu Ostře sledované vlaky se razítkovalo na kůži, nejraději prý úplně na zadeček, to jsem neviděla, ale pánové pak hodnotili nějaké pevné větší v páru – nic jiného než prsa mne nenapadá. Chvíli jsme poseděli a občerstvili se podle chuti – polévka, párky, klobásky a k pití sortiment na několik řádků. Využili jsme také možnosti dostat se z observatoře na rozhlednu, výhledy krásné, ale v oparu, který se vlastně zvedl pořádně až později odpoledne, kdy už jsme směřovali domů. Cestu zpátky jsme si obohatili o odbočku na Černčice, uskupení několika zajímavých domů, ať už to byla krásná stará chaloupka, kaplička nebo zvláštní, hodně asymetrický úzký vysoký dům, jehož vzhled se mi až tak dobře nepodařilo vyfotit. Zkoukli jsme i zbytek soch z Cesty přátelství, obdivovali pěkný výhled na Fojtovické pláně a Komáří vížku a při pohledu zpět na Milešovku nebyla z této strany tak obrovská a příkrá. Pořád jsem čekala na slibované ovečky (čekala jsem jich tak do dvacky) a v tom to přišlo: už zdálky veliká ohrada plná béžových kožíšků a když jsme přišli blíž, tak jsme viděli spoustu jehňátek různých velikostí, některá se sotva držela na nožkách, hned bych je pomuchala! Majitelé této farmy se snaží také o obnovení mokřadů, u jednoho neodhadl Čenda tenkost ledu a vykoupal se, jen jsem čekala, že až zmrzne, bude vypadat jak dikobraz. Naštěstí i přes mráz sluníčko pěkně hřálo. K vlaku jsme došli tak akorát, výsledek našeho putování bylo 11 km a převýšení kolem pětistovky. Cestou domů už nás nepotěšil další olympijský výsledek – prohra hokejistů v boji o bronz. V Radejčíně se s námi Vlastík rozloučil a my jsme v pohodě dorazili v předvečer do svých domovů. Byl to vskutku překrásný den, co se týká počasí, zážitků i společnosti. Vlastíku, moc jsi nás tímto výletíkem nad plán potěšil a těšíme se na další. Díky, díky, díky. Ilona Řechtáčková |
| 22. 2. 2018 | Cestovatelské večery – Sibiř, od Uralu po Altaj, Jiří Rak |
|
V hojném počtu více než 30 účastníků jsme se ponořili do vypravování o tříletém působením Jirky Raka v Rusku. Vypravování
začíná ve více jak milionovém městě Jekatěrinburgu a představí různé oblasti Uralu až po Altaj. Cesty k cílům túr nebyly vůbec jednoduché a vzdálenosti obrovské. Odlehlost od civilizace ukazovala typická obydlí a možnost nahlédnout do běžného života obyvatel. Nutno podotknout, že až na jednu výjimku nebyl problém sehnat solidní ubytování a všude byli lidé velice pohostinní, takže byla možnost se seznámit s místní gastronomií. Také různé dopravní prostředky pobavily: ať už to byly vláčky nebo „rodinné šlapací drezíny“, zaparkované u každého domu a také rekordmanky tramvaje na úplném venkově, které vítězí v kategorii nejméně frekventované a krásnou ukázkou byl i Jirkou vyzkoušený skútro pick-up. Zaujalo mne také několik geografických odlišností, třeba že se v zimě rozednívalo až v jedenáct a světlo bylo skoro do večera, nebo že listy na stromech jsou jen od června ani ne do konce září. Jako turisté jsme si všimli i turistických značek na stromech, hlavně jejich velikosti, což bylo asi tím, že byly od sebe velice daleko. Všechny oblasti byly představeny velkým množstvím fotografií s výkladem, krátce jsme se dostali i do oblasti Smolenska nebo Kaliningradu, strategické exklávě Ruska, kde jsou značné stopy pruské architektury a také česká stopa: založen Přemyslem Otakarem II. jako Královec. Povídání bylo velice příjemné, vždy mne těší, když se něco mohu dozvědět a málokdy se mi u Jirky stane, že bych na svou otázku nedostala odpověď. Bohužel, k diskuzi už nemám nic, protože jsme museli pádit na autobus. Sem směřuje připomínka, že od pěti mnoha účastníkům vyhovovaly přednášky víc. Takže díky za nové poznatky, Jirko! P.S.: čím jsem měla asi začít – aby se nám dobře poslouchalo a nevyschlo nám v krku, kdo měl zájem, byl pohoštěn polotmavým (na výběr bylo i světlé) pivínkem. Ilona Řechtáčková |
| 7. 2. 2018 | Cestovatelské večery – Přes Atlantik na "Vepřovém žebírku", Tomáš Salov |
|
Tentokrát byl přednášejícím tiskový mluvčí NP Tomáš Salov, který zahájil své vyprávění tím, jak se vůbec zrodil úmysl
zúčastnit se plavby přes Atlantik. Pravou příčinou byli jeho kamarádi, bratři Jiránkové z Prahy, se kterými se spřátelil
při akcích "Lososi pro říčku Kamenici". Martin Jiránek, jinak také vlastník kapitánského dekretu pro námořní jachty,
se s bratrem rozhodli odletět do Portorika, tam zakoupit vhodnou jachtu a na té podniknout plavbu přes Atlantik podle
předem naplánované trasy Portoriko – Bermudy – Azory – Portugalsko – Split. Tomáš se k nim rozhodl přidat dva dny před odletem. Když se konečně v Portoriku shledali, vydali se do přístavu koupit jachtu. Tam byly k mání za pro ně rozumný peníz všeho všudy dvě lodě. Ta první sloužila svému majiteli jako hausbot a k plavbě byla naprosto nepoužitelná a ta druhá byla k mání za 15 000 dolarů, což prý docela ušlo. Problém byl v tom, že španělský majitel jakýsi Carlos se dostavil až za týden uzavřít pro něj zřejmě lukrativní obchod, takže naši tři mořeplavci řešili problém, co s týdenním prostojem. Nakonec se pustili do drobných oprav a úprav lodi, která nesla jméno Tschuraka (čti foneticky, netroufám si to napsat, aby se měkčí povahy neohradily) a to právě ve volném překladu, jak nám Tomáš vysvětlil znamená pochoutku z vepřového žebírka. Odtud název celé přednášky. Pár slov o expediční lodi: délka 11,5 m, šířka 3,5 m, výtlak 8 t, max. rychlost 5 uzlů, což je asi 9 km/hod. Vydat se na takovémto plavidle přes Atlantik je vyloženě na hraně neboli česky "vo hubu". Ale naši tři muži na palubě nedbali a vydali se vstříc nečekaným dobrodružstvím. A Tomáš vyprávěl a vyprávění prokládal promítáním snových záběrů východu a západu Slunce v Sargasovém moři a čas běžel mílovými kroky ke 20. hodině. Vyprávění o kormidlování na jedné noze a ještě uvázaní na laně, o vaření jednou rukou, protože druhou se museli držet, o prožitých bouřkách, kdy jim po stěžních jezdily Eliášovy ohně, o hygieně prováděné na vlečných lanech za lodí za asistence hladových barakud. O krásách Bermudských a Azorských ostrovů, o mořském stopaři Paolovi z Francie, kterého vzali s sebou do Portugalska, kde svoje putování ukončili pro nedostatek času. A přímo symbolický byl závěr plavby, kdy na přístavním molu čekala na návrat svého mořeplavce Tomáše jeho žena Hanka. Na závěr Jirka Rak poděkoval Tomášovi za příjemně strávené dvě hodinky a pozval přítomnou třicítku posluchačů na příští besedu o ruské zimě, kterou bude mít za 14 dní on. A tradiční posezení u oroseného pivínka, bylo milým zpestřením již tak příjemného večera. No prostě to nemá chybu! Standa Leš |
| 31. 1. 2018 | Cestovatelské večery – Jižní Asie, Radim Misiačik |
|
Další ze série cestovatelských večerů v pivovaru Falkenštejn proběhl pod taktovkou přírodovědce a cestovatele RNDr. Radima
Misiačika, který se nám představil jako charismatický a vtipný vypravěč. Na titulní otázku, zda se v dnešní době ještě vyplatí
cestovat do jižní Asie, zazněla jednoznačná odpověď – ANO! A už začalo vyprávění zážitků z cest po čínském venkově, kde i malá vesnice má milion obyvatel, o Thajsku, Laosu, Kambodži a Vietnamu. Pro nás neznalé byly velice zajímavé, občas i veselé, postřehy z cestování například ve spacím autobuse, kde se dalo pouze ležet. Ale zkuste dva dny ležet v rozpáleném autobuse, který v úložném prostoru přepravuje náklad česneku. Nebo plavba po Mekongu na tzv. pomalé lodi, kde se leží na lehátku a kouká okolo, co se děje na vodě. Rychlé lodi jsou nebezpečné a proto přepravují pasažéry s přilbami na hlavách. Dech beroucí záběry okolní přírody se střídají se záběry honosných buddhistických chrámů, plovoucích vesnic, plovoucího supermarketu nebo křesťanský kostel, samozřejmě také plovoucí. Informace nemají konce, netušili jsme, že nejkrásnější Asiatky žijí v Kambodži, nejpracovitější lidé ve Vietnamu, pozoruhodný sobotní zvyk pozorovat thajské ženy při koupání (oblečené!) nebo drzé opice, kradoucí speciálně pasy nepozorným turistům. Běží už druhá hodina poutavých příběhů, které někdy vyvolají údiv, častěji úsměv, nevěřícné kroucení hlavou, občas i výraz nepochopení (smažení šváby úctyhodných rozměrů brrr). Komplex chrámů Angkor Wat v Kambodži, místní obskurní dopravní prostředky TUK TUK, domy na chůdách, chrámy prorostlé kořeny stromů atd., atd. Téměř dvouhodinové příjemné vytržení z každodenní všední reality bylo prostě fajn a ten, kdo nepřišel, nesporně zaváhal. Myslím, že v tom se mnou souhlasí většina z více jak 25 přítomných účastníků akce, kterou zprostředkoval Jiří Rak a pivovar Falkenštejn. Díky Vám za všechny. Standa Leš |
| 27. 1. 2018 | Výlet s Vlastíkem |
|
Fotografie: Jaromíra Petružálka 
Ilony Řechtáčkové
Jitky Štraubové
|
Ranní omrknutí počasí dopadlo na pětku podtrženou – hnus deštivý, šedivý, zamlžený. Přesto nás to neodradilo, protože vidina
setkání s milými přáteli překoná i ošklivé počasí. Z Rumburku a Krásné Lípy nás do Horní Kamenice vláček dovezl osm, tam na nás
čekal organizátor Vlastík s Jituš Štraubovou a kolem pobíhal Čenda, který chtěl evidentně do vlaku a někam prchnout. Přivítali
jsme se všichni jen podáním ruky s omluvou, že si ty nachlazení nebudeme raději vyměňovat pusinkováním – krásné předsevzetí:
když jsme pak několikrát nechali kolovat lahvinku, tak určitě do týdne buď lehneme úplně všichni nebo nás to posílilo na roky
víc než očkování. Postupně jsme se rozrůstali o účastníky, kteří přijeli auty a čekalo se na opožděný vlak s děčínskou partou. Vyrazili jsme v počtu 33, směska dospělých, tří dětí a dvou pejsků. Pořád drobně pršelo, ale to jsme vůbec nevnímali. Žádnou procházku mne neomrzí míjet skálu Hrnčíř, ke které se tulí kaplička, stejně jsem si dávala cestou vlakem pozor, aby mi neunikl pohled na Pustý zámek. Vydali jsme se Fuchsovou papírenskou stezkou a vila opět doznala větší devastace, navíc vichry na ni ještě zvrhly strom, takže její osud už je víc než naplněný. Škoda, zažívala určitě krásné časy s voňavou kávičkou na terase a určitě ne s výhledem na škaredé pole solárního parku. Vzhledem k blátivému, místy i zledovatělému terénu jsme upustili od plánového cíle Oltáře a procházkovým tempem jsme se kochali domečky starými i novými, než jsme odbočili na Meixnerovu pohybovou stezku, která je vybavena různými protahovadly a hlavně krásně vyřezávanými a vtipně popsanými ukazateli. U jednoho sezení jsme si udělali svačinovou přestávku s ochutnávkou všeho léčebného a zahřívacího pití a zavolali jsme Mikšovi do rehabilitačního centra, abychom ho pozdravili a posteskli si, jak nám chybí. Na rozcestí na dohled od bufetu se pár jedinců, kteří ještě nebyli u Vlastíka, na chvíli odpojilo na bleskovou návštěvu k němu a my jsme se začali uvelebovat v bufetu. Obsluha byla naprosto v pohodě i přes takový příval hostů a sympatické bylo, že jsme si mohli vybalit i svoje mlsůtky. Z nabídky si většina vybrala smažák s hranolkami, takže za chvíli jsme všichni ten odér cítili a po návratu domů jsem si skoro s batohem na zádech myla vlasy. Za pár dnů má Vlastík i narozeniny, takže probíhaly gratulace ze všech koutů bufetu a tuto příležitost si nenechali ujít ani Jaromír s Mílou, kteří aspoň na chvíli dorazili za námi. Před třetí hodinou jsme se rozprchli – někdo domů, část se překulila přes kopec do Mlýnů pozdravit účastníky zimního stanování. Takže první letošní akcička je za námi. Nebylo to o velké výkonnosti, ale o setkání a posezení a jako vždycky, Vlastíku, všechno klaplo a děkujeme. Ilona Řechtáčková |
| 17. 1. 2018 | Cestovatelské večery – Patagonie, Šebestián Šulc |
|
Fotografie: Jana Tomišky 
|
Po drobných zmatcích – přednáška nebyla v pivovaru, ale v OPS ČŠ – se náš sešlo asi 14. Jiří Rak přivítal přítomné, stručně představil přednášejícího Šebestiána Šulce (našeho kamaráda a člena klubu) a první letošní přednáška seriálu mohla začít. Bylo to zajímavé povídání o nám tak vzdálené části Země. Krásná příroda, úžasné hory, jenom těch setkání s domorodci a postřehy z jejich života nebylo tentokráte tolik. Ale vzhledem k velmi řídkému osídlení to je pochopitelné. Díky, kamaráde, a těšíme se zase v listopadu na další vyprávění o tvých putováních. Jan Tomiška |
| 12. – 14. 1. 2018 | Nejsevernější zimní stanování u Vlčí hory, 36. ročník |
|
Fotografie: Romana Smity 
Jitky Štraubové
A ledopádybez ledu Jana Tomišky 
|
Na Kamennou Horku se na 36. ročník Nejsevernějšího zimního táboření sjelo 33 táborníků ze všech koutů naši země. Tradiční místo
v okolí Vlčí hory byli pořadatelé pro absenci jakéhokoliv zázemí již v loňském roce nuceni změnit. Nové tábořiště, které je na
základně ČSOP na Kamenné Horce, je s výhledem na dominantní Vlčí horu velmi dobrou náhradou. Počasí, připomínající pozdní listopad,
provázelo účastníky až do nedělního rána. Od pátečního odpoledne průběžně přijíždějící účastníci věnovali večer společnému posezení při kytaře. Sobotní den byl věnován vedenému výletu do málo známého okolí, nebo individuální turistice. Hlavním večerním programem byla přednáška otce a syna Habrových o Srí Lance. Po přednášce přišly ke slovu opět kytary a zpěv. Táborníky čekala lehce mrazivá noc a probuzení do jiskřivého rána s výhledem na ojíněný vrchol Vlčí hory. Všichni ocenili bohatý sortiment občerstvení a servis pořadatelů. Malá statistika: Jednu noc tábořilo 18 stanujících, teplota -1°C, dvě noci 33 stanujících, teplota -9°C. Bylo postaveno 14 stanů, sněhová pokrývka žádná. Nejvzdálenějším učastníkem byl Tomáš Konečný z Olomouce, nejstarším Petr Zvolenský ročník 1940 z Litoměřic a nejmladším účastníkem byl Maxík Zahradníček ročník 2014 z Petrova Prahy-západ. Poděkování patří všem, kteří se podíleli na přípravě a organizaci celé akce. Václav Hieke |
| 1. 1. 2018 | Novoroční výstup na Vlčí horu a Křížová hora |
|
Fotografie: Václava Hiekeho 
Zdeny Churáčkové
Jana Tomišky
|
Již tradičně jsme se sešli před polednem na náměstí v Krásné Lípě, abychom novoročním pochodem přivítali ten letošní rok – 2018.
Tentokrát se nás na náměstí sešlo 30 lidí a 10 psů. Slušná účast. Svou účastí nás podpořili senátor Zbyněk Linhart, paní Ivana
Preyová, ředitelka školy, a nám všem dobře známý Jan Eichler, předseda krajského výboru KČT. Podle Mikšovy instrukce jsme zanedbatelnou chvilku počkali na Lenku Lankašovou, která přijela vlakem a díky výborné fyzické kondici to stihla na náměstí v rekordním čase, takže zdržení bylo prakticky nulové. A můžeme vyrazit! Vedením je pověřen Honza a ve značně neuspořádaném útvaru vyrážíme směr Vlčí hora. Po cestě nabalujeme další poutníky cesty chtivé a na Sněžné u kapličky s betlémem už nás bylo požehnaných 36 nadšenců. Asi tak po hodince a půl už nás na rozhledně vítá náš předseda Vašek Hieke krátkým přáním do Nového roku. Několika větami se připojili i pánové Eichler a Linhart. V průběhu proslovů se úlohy "servírky" bravurně zhostila Zdenka a nalila pro všechny Lužickou bylinnou. Následoval hromadný přípitek s pochvalným mručením nad dobře vychlazeným mokem. Došlo i na tzv. Mikšovky, které mi Jitka předala při cestě z Kytlic. Následovala další řada přípitků a drobné občerstvení ze zásob přítomných známých i neznámých přátel. Asi největší úspěch měla Lenka se svou skutečně vychytanou sestavou – klobása, moravské uzené, chleba a kyselé okurky. To byl hukot, po chvilce zely krabičky prázdnotou. V dané chvíli neskutečná dobrota a inspirace pro příště. "Cukroví nechme doma, ale klobáskám a okurčičkám dejme zelenou!" Nesmím opomenout nádherné počasí a neskutečné výhledy na Jizerky, Středohoří, stolové hory v Německu, no prostě bylo se čím kochat. Po uklizení prostoru věže byl zahájen většinou individuální sestup do obce Vlčí Hora na autobus anebo do hospůdky Vlčárna na oběd a na kus řeči. Celkově až nečekaně krásné zahájení nového roku vedlo k naprosté spokojenosti všech zúčastněných. Vašku a výbore - díky! Standa Leš |