Příspěvky a připomínky: j.tomiska@gmail.com. Poslední aktualizace 22:01 3. 1. 2016.
Zde nyní najdete léta dřívější:
2003, 2005, 2006, 2007, 2008, 2009, 2010, 2011, 2012, 2013, 2014, 2015, 2016, 2017, 2018, 2019, 2020, 2021, 2022, 2023 2023 nebo od roku 2011 přímo v "Kalendáři" níže.

Projekt „Světlo pro rozhlednu“ Vlčí hora zde.

Kalendář na rok 2016 ke stažení např. pro tisk je zde.

Aktuálně

17. – 22. 5. 2016

Zájezd Bešeňová
Bližší informace zde.

Již proběhlo
31. 12. 2015 Silvestrovský výstup na Klíč
Fotografie:
Pavly Krausové
Míši Křivohlavé
Mikuláše Peterky
Jitky Procházkové
Jana Tomišky
HURÁ, HURÁ SILVESTR... Je tu poslední den v roce a tradiční výstup na Klíč. Letošní plán – Sněhurka a sedm trpaslíků. Kamarádka Soňa ušila krásné čepičky, Jitka přidala mašličky, zakoupila pěkné malé červené lucerničky. A Sněhurka? I Sněhurka byla taková trošku silvestrovská, ale byla. Někteří si ji spletli s čertíkem, cikánkou a nebo s čarodějnicí. Trpaslíci a spol. vyjeli za Sněhurkou z Krásné Lípy do Nového Boru vlakem v 8.23. Bylo nás celkem sedmnáct.
Sraz byl v místní nádražní restauraci, kde bylo příjemné posezení u kávy, čaje a frankfurtské polévky. Zde jsme čekali na kamarády z Děčína. Vlakem přijel i malý nezbedný čertík Emička (vnučka naší trpaslice Evy), která podala pekelný výkon a Klíč zvládla na jedničku, a to až do kytlické hospůdky – celkem 9 km. Aby nám čas rychle utíkal trénovali jsme písničku HEJ HOU, HEJ HOU, TRPASLÍCI JDOU... Každý trpaslík si mohl vybrat jmenovku. Jitka Dřímala,Pavel Stydlína, Vráta Profu, Mikša Rejpala, Eva Stydlína, Zdena Štístko a Eva K. Kejchala. Na peroně si nás každý se zájmem prohlížel, a když Jirka Pavlík prohlásil, že je ředitel tohoto ústavu, bylo to všem asi jasné.
Z přijíždějícího vlaku na nás mávali kamarádi z Děčína se svým vedoucím zájezdu Karlem Veselým a také moc pěkná čarodějnice tchýně Jitka. Na nádraží ve Svoru se trpaslíci se Sněhurkou chytli pěkně za provázek a vykročili ke Klíči. Písnička HEJ HOU, HEJ HOU... byla sice pěkná, ale více se uchytil song od Zdenky HOJA HOJ, HOJA HOJ, ALKOHOL JE SÍLY ZDROJ, HOJA HOJ,HOJA HOJ, ABSTINENTŮM BOJ. Ten se nám líbil natolik, že jsme ho pasovali na hymnu.
Pod Klíčem dostali trpaslíci volno a každý sám šlapal na vrchol. Na vrcholu bylo nádherně, nejen proto, že jsme tu potkali spoustu známých tváří – děčínské, borské i funebrácké ze Všemil. Ale i když foukal slabý vítr, výhledy byly až skvostné. Bujaré přivítání, hromadné focení, občerstvení a "kalíškování". PO KALÍŠKU, PO KALÍŠKU... další klubový song. Byla by škoda "nekalíškovat", když si u toho tak pěkně zanotujeme. Tu slivovička, tu ořechovka, griotka či jablíčka. Zůstali jsme přes půl hodiny. Trpaslík Mikša zůstal na vrcholu déle a když nás dohonil, měl už na seznamu Bešeňová další zájemce.
Cesta ubíhala svižně a pohodově až do Kytlic za zpěvu lidovek, pochodovek a" všehochuti" z našeho zpěvníku. Došli jsme až ke krásnému betlému v Kytlicích, kde od loňska zase přibylo pár postaviček. Zazpívali jsme koledy a šupky dupky do hospůdky Duha, kde Mikša zamluvil posezení. Nakráčeli jsme tam za velkého veselí. Hospůdka byla plná k prasknutí, byli tu už kamarádky z Vandsdorfu i děčínská parta. Přijel za námi i Honza, který se výstupu nemohl zúčastnit. Personál velmi ochotně dodal židle a stejně tak ochotně a rychle nás obsloužil. Výběr ze čtyř jídel a dvou polévek. Velmi dobré. Celý personál zaslouží velké poděkování.
Ale stala se ještě jedna velmi milá věc. V hospůdce jsme si přisedli ke skupince turistů z Prahy, kteří zde trávili volno. Mikša se jich takticky zeptal, zda by nepřispěli na osvícení naší rozhledny. Než jsme se nadáli, měli jsme na stole 400 Kč s jejich dárcovskými adresami. Jako v pohádce. Kluci a dívko i vám velký dík. Na oplátku dostali kalendáře s našimi turistickými akcemi a Mikšovu nabídku výletu, až k nám do Krásné Lípy přijedou. Slíbili že určitě, tak uvidíme, rád jim to jistě Mikša oplatí. Pak už jsme šli na vlak.
Kousek společné cesty spolu s "kalíškováním", a pak už trpaslíci odjeli směr Krásná Lípa a Sněhurka a Čarodejnice směr Nový Bor. Byl to moc povedený den. Myslím, že každý byl spokojený a dobře naladěný.
Díky všem za účast a všem mým trpaslíčkům a ostatním kamarádům přeji do nového roku 2016 hodně zdraví, štěstí, pohody, elánu, spoustu krásných chvil v přírodě a moře kilometrů.
VAŠE SILVESTROVSKÁ SNĚHURKA Jitka Štraubová

28. 12. 2015 Rozloučení s rokem v Kyjově Na Fakultě
Fotografie:
Ilony Řechtáčkové
Jana Tomišky
Dnes nás čekalo rozloučení s rokem v Kyjově Na Fakultě, která se nám z minulého posezení líbila a osvědčila. Před posezením se konal tradiční výlet. My s Vlastíkem jsme jeli vlakem do Rybniště, odkud jsme pokračovali na Karlovu výšinu, kde byl sraz s druhou partou. Ta vycházela v půl dvanácté z náměstí v Krásné Lípě. Zdena propadla šoku, když tam stála sama samotná, ale nakonec se spolu s Mikšou na Vápence sešli s Jitkou a Honzou. Jitka nabídla svařáček a cukroví, Mikša slivovičku a ořechovku... Na Karlově vyhlídce jsme se všichni sešli a bylo nás šest a pes. My jsme se cestou zastavili u Farské kapličky a Mnišského pramene. Bohužel počasí nám neposkytlo výhledy, tak jsme se alespoň pokochali novou panoramatickou tabulí. Po přivítání a tekutém občerstvení nám Mikša ukázal jeskyni a pak jsme již pokračovali dále. Cesta do Kyjova vedla po části Köglerovy stezky. Procházeli jsme i přes Maškův vrch, kde se plánuje nová rozhledna. Tam došlo na občerstvení, hlavně tekuté. Vlastík se rozhodl pro svůj doutník s tím, že nás dojde. V dobré náladě a pohodě jsme došli Na Fakultu. I když počasí nebylo výstavní, devítikilometrový výlet za to stál.
Na posezení se nás sešlo 23 lidí a jeden pes. My pěší, zbytek přijel autobusem. V příjemném prostředí nás přivítal jak Vašek, tak Mikša, který nás také seznámil s dalšími akcemi klubu a se zájezdem do Bešeňové v květnu 2016. Rázem měl plný seznam. Pak už byla volná zábava. Každý si mohl objednat jak pití, tak něco dobrého k jídlu. Pan Halík nezklamal, výběr ze tří chutných jídel – plněný bramborák, kuřecí steak a žebrácký kotlet. Prostě paráda. Na harmoniku hrál tradičně Mirek. S chutí jsme si zazpívali, a i když se to zdálo nemožné, i na tak malém prostoru se tančilo. A to s chutí a elánem. I účastníci Star Dance by bledli závistí. Zábava probíhala v příjemném duchu a všichni snad byli spokojeni a odcházeli domů v dobré náladě. Všem patří díky za to, že přišli, Mirkovi za harmoniku, Mikšovi za organizaci a panu Halíkovi i paní Hiršové za příjemné posezení, výborné jídlo a rychlou obsluhu. Těším se na mnohé na výšlapu na Klíč.
Jitka Štraubová
Je natočeno také několik amatérských videí tanečků, která může případným zájemcům poslat Honza.

A ještě zpráva o rozloučení s rokem i dálkovým pochodem Krásná Lípa – Hřensko – Krásná Lípa:
V pondělí 28. 12. 2015 ve 4 hodiny jsem se vydal po silnici na Doubici. U Staré hospody v 5 hodin jsem měl sraz s Oldou Zahradníčkem. Nepřišel sám – měl sebou psa Beba. Po probrání trasy jsme vyrazili přes Saulu na louku Na Tokáni a dál po cyklostezce na Českou silnici a po ní na rozcestí pod Šaunštejnem. Odtud jsme přešli na žlutou značku, která nás dovedla na Mezní Louku. Zbývalo jen dojít po silnici do Hřenska. Po občerstvení a nákupu v místním obchodě jsme v 9.45 hodin stanuli u Labe.
Zpáteční cestu jsme provedli netradičně. Po silnici jsme došli do Schmilky a odtud po žluté hraniční stezce na Zeughaus. Dál jsme šli po modré na Obere Schleuse a po červené do Kyjova, kam jsme došli v 17.30 a po dlouhé cestě jsme si mohli sednout s přáteli v hospůdce Na Fakultě. Počasí během dne bylo teplé (asi 8 °C), místy poprchávalo. Celkem jsme ušli 65 km. Oba dva i pes jsme sice byli unaveni, ale v rámci tradice jsme k tomu Labi zase došli.
Jiří Pavlík

12. 12. 2015 Turistické adventní trhy
Fotografie:
Jana Tomišky
Je vidět, že pro Jéžíška jsme oblíbenci, protože po včerejším fučení a dešti, dnes sice chladno, ale vymetýno a pro návštěvníky trhu se přímo nabízí vyrazit. Už potmě se dostavují první zájemci o vánoční stromky, takže první pichláci se vypravují do domácností, aby tam byly účastni vánočního veselí a pohodičky. U stánku se na svých stanovištích všichni snažíme navodit nejen tu vánoční, ale i „ kramářskou“ atmosféru, takže halekáme a lákáme na široký nabízený sortiment – na náladičku medovinku a svařáček a do bříška vynikající guláš s cibulkou i bez a na grilu se střídají bavorské klobásky s Vohnoutovými hovězími a břitkými loupežáky, které pálí tak akorát. V úhledných balíčcích s větvičkou a pěknou mašlí voňavá tečička – křížaly. Párkrát jsme byly i vyzvané dětmi na focení, ten zájem nás potěšil.
Hala v rezortu Lípa je napěchovaná vánočními překvapeními – krása pronásleduje nádheru: výrobky všeho druhu – nepřeberné množství ručně pletených ponožek, patchwork, vitrážní sklo, výrobky z papíru, mýdla, drátkování, háčkované čepičky a zvířátka, několikero produktů na mlsání ať už sladkého nebo slaného, své místečko měla i OPS ČŠ se svým sortimentem publikací, map a nabídkou regionálních laskomin. Zkrátka, oči přecházely a peněženky skučely.
Největší fičák nastal kolem jedenácté – vyspinkáno a jde se do ulic. Radost nám udělali i němečtí kolegové o to víc, že dnešní jejich návštěva nebyla jen korálkem ve šnůře dalších cílů, ale směřovali pouze k nám. Po poledni jsme se dočkali i varnsdorfských kamarádek, které si užívaly krásného počasí na procházce z Rybniště a určitě obveselovaly cestou kolemjdoucí svými mikulášskými čepičkami.
Jako přírodní úkaz se najednou vyskytl krásný pejsek kříženec jezevčíka s hocičím, bílo černý různě tečkovaný, to se prostě nevymyslí, to se musí na té ulici zplodit. Tvor žebrající a pak už šmejdící kolem stanoviště párků, tak jsem zvědavá, co se na něj dozvím. Všeobecně panovala úžasná nálada, takové to vánoční užívání a byl to prostě den k pohlazení. Věřím, že jsme lidem nadělili vánoční atmosféru a cítili se stejně dobře jako my. Tak hodně radosti a spokojenosti nejen v čase vánočním.
Ilona Řechtáčková

6. 12. 2015 Výřez vánočních stromků
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Jitky Štraubové,
Na Mikuláše nás čekal již popáté výřez vánočních stromků na vánoční klubové trhy v Krásné Lípě, a to v dobré spolupráci s LČR, lesní správou Rumburk a TS města Krásná Lípa. Počasí vůbec nepřipomínalo, k naší radosti, prosinec. Bylo sice trochu mrazivo, ale slunečno. Dle zúčastněných jeden z nejteplejších a pohodových výřezů. Bylo nás šest chlapů a dvě děvčata. Tak jako na Karlštejn nemohly kdysi ženy, tak i stromky byly výsadou našich chlapců. Až dodnes.
Na místě srazu Vlastík nastartoval svého motorového pomocníka, Mikša znaleckým okem vybíral vhodné stromky a už to pěkně šlapalo. My "nosiči" jsme si chytli své stromky, Vlastík nám je podřízl a už jsme je táhli, většinou po dvou na hromadu, která se rychle navyšovala. Někteří z nás prozkoumali i místní "močály", kam zaplula holinka, jako nůž do másla. Pichlavé ostružiny nám to také neulehčovaly.
Když jsme zdárně práci dokončili a skoro stovka stromečků trůnila na hromadě, nastal čas na odměnu - opékání buřtů. Ze suchého klestí chlapi udělali oheň a každému přišel teplý buřtík k chuti. K chuti přišel čaj i káva, připravená Jitkou Peterkovou. Někdo se jen tak ohřál a usušil. V půl jedné bylo vše hotovo. Myslím si, že každý, kdo si stromek koupí, bude určitě spokojený, a to jak s kvalitou, tak s cenou.
Všem, kdo se dnešní brigády zúčastnili, patří velké poděkování.
Jitka Štraubová
4. 12. 2015 Výroční členská schůze klubu
Fotografie:
Bogdana Stempkowskiego
Jana Tomišky
Stručný výtah z výroční zprávy předsedy našeho Václava Hiekeho
Náš klub, který v příštím roce oslaví 35. výročí vzniku, má k dnešnímu dni 97 členů (60 seniorů, 34 dospělých v aktivním věku a 3 juniory), z toho dva značkaře, tři pomocné značkaře a 14 cvičitelů pěší a lyžařské turistiky. Zorganizovali jsme 42 akcí. Nejvýznamnější zůstává, po poklesu zájmu o pochod Za skalními hrádky, akce zejména pro děti Pohádkový les – letošní účast 1 072 pochodníků. Při této akci jsme si připomněli 140 let povýšení Krásné Lípy na město, 130. výročí založení Horského spolku pro nejsevernější Čechy a především 25. výročí folklorního souboru Dykyta.
Pro rok 2016 je připraveno 30 našich akcí a účast na některých akcích našich partnerů (3 dny – 3 státy – 3 pochody, Karkonosze 2016, Severní stopa a další). Nejvýznamnější akcí bude Eurorando (prameny Křinice) a spoluúčast na Wandertag (Sebnitz).
Z brigádnické činnosti byla největší akcí obnova Köglerovy stezky (360 hodin). Další brigády byly na zajištění chodu rozhleden, údržbě vyhlídek, studánek apod. Náročné je i vedení kroniky.
Klub spolupracuje hlavně s městem Krásná Lípa, základní školou i místními hasiči. Dlohodobá spolupráce je s Lesy ČR, závod Rumburk, Správou NP České Švýcarsko, OPS České Švýcarsko a ČSOP.
V letošním roce se nepodařilo získat do klubu juniory, chybí i skladové prostory. Naopak se podařilo udržet provoz rozhleden, provést výše zmíněnou rekonstrukci Köglerovy stezky i opravit mnohá další turisticky zajímavá místa. Získali jsme také jednu značkařku.
V roce 2016 nás čekají již zmíněné dvě velké nadregionální akce (Eurorando a Wandertag), připomeneme si 120. výročí rozhledny Dymník.
Celé znění výroční zprávy je zde.
2. 12. 2015 Grónsko – katedrála přírody, Šebestián Šulc
Fotografie:
Šebestiána Šulce
Jana Tomišky z přednášky
V Křinickém pivovaru v Krásné Lípě se sešlo asi 40 pozorných posluchačů, aby si poslechli hezké vyprávění, plné osobních zážitků z Grónska, několik vzpomínek na předchozí putování snad ve všech částech světa, ale i putování po naší krásné zemi, kam se vždy z dálek vrací nejraději.
Šebestián nám alespoň trochu přiblížil velmi nehostinnou, ale přesto krásnou, čistou a plnou skal a ledu. Tedy spíše ledu a skal.
Díky za hezký i poučný večer.
20. 11. 2015 Posezení Na Fakultě
Fotografie:
Jaromíra Petružálka
Ilony Řechtáčkové
Líby Šaferové
„S posledními dny měsíce září dokončil turistický klub velmi náročnou rekonstrukci Köglerovy stezky, kterou si na jaře letošního roku vytyčil.
Realizace nelehkého úkolu byla stanovena v termínu od května do října, ukončení bylo provedeno 21. 9. 2015!
Ke 43 kusům originálních informačních tabulí a 2 stojanům ke geologické mapě přibyly na návrh výboru a po konzultaci s NP ČŠ, komisí značení Ústeckého kraje a LČR ještě další tabule, lavičky, rozcestníky, studánky, mostky, zábradlí, schody, panoramatické tabule, tabule přírodních vědomostí, altány, přístřešky atd., aby to bylo vše jednotně natřené… 132 kusů a 61 schodů museli brigádníci stihnout natřít během 6 měsíců.
Ukázala se velká dobrovolná brigádnická aktivita nejen členů, ale i nečlenů, kteří v přírodě rádi tráví svůj volný čas a přiloží ruku k dílu i při obnově turistického komfortu (v těchto místech jsem trochu Mikšovo povídání zkrátila a nenašla jsem jiné vyjádření než použití termínu „turistický komfort“).
Do náročné rekonstrukce stezky, která oslaví v příštím roce desáté narozeniny, se zapojilo celkem 44 lidí, z toho 18 nečlenů, kteří na obnově odpracovali kolem 360 hodin. Zvláštní poděkování patří i manželům Doudovým, kteří akci zajišťovali po materiální stránce.“
Tolik ze slov člena výboru KČT Krásná Lípa Mikuláše Peterky, na jehož bedrech ležela veškerá zodpovědnost, aby byli dobrovolníci optimálně rozděleni do pracovních skupin, aby jim byly přiděleny jednotlivé úseky na trase dlouhé 23 km, aby dostali potřebný materiál a vybavení pracovními pomůckami. Samozřejmě mu v tom pomáhali i další členové výboru. A povedlo se!
Pozvání na společnou večeři, kterou pro brigádníky připravil výbor, přijalo 31 účastníků, což je také pěkný výsledek. Setkání mělo proběhnout v krásnolipské Pizzerii, ale majitel na poslední chvíli rezervaci zrušil, a tak Mikšovi nezbylo nic jiného, než za pět minut dvanáct hledat nový přístřešek, kde nás budou chtít. Díky ochotě majitele kyjovské restaurace Na Fakultě pana Halíka azyl našel a ukázalo se, že měl při výběru šťastnou ruku. Moravský vrabec se zelím byl skvěle připravený, takže mnozí zapomněli na své „redukční diety“ a spokojeně vychutnávali dobře upečené masíčko. Navrch jsme dostali dortík s kávičkou. Nemělo to chybu. Bohužel asi polovina zúčastněných, kteří byli odkázáni na veřejnou dopravu, nás před 17. hodinou opustila, ale zbytek setrval v družném hovoru až do večerních hodin. To už se do restaurace začali trousit chalupáři, kterým jsme vůbec nepřekáželi, ačkoli jsme jim pravděpodobně obsadili jejich místa.
Na závěr: Děkujeme výboru za krásné posezení, které bylo pěkným poděkováním, a jsme rádi, že jsme se takové akce zúčastnili. Tím nemyslím jenom toto posezení, ale účast na obnově Köglerovky. Byla to krásná myšlenka a je nádherné, že se zrealizovala!
Líba Šaferová

17. 11. 2015 Za spadaným listím II
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Dany Pleskačové
Ilony Řechtáčkové
Budík mne vzbudil ještě za tmy a venku opět fujtajbl déšť. Ale tentokrát nejsem nastydlá jako první termín, tak si nařizuji radostnou náladu a fofrem na autobus. Dopravní obslužnost ve svátek děs, takže hodina čekání v Rumburku a za deště to na velké promenování nebylo. Po osmé hodině jako sirotek nastupuji do „vlakobusu“ s vědomím, že se to v Krásné Lípě vylepší – rázem je nás sedm kousků a Mikša, jako jediný mu,ž vypadá jak na výletě s harémem. V Mlýnech přestupujeme na vlak a za chvíli jsme v cíli.
Na nádraží v České Kamenici nás již čeká organizátorka dnešního výletu Jitka Štraubová s Betinkou a konkurenční harémista Vlastík se čtyřmi kamarádkami z Děčína, no a nezbytný Čenda k tomu. Za drobného deště jsme se vypravili za svými cíli, nejdříve jsme se zastavili pod nádražím u miniparčíku s připomínkou místa, kde se stýkají České středohoří, Labské pískovce a Lužické hory. Dál jsme pokračovali po žluté a trasa byla stejná, jak ji moc pěkně a vyčerpávajícím způsobem již popsala Jitka ve svém příspěvku z výletu č. 1, takže by bylo zbytečné to znovu opakovat, ještě bych byla v podezření, že jsem to obšlehla. Někteří jsme na všech místech ani nikdy nebyli, takže bylo pořád co objevovat, nejnovější je asi instalace dřevěného oltáře u Bratrských oltářů. Ke všem zastavením měla Jitka připravený výklad jak zkušená průvodkyně a hlavně si pochvalovala, že i přes opětovnou nepřízeň počasí jsou lepší výhledy než posledně.
Po poledni jsme dorazili do České Kamenice a Vlastíka jsme s jeho nápadem vylézt ještě na Zámecký vrch takřka jednohlasně poslali k šípku. Zakotvili jsme v hospodě „Na Ráně“, kde jsme se naobědvali – někdo spokojeně, někdo méně, nejhorší ohlasy měla bramborová kaše, která se jevila spíš jako stavební materiál. Řekla bych, že počet 13 lidí najednou, kteří chtějí hned jíst, asi personál dosti vykolejil. Ještě zbyl čas na kafíčko, tak jsme popošli do cukrárny – nabídka široká, obsluha příjemná a pěkná a hlavně nezapomenutelný zážitek: vidět Vlastíka co s kávičkou!, ale i s dortíčkem!!! Však to taky oremcal…
Společně jsme došli na nádraží, kde jsme se rozloučili a rozjeli se svými směry domů. A jak už to bývá, tak z Mlýnů jsme vyjížděli za pěkného podvečerního sluníčka. Mám velikou radost, že se nás i v tom psím počasí tolik sešlo, že Jitky příprava nepřišla vniveč. Děkujeme, Jituš, za pěkný a příjemný den.
Ilona Řechtáčková

Mapa je zde.

7. 11. 2015 Za spadaným listím I
Fotografie:
Jana Tomišky
Jsou věci, které ať děláme co děláme, změnit a ovlivnit nemůžeme. Jednou z nich je počasí. Celý týden pěkné babí léto, tak proč by nemohlo být i v sobotu? Brala jsem to vlastně jako samozřejmost. Když mám svůj první výlet, tak MUSÍ být přeci hezky. Ranní déšť mě vyvedl z omylu a upřímně - pěkně mě naštval. Nezbývalo nic jiného, než výlet zrušit a přesunout na jiný termín. Přesto jsem odjela na místo srazu, zda někdo nepřijede autobusem.
V Kamenici jsem potkala Honzu a Terezku, která si vůbec nepřečetla sms o zrušení výletu a přijela. Byli jsme tři, a tak jsme vyrazili po žluté, kolem nádherné kaple Narození panny Marie s parkem a rodinnou hrobkou rodiny Preidlů. Minuli jsme místní pěkné koupaliště a došli k místu, kde stávala miniaturní vesnička, postupně vytvářená za I. republiky místním nadšencem. Válku přežila, ale poválečné období bohužel ne.
Mírné stoupání po listnatém, barevném koberci nás zavedlo až k vyhlídce Žába. Pěkná plošina, žel výhledy jak kvůli mlze, tak hlavně lesnímu porostu, mizivé. Po pár metrech vyhlídka Ponorka. Skupina skal, propojená dřevěnými chodníčky, a mezi skalami o několik metrů níže zakotvená kamenná ponorka. Lesní porost je tady nižší, ale mlha stále hustá. Za dobré viditelnosti je odtud krásný pohled na Jehlu a Zámecký vrch, ale i České středohoří a České Švýcarsko.
O kus dále míjíme skálu tvaru kuželu, s výklenkem po pamětní desce o Vilému Tellovi. Jen pár kroků a stojíme na vyhlídce Tell-Platte, ale opět je kvůli počasí bez výhledů. Po žluté dojdeme až ke zbytkům skalní kaple Nejsvětější Trojice. Kdysi v jejím okolí býval přírodní park s lavičkami a altánem.
To už docházíme k Bratrským oltářům. Klidné, tiché poutní místo prošlo v roce 2010 značnou obnovou. Za pomoci OPS České Švýcarsko a projektu Nasloucháme hlasu venkova, městu Česká Kamenice byl opraven oltář, sochy i křížová cesta. Potkáváme zde kamaráda Vlastíka, který se na výlet i přes nepříznivé počasí také vydal. Máme zde menší přestávku. Ochutnáváme koláč Terezky, na kterém drobenka ukrývala snad vše, co se dá dát na koláč. Dokonce i sekané vlašské ořechy! Terezko, díky, byl vynikající. Na Jehlu jdeme ve čtyřech, ale i když se mlha zvedá, výhledy mizivé. Dominanta Zámecký vrch není téměř vůbec vidět. Na zpáteční cestě navštívíme ještě gloriet v bývalém parku u domova důchodců, ale Zámecký vrch je stále v mlze. Naše putování končí na náměstí v České Kamenici.
Jelikož počásí nepřálo, výhledy byly špatné až žádné a výlet byl časně ráno dokonce zrušen, je naplánovaný reparát na 17. listopad. Všichni jste zváni, snad nám počasí bude přát.
Jitka Štraubová

Mapa je zde.

27. 10. 2015 Společný výlet zástupců krásnolipských spolků do Liberce
Fotografie:
Václava Hiekeho
Přesto, že Město Krásná Lípa proti jiným městům podporuje velkoryse spolkovou činnost, kromě financí i technickými službami, tak nadstandardem se stává již tradiční společný výlet zástupců všech spolků působících v Krásné Lípě. Bylo tomu tak i letos. Na dvě stě lidí se sešlo v 8.05 před správou Národního parku České Švýcarsko, odkud nás autobusy převezly do Rybniště a zvláštním vlakem jsme se přepravili do Liberce.
Zde si nás úřednice MěÚ paní Hanková a paní Drobečková rozdělily na dvě skupiny. Následoval přesun tramvají a pěšky k lanovce. Vrchol Ještědu nás přivítal větrem a jen částečným výhledem. Za to interiér hotelu byl pohodový, každého čekal teplý hovězí vývar, chutná svíčková a pití dle výběru.
Druhá část programu byla věnovaná Dinoparku. Kromě mnoha robotických i statických modelů dinosaurů je v Dinoparku opravdu velmi mnoho atrakcí pro malé i velké: 4D kino – panoramatické promítání původního filmu s mnohými efekty; DinoTrek – stezka pro odvážné děti, kam dospělí nesmějí; dětské paleontologické hřiště – "Děti, dokážete v písku najít a pojmenovat kostru pravěkého tvora?"; Tyranosaurus – robot, kterého můžete ovládat; Tunel času – průchod otočným tunelem; Pravěký baobab – netradiční průchod do vyššího patra Dinoparku; prehistorický prales se skutečným deštěm.
Byl i čas na kávu nebo pivo. V 15.50 jsme se opět sešli před libereckým nádražím a 15.45 jsme se vrátili do Krásné Lípy. Díky perfektní organizaci výše jmenovaných pořadatelek jsme strávili ve společnosti příjemných lidí hezky den.
Je třeba poděkovat městu a oběma organizátorkám za tento zážitek.
Za KČT Krásná Lípa Václav Hieke

9. – 11. 10. 2015 Krkonoše 2015
Fotografie:
Jana Tomišky
Den první – pátek:
Po několika změnách v sestavě lidí i aut jsme se všichni sešli dle plánu ve Cvikově u pumpy. Levnější benzín je levnější benzín. Počasí nám moc nepřálo, bylo nevlídno a zamlženo. Cestu do Tanvaldu náš vedouci zpestřil neplánovanou zajížďkou k obchodnímu centru, které jsme ale bez zastavení minuli. Neminuli jsme ale naši oblíbenou pekárnu ve Smržovce a nakoupili vánočky právě z pece vytažené, chleba stejně horký, koláčky a další různé ňamky. Někteří neodolali nově zavedené nabídce turka či kapučína.
Během krátkého přejezdu k nádraží v Tanvaldu asi každému běhala v hlavě otázka: pojede zubačka nebo nepojede? Pohled na rozsvícenou tabuli s odjezdy vlaků do Kořenova a následně i otevřená pokladna naše obavy definitivně rozptýlily. Jak jsme se později dočetli, nejeli jsme zubačkou! Ta tahá jenom nákladní vlaky. Bohužel ani do Kořenova mlha neustoupila, takže byly normálně vidět jenom tunely, výhledy žádné.
Z nádraží v Kořenově jsme vyrazili s mlhou nad hlavou směr Souš. Upravené chalupy i jejich okolí nám nahradily pokažené výhledy. Mlha byla i na Souši, takže jsme vodu neviděli ani z hráze. Následoval pozvolný výstup lesem, kde mnozí našli i nějakou tu jedlou i nejedlou, ale zase hezkou, houbu. Plánovanou odbočku na vyhlídku u rozcestí Sedlo pod Zámky jsme vypustili – mlha byla i ve výšce okolo 900 m n. m. Návrat do Kořenova nepřinesl žádné překvapení, jenom po cestě několik přírodních zajímavostí, viz fota. Díky zazmatkování našeho vedoucího nám ujel vlak do Tanvaldu přímo před nosem, ale zase jsme díky tomu poznali moc hezkou restauraci s rychlou a ochotnou obsluhou i výbornou kuchyní – Márt, nedaleko od nádraží. Další vlak jsme již stihli a v pořádku dojeli zpátky do Tanvaldu.
Cestou do Szklářské Poreby jsme se ještě zastavili u Tesařovské kaple v Kořenově. S výměnou korun na złoté u bývalého harrachovského přechodu také nebyly problémy, takže jsme k Rzemieslniku na ubytování dojeli v pohodě. Ale tady pamětníky čekalo neskutečné překvapení a i když jsme již byli nastěhovaní na pokojích, stále jsme nevěřili, že to není omyl. V paměti jsme měli totiž příliš neudržované zařízení – ošuntělé pokoje, společné umyvárny a WC na chodbách, úžasná elektroinstalace, ale my jsme byli v apartmánech minimálně 1+1 s vlastním příslušenstvím (2x), s ledničkou, televizí a varnou konvicí!!!
Přivítali jsme se s našimi kamarády z Lubaně, trochu orazili a vyrazli na seznamovací večírek. Pamětníci opět zavzpomínali na doby, kdy jsme tam byli autobusem, dělali jsme jednohubky a při Mirkově harmonice i tancovali.

Den druhý – sobota:
Ranní pohled z okna nás potěšil – dole se válející kapitulující mlhy, nad nimi hřeben Krkonoš a ještě výš i modrá obloha! Auty jsme přejeli do Jagniątkowa, zaparkovali u kostelíku a vyrazili nikoliv nahoru, ale pěkně z kopce na kopec se zříceninou Chojnik, hlavní atrakci našeho zájezdu. Dopolední sluníčko už kouzlilo na hezky zbarvených listech stromů a v závětří i pěkně hřálo. Daleko víc nás ale zahřál kopec, do kterého jsme se škrábali. Ovšem následující docela dlouhý sestup nás zase zneklidnil, až pohled na zříceninu vysoko a "nedaleko" nás uklidnil. Cestu jsme si usnadnili výměnou zelené za červenou – ta vedla po zpevněné cestě.
Chojnik je mohutná zřícenina hradu, jehož počátky se datují do doby slezských Piastovců. Založil jej kníže Bolek II. v roce 1364 k ochraně okolního území. Po jeho smrti byl hrad darován německé šlechtické rodině Schaffgotschů, kteří jej měli po většinu času v držení a sloužil jim jako správní sídlo panství. V roce 1675 vyhořel po zásahu blesku a stal se zříceninou. Ke hradu se vztahuje pověst o krásné Kunigundě, která se rozhodla, že se provdá za toho muže, který dokáže na koni třikrát objet hradby celého hradu. Všichni nápadníci se až na jednoho zřítili do hluboké rokle. Ten, kterému se podařilo úkol splnit, však dívku odmítl. Zdrcená panna si pak skokem do propasti sama vzala život. (Citace z Wikipedie). Po prohlédnutí hradu a občerstvení jsme pokračovali nejdříve prudkým sestupem mezi skalami a následně pohodlnou cestou bukovými lesy s jednou odpočinkovou a posilovací zastávkou zpět do Jagniątkowa.
Po návratu do Szklářské Poreby nám zbyl ještě čas a vyrazili jsme na vyhlídku nad Zatáčkou smrti asi 2 km od Rzemieslniku. Bohužel východní Krkonoše již halil opar, tak jsme se moc nekochali a vyrazili ještě ke staré štole, údajně asi 1 km vzdálené. No, byl to poctivý kilometr, již jsme se chtěli vracet, ale dopadlo to dobře – ukazatel nás nasměroval na značenou naučnou stezku a po pár desítkách metrů jsme byli u štoly. Štola má vchod několik metrů vysoký i široký a je asi 50 metrů dlouhá. Těžil se zde zejména pyrit (též železný pyrit, či kyz železný, chemicky disulfid železnatý) je velmi hojný minerál a důležitá železná ruda.

Den třetí – neděle:
Na výhledy na vycházející slunce a osvícené východní Krkonoše jsem nikoho nezlákal, jak se později ukázalo naštěstí, tak jsem vyrazil sám. Bohužel na východ ustupovaly těžké mraky a pod nimi byla mlha, takže nic.
V devět hodin jsme opustili Rzemieslnika a jeli na prohlídku města. Opět sluníčko rozzářilo barevné listy na stromech, ale také s nimi pořádně hýbal vítr. Proti dřívějšku přibyly restaurace, předzahrádky i krámky, většinou s obdobným sortimentem i cenami. Asi po hodině a půl jsem vyrazili směr Tanvaldský Špičák. Po cestě jsme se opět stavili v pekárně a nakoupili něco domů. Albrechticích jsme zaparkovali přímo u modré značky a vyrazili na rozhlednu. Šli jsme po cestě, která byla vydlážděna podle hrubého odhadu asi 2 000 000 kostek, spád byl nedaleko vrcholu téměř 20%! Náročné zásobování.
Nahoře nás přivítal pěkně čerstvý vítr, ale také sluníčko. Výhledy ze skal i znakonec z rozhledny byly nádherné, viděli jsme i Ještěd i Smrk. Po sestupu nás čekala skoro prázdná hospůdka, čistá, pěkná, s rychlo a přívětivou obsluhou i mj. výbornou klobáskou s oblohou (!) a palčinkou se zmrzlinou.
A to byla také tečka za zájezdem – po sestupu k autům jsme se navzájem rozloučili a každý jel dle svého zájmu, lépe řečeno podle dohody posádky každého auta.

23. 3. 2015 Trochu opožděně, ale přeci - rozhovor s Václavem Hiekem na radiu Sever


26. 9. 2015 Výlet s Vlastíkem Kocmanem okolo Prysku
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Ilony Řechtáčkové
Iva Šafuse
Jana Tomišky
Krátce po osmé jsme v Rumburku nastoupili do autobusu, který byl, bohužel, náhradní vlakovou dopravou a další účastníci se přidali v Krásné Lípě. Příjemný počet i s Vlastíkem na 17 natěšených se uzavřel v Horní Kamenici, kam dorazil zbytek z okolí blízkého i vzdáleného. „Servisní vůz“ nás zbavil zavazadel určených až pro posezení a mohlo se vyrazit směr Prysk. Vydali jsme se podél výrazně smrdutého potoka ven z České Kamenice. Před viaduktem jsme minuli skálu Hrnčíř s přilehlou kapličkou a po krátké době jsme odbočili na Fuchsovu papírenskou cestu, která byla v nedávné době obnovena.
Na jejím počátku je rozsáhlý areál papírny, která má evidentně již nějaký čas svůj rozkvět za sebou. Nejvíce o tom vypovídá kdysi jistě krásná vila s věžičkou a velikou terasou, patrná jsou ještě okna s vitrážemi a její devastace je víc než tristní. Daleko příjemnější pohled byl na Preciozu v Dolním Prysku, která je v provozu a vůbec celá obec je upravená a příjemně vyhlížející. Zaujalo nás několik pramenů, kdy jeden je patrně s živou vodou – pán právě tankoval do lahve a demižonu a za chvíli jsme potkali troškařku s kárkou plnou kanystrů.
Opustili jsme civilizaci a stoupali na kopec Stráž, kde se nachází výklenek s obrazem Nejsvětější trojice. Lehce jsme posvačili a kochali se výhledy po okolí, stejně tak opodál na skalní vyhlídce s křížem. Odtud jsme prudkým sešupem sestoupili k patě kopce Stráž, kde nás překvapila krásně udržovaná Křížová cesta ke kapli Božího hrobu. V tomto prostoru jsou ještě další výklenky s obrazy svatých a křížem a také pramen Svatého kříže a velký dřevěný altán. V blízkosti je koupaliště, které se obnovuje, o čemž nám povyprávěl místostarosta a organizátor brigád v jedné osobě.
Poučení jsme vyšlápli Lipový vrch, kde se nám otevřel opět horizont se zalesněnými kopci a loukami. Celou cestou jsme sbírali i houby, chvíli jsme šli podél Pryského potoka, trochu jsme lízli i další část Prysku Vesničku, míjeli jsme i oplocený včelín a rozhořčila nás i skládka v ryzí přírodě jak jinak než blízko paneláku v dohledu. Vzápětí jsme se ocitli v Horním Prysku a to přímo nad údolím, kde se bělostně skvěl Vlastíkův dům. Už už to vypadalo, že jsme u cíle, ale Vlastík si vzpomněl ještě na bývalý lom, trochu jsme brblali, kousek lezli i po čtyřech, ale stálo to za to! Před námi se objevily vysoké hladké stěny – neuvěřitelná krása. Zrovna si tam nějaká parta několika rodin se psy dělala ohýnek a viditelně nebyli nadšení, že jsme je vyrušili. To my jsme tedy daleko družnější….
Konečně jsme dorazili k Vlastovi a o půl hodiny dříve proti plánu. Vybalili jsme každý dobrůtky, co kdo připravil pro kamarády – slané, sladké, kyselé, tekuté. Mikšův óbr příspěvek už se v domě zpracovával – veliký koš překrásných hub. A začala první ochutnávka, Vlastík nabídl několik druhů piv z vlastní produkce, pojmenovaných po původu surovin a co mne hodně potěšilo, hned první se jmenovalo po pejskovi Čendovi, sice jsem si jen lízla jako podvečerní řidič, ale super a stejně tak další kapka na jazýček z nabízené domácí ořechovky oslnila, no což, tak příště bez volantu bude víc.
Velice zajímavý byl Vlastův výklad o procesu výroby zlatavého moku a to opravdu od A-Z a jak jinak než s lahví v ruce a doléváním do vypitých sklenic. Následovalo opékání voňavých buřtů a oči by ještě chtěly, ale břicho se bouřilo. Uteklo to jako voda a nastal čas loučení. Děčínští byli odvezeni do Horní Kamenice, aby stihli autobus a pěší skupina se vypravila na autobus do Dolního Prysku k parčíku u školy, kde jsme dopoledne chvíli poseděli. Odhadnutý čas na cestu byl myšlen ve stavu střízlivém a nikoliv pro chůzi rozevlátou a pomalou, tak se pro nás radši Jituš na několikrát vrátila, abychom nezůstali Vlastovi na krku. Tak jsme měli možnost ještě chvíli probrat prožité, znovu se rozloučit i s Děčínskými v Horní Kamenici a vzápětí odjet náhradní vlakovou dopravou do Krásné Lípy a do Rumburka.
Byl to pěkný den strávený v hezké přírodě s kamarády, počasí nám přálo a všichni moc a moc děkujeme Vlastíkovi, který měl, jako vždy, vše do detailu připravené: DÍKY VLASTÍKU!
Ilona Řechtáčková

25. 9. 2015 Klub seniorů - 1. místo v soutěži o nejaktivnější klub seniorů Ústeckého kraje
Fotografie:
paní Bělotové a Landové
Markéty Flochové
Ocenění práce našeho klubu.
Klub seniorů Ústeckého kraje vyhlašuje druhým rokem pod patronaci hejtmana soutěž o nejaktivnější seniorský klub. V rámci dne seniorů byly 23. 9. 2015 v příjemné atmosféře Ústeckého divadla za účasti 13 našich členů vyhlášeny výsledky soutěže. V kategorii nejaktivnější seniorský klub obsadili 3. místo Hrob, 2. místo Vědomice a 1. místo KČT Krásná Lípa.
Ceny předával hejtman pan Bubeníček (který slíbil, že se v roce 2016 zúčastní některé z našich akcí) a radní Čonka. Klub obdržel diplom a šek v hodnotě 15 000 Kč.
Závěrem účastníci zhlédli představení scénického tance na motivy komedie Někdo to má rád horké v podání umělců Ústeckého divadla.
Rada seniorů Ústeckého kraje pro účastníky vypravila autobus.
Václav Hieke

Odkaz na tiskovou zprávu zde a na reportáž z akce zde.



19. 9. 2015

Projekt „Světlo pro rozhlednu“ Vlčí hora
Hlasování skončilo.
V Ústeckém kraji jsme získali největší počet bodů - 1033 hlasů.
Další bylo Centrum pro náhradní rodinnou péči Litoměřice - 926 hlasů.
A další Občanské sdružení Šestý smysl, Lovosice - 275 hlasů.
Děkujeme všem, kteří nás podpořili.

19. 9. 2015 Výlet na Ortel
Fotografie:
Líby Šaferové
Iva Šafuse
Jana Tomišky
Čekal nás trochu záhadný výlet na kopec Ortel (554 m n.m). Podle odborníků a chytrých hlaviček je to místo s nejnegativnější energií u nás. V dávných dobách tam prý bylo popraviště a stávala šibenice. Uf, zní to jako z hororu, ale není nad to to vyzkoušet.
V Novém Boru na autobusovém nádraží se nás sešlo i s vedoucím Honzou dvanáct. Řečeno sportovním nářečím, byli jsme taková "Tomiškova jedenáctka". Připojila se k nám i naše kamarádka Jitka z Litoměřic. Dohromady jsme se dali vlastně až ve Sloupu, jelikož Libuščin autobus měl zpoždění a s naším se minul o minutku. Vše ale dopadlo dobře. Honza nás přivítal a seznámil s plánem výletu. Seznámil nás i s místním okolí, ale ti, kteří to ve Sloupu neznají, museli zapojit fantazii, jelikož místo sluníčka, které ještě v Boru vykukovalo, byla hustá mlha.
Cesta vedla kolem sousoší od Antonína Brauna nazvaným Kalvárie a kostel, který byl sice zamčený, ale ochotný pan farář nám ho odemkl. Po prohlídce jsme pokračovali po žluté turistické značce přes vesnici směr Ortel. Mlha nám zahalila jak po pravé straně sloupské skalní městečko, tak po levé straně Klíč. U lesa jsme žlutou značku opustili a vydali jsme se údajně po místní žluté, ale po značení ni vidu ni slechu. Pozastavili jsme se u kříže postaveného rodinou Wendlerových na bývalé kostelní cestě ze Svitavy do Sloupu. Honza mávl do mlhy, že tam někde v těch místech bychom již viděli Ortel. Došli jsme až k hlavní silnici. Tam na nás na druhé straně čekala krásně opravená Mildeova kaple, založená již v roce 1706 sedlákem Antonem Wernerem, později přejmenovaná podle majitele pozemků. V roce 2003 byla z velmi špatného stavu opravena.
To už i sluníčko dostalo rozum a probudilo se s tím, že teda jo, že nám nějaké výhledy přeci jen dopřeje. Před námi se tyčil Ortel. Nevypadal vůbec negativně, právě naopak. Stoupání bylo alespon podle mě pohodové, strmější výstup až ke konci. V půlce výstupu byla pauza na sváču. Lavička, která měla sloužit k odpočinku, připomínala trosky po tornádu. Zřejmě nějaký "milovník přírody" na ní zkoušel svoji sílu. Vyhlídka o kousek dále byla pěkná. Klíč i Luž v plné kráse. Romantiku výhledů doplnila překvapivě hudba ve stylu "duc duc". Asi houbař, který si myslel, že houby reagují na hudbu a více porostou.
My už jsme před sebou měli poslední část výstupu, pod nohama nám zněl znělec a my stáli na vrcholu. Nebyli jsme tam sami, ale s dětským turistickým oddílem. Pravda, výhled byl omezený vzrostlými stromy, ale i tak bylo vidět jak na Lindavu, tak na místní kopečky. Ale kde je ta negativní energie? Žádnou jsme nepotkali. A já vím proč. Protože jsme parta veselých a pozitivních lidí. A jestli tam něco negativního bylo, zmizelo to.
Při sestupu dolů se někteří z nás podívali na skalní vyhlídku, podle Honzy zlatý hřeb výletu, což bohužel mohli potvrdit jenom Ivo s Pavlem, ostatní na malinko těžší, asi metrový výstup rezignovali. Pohled na Tisový, Šišák (dříve Břidličný vrch), Slavíček, Sloup s rozhlednou, Kozel nad Českou Lípou, Radvanecký rybník, Luž. Cestou jsme se kochali pohledem na Cvikov, Zelený vrch i Hvozd.
Čekalo nás ještě Údolí samoty. Líbilo se mi, jak cestu popsal Honza: "Půjdeme kousek po žluté, pak zpevněnou, pak nezpevněnou cestou, pak pěšinou a pak lesem, pak pěšinou, no a jsme tam." A byli. Asi 2 km pohodová cesta údolím, na jehož začátku dominují dvě skály. Ta větší a mohutnější skála Čertova a ta štíhlejší se jmenuje Panenská skála (Pirát). Čekalo nás ještě jedno překvapení, ve skále vytesaný obrázek Krista bičovaného u sloupu s dvěma malovanými obrázky. Z Údolí samoty vybíhá ještě Údolí vzdechů, kterým bychom vystoupali až k Perníkové věži a také na pěknou vyhlídku. My jsme se občerstvili u pěkné studánky a mířili na poslední úsek naší túry. Cestou necestou do pěkného ale krátkého kopce, po staré železniční trati a po přeběhnutí hlavní silnice, kdy byli někteří řidiči vykulení, co že se to na té silnici děje, jsme došli k poslednímu stanovišti - k hospůdce. Napili, pojedli a vlakem odjeli domů. Spokojeni jsme byli všichni, Vlastík si navíc nesl něco málo hub na smaženici.
Honza zaslouží velké poděkování za pěkný výlet. Chyběly nám naše známé tváře Mikša, Ilonka, Mirek. Určitě se příště uvidíme. Jsem ráda, že nás žádná negativní energie nedostala a my jsme prožili pěkný den.
Jitka Štraubová
Mapa prošlé trasy je zde. Délka trasy necelých 13 km.

12. 9. 2015 Cyklo Hinterhermsdorf
Fotografie:
Jana Tomišky
Za nepříliš příznivého počasí pro cykovýlet jsme se sešli na náměstí v Krásné Lípě jenom tři - Mikša, Mirek a já. Po chvíli čekání na případné opozdilce, kterých jsme se ale nedočkali, jsme vyrazili směr Kyjov. Bylo docela chladno, i v Kyjovském údolí to protahovalo. Ale konečně jsme se dočkali a usilovným šlapáním jsme vystoupali do Hinterhermsdorfu.
Kopeček k Buchenparkhalle už byl jenom malá terénní vlnka. Při následujícím sjezdu částečně po kluzkých pískovcích jsme si moc neužili. Teprve kvalitní asfaltka přinesla ten pravý požitek z jízdy.
A to jsme již u Rabensteine, krásné, snad 200 m široké pískovcové stěny s mnoha vyhlídkami nad údolím Křinice. Bohužel, v tomto případě, příroda je mocná čarodějka a meandry Křinice, které byly dříve krásně vidět, jsou nyní již částečně schované v podrostu. Ale stojí to za to. Mikša s Mirkem jen tak mimochodem nasbírali v podstatě podle pěšiny plnou bundu hřibů, masáků apod.
U bývalého přechodu v Zadních Jetřichovicích jsme zastihli i skupinku dobrovolníků, kteří pod vedením Natálie Belisové odkrývají zbytky staré hospody. I trocha pomoci jim přišla vhod a dostali jsme i sladkou odměnu - výborný domácí perník s čokoládou.
Po tomto zpestření jsme vyrazili směr Tokáň. Nejdříve po sice zpevněné, ale pěkně rozbité cestě plné louží, kterou jsme rádi asi po třech kilometrech rádi opustili a jeli po asfaltce. Ovšem zase ten kopec! Na Tokáni jsme se ani nestavovali a pokračovali k Doubici. Bohužel měl Honza nepříliš dobrý nápad nejet po silnici (auta), ale po cyklotrase č. 3075 (les bez aut). Několik výživných kopečků nebylo nic proti jednomu zvlášť vypečenému, jehož stoupání jsme odhadli na více než 20%, a který jsme svorně vytlačili. Již nikdy více.
V Doubici jsme se stavili U Rytíře, kde asi nikdy nezklame vynikající česnečka. Pak již jenom návštěva u kamaráda Jardy na Sichovce, nad Vápenkou jsme se rozloučili s Mirkem a jeli přes Pět cest domů.
Byl to náročnější výlet, ale krásná příroda za pěkného počasí stála za to. Je jenom škoda, že ji s námi nesdílelo více cyklistů. Mikšo díky.
Mapa je zde.

5. 9. 2015 Klubový výlet – Teplicko
Fotografie:
Václava Hiekeho
Jaromíra Petružálka
Ilony Řechtáčkové
Iva Šafuse
Jitky Štraubové
Plni očekávání jsme na několika stanovištích takřka do posledního místečka zaplnili autobus. Vašek a Mikša nás pěkně přivítali a seznámili nás s průběhem dne. Vzhledem k vývoji počasí bylo rozhodnuto, že nejdříve absolvujeme výhledy na Komáří vížce s prohlídkou Štoly Starý Martin. Ve štole je kapacita omezena, proto jsme se rozdělili na dvě skupiny, kdy první s Mikšou absolvovala prohlídku a zbytek s Vaškem zavezl autobus až na parkoviště pod vrchol Komáří vížky – nutno dodat, že cesta to byla prudká, klikatá, před cílem jsme minuli ještě Horní Krupku. Z parkoviště nás čekal ještě kousek do kopce kolem kostelíka obklopeného starým hřbitovem.
Komáří vížka má málo přes 800 metrů a mohla by se klidně jmenovat větrná hůrka, fičelo až na kost. Navzdory špatné předpovědi počasí jsme se kochali krásnými výhledy po okolí, panoramata skutečně luxusní, města střídala kopce a pastviny, veliká různorodost. Trochu jsme se občerstvili, nakoukli do krámku se suvenýry a hlavně různými minerály a už jsme mazali k autobusu, abychom se vystřídali s první skupinou. Čekání před štolou jsme si zkrátili prohlídkou venkovního muzea, které nám poodhalilo práci pod zemí výstavkou různých vozíků, nářadí a potřeb pro těžbu.
Prohlídka trvala hodinu, dozvěděli jsme se nejen celou historii, ale seznámili jsme se i s exponáty např. svítidel, kladívek, ukázek minerálů a cestou jsme byli upozorňováni na žíly nerostů, hojný výskyt malých krápníčků a různé boční štoly, kterých je v celé hoře na 30km. Naše prohlídka byla dlouhá 600 m tam a totéž zpět, tak jsme aspoň trochu pochodovali. Po prohlídce jsme pochopili, proč jsou všechny helmy poškrábané, v některých místech byl strop hodně nízko. Pan průvodce s námi taky zažertoval na chvíli „tmou tmoucí“ – a o to rychleji jsme upalovali ven. Učinili jsme děkovný zápis do návštěvní knihy a pokračovali do Teplic.
Tam jsme dostali na tři hodiny individuální volno, tak jsme se rozprchli a podle fotek jsme stejně všichni procourali lázeňskou a historickou čtvrť a valná část se sešla na náměstí, které zdobí nejen dva kostely a zámek, ale překrásný majestátní morový sloup. Takové krásné místo naprosto znesvětila místní restaurace, která měla asi jedině solidní interiér: na hotovku se čekalo hodinu a to ještě nebylo překvapením konec, bylo nám předvedeno, jakých podob může během pár momentů dostát segedínský guláš – prvních pár porcí se tak dalo ještě nazvat, pak už ubývalo zelí a poslední porci dostal vyhládlý Pavel a to byly knedlíky s červenou vodou honěnou worchestrem a navíc bez zelí a hlavně bez masa. A drzost pokračovala při reklamaci, kdy tato porce byla účtována jako poloviční. Ve tři hodiny na nás čekal autobus u nádraží a při zběžné prohlídce jak exteriéru vlakového, tak autobusového jsme konstatovali, že takovou čuňárnu si lázeňské město nezaslouží a přitom by stačilo i jen odstranit plevele a natřít zábradlí.
Naším posledním cílem byla Botanická zahrada, která je úplné miminko proti ostatním, co znám, protože vznikla v roce 2002. Po zaplacení jsme se rozhodli pro skleníky, už ve vstupní hale se tyčilo ploché termitiště, zeď zdobila pěkná mozaika a u dveří na nás model kočky cenil úsměv z člověčích zubů. Ve sklenících nás rázem obklopil celý svět a to doslova – jsou zde exponáty z různých světadílů a klimat, na každém kroku je co obdivovat. Pro zpestření je tu i krásný vodopád nebo akvária s rybkami, kde jsem poprvé viděla rejnočí bříško, jak si tak poplavávalo, na jiném místě byl zase želví ráj a mezi kuriozity jsem zařadila Lilek lidojedský z Fidži, kterého listy a plody se používají k přípravě lidského masa, co víc k tomu dodat… Venkovní okruh má na obvodu různé známé i neznáme dřeviny, pod kterými je spleť bylin. Zaujala nás také rozsáhlá skalka a nevelké jezírko plné různobarevných leknínů. Rozlohou je botanická, řekla bych, tak akorát, protože zaujme a nenudí a určitě ji čeká skvělá budoucnost po tom, jak má šikovně našlápnuto.
Byl to velice programově pestrý a vydařený výlet, sice bude Vašek asi trochu nafoukanej, ale je to opravdu na jedničku s hvězdičkou!!! Díky a zase příště.
Ilona Řechtáčková

Chtěla bych také poděkovat klubu, zejména Vaškovi a Mikšovi, za pěknou organizaci sobotního klubového zájezdu na Teplicko. Na Komáří vížce jsem již byla, ale vrátila jsem se tam ráda. Hlavně abych ochutnala maxi palačinku. Byla výborná. Botanická zahrada a štola Svatého Martina pro mě byly novinkou, velmi pěknou a zajímavou. Byl to hezky strávený den, s prima lidmi a přejícím počasím. Děkuji.
Jitka Štraubová

28. 8. 2015 Mikšovy sedmdesátiny s turisty
Fotografie:
Jitky Štraubové

Jana Tomišky
Prozradil to kalendář,
a to není žádný lhář.
Kdo to dneska slaví?
Mikša-z Krásné Lípy.
Obětavý kamarád,
co má každou srandu rád.
Turistiku miluje,
z Pohádkového lesa se vždy raduje.
Brigády mu nejsou cizí,
v neděli už zase pro turisty štípal dříví.
Pozval partu na oslavu,
vybral si doubickou hospodu.
Oheň, buřty, sladkosti,
pivko a další dobroty.
Kde to bylo, kdo to ví?
Na Sichovce, každý ví...
Zazpívali si z vesela,
ořechovka šla pořád dokola.
Došlo i na taneček,
na harmoniku hrál pěkně Mireček.
Počasí nám vcelku přálo,
bez deštíku by to ale někdy nešlo.
Všichni mile naladěni,
odcházeli spokojeni.
Mikšo, moc Ti děkujeme,
mnoho elánu Ti přejeme.
Zdraví, štěstí, pohodu,
stále dobrou náladu.
Ať se Ti vše daří
skleník i postavíš.
To Ti přejou všichni,
kamarádi turisti!
Ač to byl Mikša, kdo měl narozeniny, měl nelehký úkol – vybrat datum své oslavy tak, aby mohl pozvat své známé a kamarády, které má rád, které by rád viděl. Jak už to tak bývá, ať hledáte jakýkoliv termín, ne vždy mohou všichni. Oslava připadla na pátek 28. srpna. Sešlo se nás v Doubické hospodě ve 14.30 hod. asi 22 gratulantů. Někteří přijeli auty, jiní autobusem. Na lavičce vedle oslavence se dávaly dary, dárky, dobroty. Určitě se tam schovávala nějaká čokoláda, kterou Mikša tak rád "kouše".
Po milém oslavencově přivítání se podával velmi dobrý hovězí gulášek, pivečko, limo, káva a domácí sladkosti. O ty se postarala Libuška s Evičkou a Jitkou a dostávají jedničky s hvězdičkou. Posezení bylo milé, došlo na gratulace a předvedení některých dárků. Od Evy krásně udělaný "vitamínový Mikša ", na kterého použila plody ze své zahrádky. Nebo turistický batoh, se kterým by v přírodě určitě přežil – vtipný dárek od manželky Jitky.
Po pěkném tříhodinovém posezení se naše společnost přesunula na srub Sichovka, kde byla hlávní část oslavy. Je to pěkné přírodní místo a kdo chtěl, mohl využít i nabídky k přespání. Někteří gratulanti odešli, jiní přišli. Nejvíce byl asi překvapen výborným stavem Sichovky předseda klubu Vašek, který se na Sichovku vrátil po více jak dvaceti letech.
Na připraveném ohništi hned zaplápolal oheň, opékaly se buřty, uždibovaly dobroty, které každý z nás trošek donesl. Pivečko, ořechovka, borovička, slivovička, točili se stále dokola. Mikša pro nás k velkému překvapení objednal harmonikáře, který hrál pěkně a my si s ním i hezky zazpívali. Došlo i na tanec a nikomu nevadilo, že je tma. Zábava probíhala ve veselém duchu dlouho do noci a všichni odcházeli domů příjemně naladěni. Vráťa skoro o půlnoci šlapal na kole domů až do Rumburka. Na srubu zůstali jen dva mušketýři, jedna mušketýrka a dva psi.
Když se ráno na chatě probrali, bylo tam již uklizeno, jako by se vůbec nic nekonalo. Jen Mikša s Vlastíkem vyhrabali a uklidili ráno ohniště, které bylo v noci žhavé.
Bylo to příjemné a milé posezení, kdy se sešli zase bezva lidi. Chceme Ti, Mikšo, poděkovat za pozvání, posezení a občerstvení, které jsi pro nás Ty i Jitka připravili. A do dalších let popřát jen to nejlepší, pohodu, štěstí, zdraví, stálý elán a dobrou náladu, ať máš kolem sebe pořád partu prima lidí. NA ZDRAVÍ!
Poděkování i harmonikáři Mirkovi, který měl velký podíl na spokojenosti všech.
Jitka Štraubová


Spolehlivý kamarád do deště.
V pátek oslavil náš kamarád významné životní výročí. Oslava začala ve Staré Doubické restauraci a následovala na Sichově chatě a popsala ji moc pěkně Jitka Štraubová, viz výše.
Sedmdesát let Mikšova života je také téměř třicet pět let krásnolipské turistiky. Rozhodnou měrou se zasloužil o vznik 1. poválečného turistického odboru v Krásné Lípě. Od roku 1981 byl krom jednoho volebního období jednatelem výboru místní organizace. Je naším jediným Mistrem turistiky. Patří k prvním našim cvičitelům.
Byl u zrodu všech významných klubových událostí. Byl prvním vedoucím a zakladatelem dálkových a turistických pochodů Skalními hrádky Labských pískovců, prvním vedoucím Pohádkového lesa. Podílel se na naší mapě 1:25 000 Krásnolipsko. Díky tomu, že Mikšovi nechybí přirozená autorita, dokáže naplnit autobus na zájezd. A svým osobním příkladem dokáže strhnout ostatní k brigádnické aktivitě. Nejen v dnešní konzumní době, ale vždy, upřednostňoval klubové věci před osobními.
Mne osobně váže s Mikšou spousta zážitků s horských přechodů jak tuzemských, tak zahraničních, dálkových pochodů, výletů, ale také z různých jednání a brigád.
Mikšo, mnoho zdraví a elánu do dalších let.
Vašek Hieke

26. 8. 2015 Toulky s Rakem – Bratrské oltáře
Fotografie:
Ilony Řechtáčkové
Líby Šaferové
Míly Wisinové
Před čtvrtou hodinou se na zastávce autobusu jeví, že nás bude pět a půl – nakonec se dostavilo tentokrát v plném počtu zastoupení o.p.s – Danuš, Romča i Jirka, za KČT Mikša a dnes se k nám opět přidala Klárka Mágrová z Lorety z Rumburku, cestou jsme ještě posbírali pár účastníků a s opožděným srazem s Děčínskými nás bylo takřka třicet.
Abychom se nenudili hned zpočátku – změna začátku túry z Rynartic na Jetřichovice. Skluz začal hned na startu – pan řidič si v čase odjezdu ještě potřeboval zakouřit a pokecat s kolegou a pak to doháněl jízdou ruk-cuk, brzda plyn a ještě pár cloumáků a měla bych zrušenou zubní kartu. Nutno uznat, že trasa je úzká a samá zatáčka, ale už jsme jeli i s fundovanější obsluhou.
Kratičká pauza po výstupu a bylo rozhodnuto, že většina půjde napřed a p. Rak s dobrovolníky vyčká příjezdu autobusu od Děčína a se zbytkem výletníků se setkáme u Grieselova mlýna. Trochu jsme se občerstvili, obhlédli kdysi mlýn, později přádelnu, poté rekreačku a současně opuštěnou budovu. Čekání přerušeno telefonátem od děčínského vedení Heleny, že se patrně nedostaví, protože stojí u nehody autobusu s osobním autem a neví, kdy se to pohne a neuhodnete, jakého autobusu – náš borec nestíhačka!
Jakmile dorazil zbytek čekatelů z Jetřichovic, prohlédli jsme si ve skále vysekaný náhon k mlýnu, u jehož ústí je malovaná cedule s historií mlýna – dílo jetřichovického starosty, který se zasloužil o vyčištění náhonu. Tak jsme se se zpožděním vypravili za svými dnešními cíli – pěknou procházkou jsme se dostali z lesa na louky s kravičkami a vystoupali jsme na pěknou vyhlídku, kde nás přece jen dohonili Děčínští. Okrajově jsme prošli Lipnicí a dlouhatánským stoupáním pastvinami jsme došli pod Lipnický vrch. Tatranští výletníci letěli jak šípy, já jsem si z posledních sil říkala, že spočinu aspoň na pěkném místě, jestli nedolezu.
Odměnou byl nádherný výhled zalitý podvečerním sluncem. Krátká přestávka na občerstvení a jde se dál, nejdříve lesem a pak postupně malým kapradím, až z něj bylo pořádné houští, drali jsme se tím jak za doby ledové. S úlevou jsme se z toho vymotali na louce pod Lískou a vzápětí opět vzhůru do lesa a do kopce k Bratrským oltářům. Opravdu krásné místo, Klárka nás zasvětila do historie a neopomněla žasnout nad tím, jak je vše neponičené a v pořádku po několika letech obnovy.
Je dobře, že jsou vandalové líní vandrovat, i když se to třeba na Spravedlnosti tak nejeví. Není čas na dlouhé obdivování – čeká nás poslední cíl, vyhlídková skála Jehla. Už to vypadalo, že se ze shora jen koukneme na osvětlená obydlí a svítící automobily, ale naštěstí jsme ještě stihli pěkný západ slunce nad Růžákem.
Mezitím se hodně sešeřilo, takže cesta dolů byla bez baterek krapet obtížná, ale zvládli jsme to a rozhodli jsme se, že úprk už končí, takže jsme neutíkali na plánovaný odjezd vlaku, ale směřovali jsme v klidu na autobus. Někteří stihli ještě rychlé občerstvení, zbytek padnul na autobusáku na lavičky. Však taky z avizovaných 11 km se vyklubalo bez pár metrů patnáct a tempo bylo vražedné.
Ještě nás čekalo top vyvrcholení posledního výletu, a to byl naštvaný a nerudný pan řidič, to byl fakt „borec na konec“ a jakmile Mikša chtěl nechat kolovat medicínu, tak nás s pokřikem chtěl nechat vysadit! Za odměnu nás při přestupu ve Chřibské přivítal ochotný řidič, takže to všechno dobře dopadlo.
Takže toto byla naše poslední, šestá, netradiční letní toulka, děkujeme všem organizátorům i zúčastněným a nezbývá než se těšit na další várku.
Ilona Řechtáčková

16. – 22. 8. 2015 Roháče
Fotografie:
Vlastíka Kocmana
Líby Šaferové
Jitky Štraubové
Jaromíra Petružálka
Míly Wisinové
Dopravní podnik města Děčína s OPS Krásná Lípa pořádaly týdenní zájezd do Roháčů, které jsou součástí Západních Tater. Naše patnáctičlenná skupinka se sjela do Děčína z Krásné Lípy, Rybniště, Jiřetína, Lísky, Kamenického Šenova, Prysku, Rumburka, ale i z Domažlic. Odjezd byl ve 23 hod. od hlavního vlakového nádraží v Děčíně. S batůžky, kufry, hůlkami jsme některým "ovíněným" kolemjdoucím zřejmě připomínali více rojení nočních motýlů, než natěšené účastníky zájezdu. To již přijížděl krásný modrý autobus, připomínající výletní loď. Po nalodění jsme se přivítali s dalšími třiceti členy naší výpravy. Byli to převážně zaměstnanci DP města Děčína. Cesta ubíhala plynule, většina z nás ji prospala u českých filmů.
Po několika příjemných přestávkách s doplněním potravin k nám v Liptovském Mikuláši přistoupil průvodce Jirka Rak s manželkou a Dana Štefáčková se synem. V poklidu jsme dojeli do vesnice Huty, kde jsme byli ubytovaní. Penzion Roháčan - čisté a příjemné ubytování, s pěkným venkovním posezením a ochotným personálem. Po obědě jsme se rozeběhli jako mravenečci s plnou polní do pokojů. Vyprázdnili kufry (o pár dní později, někteří z nás i žaludky), připravili turistický mundúr a po menším odpočinku jsme vyrazili na první odpolední výlet.
Autobus nás zavezl do vesničky Malé Borové, odkud jsme lehkou hřebenovkou šlapali na výhledové místo Grún s výhledem na Chočské vrchy, Sivý vrch, Kvačianskou a Prosiecskou dolinu, Velké Borové. Do vesničky Velké Borové jsme sestoupili, pokochali se místními chaloupkami. Lidová architektura je hodně zachovalá a zapadá do tohoto kraje. Každou vesničku lemují křížky, kostely a "cintoríny". Postupovali jsme do Kvačianské doliny, kde bylo vidět, že i "bratia Slovaci" trpí nedostatkem vody. Tam, kde měl být vodopád, nebylo nic. Nebo zkouška představivosti? Ovšem pak přišla, alespoň pro mě, perla – Vodní mlýn Oblazy. Kulturní památka. Opravený mlýn s funkčním mlýnským kolem! Dolský mlýn by zaplesal. Místní domorodé kozenky byly natolik přítulné a Mikša jedné natolik sympatický, že se nechala od něj podojit – sympatie jiskřily na obou stranách!
V úterý ráno už nám počasí nepřálo. Proto jsme místo do hor zavítali na Oravský podzámok, jeden z nejzachovalejších hradů na Slovensku. Příjemná průvodkyně, více jak hodinu a půl trvající prohlídka, plné vstupné jen za 5 euro a zdolání více jak 600 schodů! Vlastně také turistický výkon. Po občerstvení mnozí navštívili termální lázně Lúčky. Zbytek si prohlédl městečko s krásným kostelem a chráněnou přírodní památkou – Lúčanským vodopádem. Večer byl seznamovací pro obě skupiny.
U mnohých se postupně začaly objevovat střevní problémy. Ale z čeho? Místní pramen, sice nelibé vůně, ale jinak nezávadný či virus?
Proto na středeční výlet vyrážela většina s pytlíky, endiaronem nebo borovičkou, stoprocentní to dezinfekcí. Ze Zuberce jsme se vydali nahoru krásnou moderní lanovkou. Teď již machruju, ale jela jsem vlastně poprvé a můj puls připomínal zemětřesení. Seismolog by se divil. Počasí nám přálo a my vystoupali na krásnou hřebenovku, která pokračovala až na Brestovou (1902 m n. m.). Nejhezčí pohled byl na vrch Osobitá, zalitý sluncem. Začala se zvedat mlha, proto ještě foto u nedalekého kříže a honem pokračovat za dalším cílem. Cesta na Sivý vrch (1805 m n. m.) byla pohodová, borůvky a brusinky svědčily o tom, že bychom hlady neumřeli. Ba naopak, ve výšce 1722 m n. m. krásné hřiby, níže v 1719 m n. m. se červené muchomůrky tulily pod místní klečí, připomínající zelený koberec. Stoupání na Sivý vrch všichni zvládli, odměnou byl výhled – vrch Ostrá, skalní město Radovy skály, Velký Choč, Osobitá, Orava, Bielá skála a hřebenovka, kterou bychom se dostali do Hutů. Sešli jsme do sedla Predúvratie (1585 m n. m.), většina i neplánovaně přes Ostrou (1764 m n. m.). Tam jsme se rozdělili na dvě skupiny, první šla dolů přes hospůdku, druhá po hřebeni na vrch Babky (1566 m n. m.). To už začalo mírně pršet, proto výhledy mizivé, přesto byla vidět i Liptovská Mara. Od autobusu nás pak čekal tvrdý a klouzavý sestup, spíše skluz po hlíně. Místy jsem měla pocit, že mi palce udělají do bot díru, jak se draly zvědavostí ven, kudy je panička vede. Zdárně jsme došli k autobusu, kde se potkali s první skupinou.
Ve čtvrtek byly k dispozici tři varianty výletů – Aquapark Tatralandie, Liptovský Mikuláš a Demänovské jeskyně. Venku ale svítilo sluníčko, které slibovalo výhledy, lákalo jít do hor. Nápad Vlastíka a Mikši nás nadchnul – půjdeme do hor. Bylo nás několik. Plán zněl slibně – Roháčská plesa. K naší skupině se přidalo pár "děčínských". Cestou jsme viděli ve výšce 1340 m n. m. Roháčský vodopád. Po hodině jsme dorazili k plesům (1719 m n.m.). Fascinující pohled jak na jezera, tak na Tri kopy, Volovec, Baníkov, Hrubou kopu, Pacholu. Mikša se těšil, že si Tri kopy vyleze, ale modrá trasa byla zrušená, i když značení bylo ještě dosti viditelné. Kochání nám vydrželo až k bývalé Ťatliakově chatě a jezeru. A šupky domů.
A byl tu pátek, poslední den. Opět jsme si mohli vybrat z možností a sil, jakou túru si zvolit. Společně jsme došli k Ťatliakově chatě (menší skupinka šla k Roháčským plesům). První cíl – Rákoň (1876 m n. m.), kam jsme došli všichni. Pak už jsme se trochu roztrhali. Volovec (2063 m n. m.) byl druhý cíl. A nakonec hřebenovkou po polsko-slovenské hranici na Hrubý vrch (2137 m n. m.). Sestupem na Konczystou (2002 m n. m.) jsme se dostali níže a přes dva kopečky do Chocholovské doliny, rovněž tvrdé klesání po kořenech a dřevěných schodech. S radostí jsme nasedli na kola, raději nepátraje po jejich technickém stavu, a pelášili cca 5 km k autobusu. Převýšení bylo 1600 m, dolů 1800 m.Cestou jsme naložili skupinu v Oravci u termálů.
Denní program jsem napsala, ale co večery? Hráli jsme žolíky, biliár, hry, povídali si, popíjeli.
Sobotní ráno bylo poslední "roháčské". Po snídani, zabaleni, naloděni a ujíždějící směr domov. S přestávkou na oběd a povinnými přestávkami pro řidiče jsme dorazili do Děčína po 21. hod.
Co napsat na závěr? Poděkování DP Děčín za uskutečnění zájezdu (na oplátku jsme je pozvali k nám), Jirkovi Rakovi za průvodcovství, osazenstvu penzionu Roháčan za skvělé ubytování a stravu, řidiči Pepovi za bezchybnou jízdu a vyhovujícím autobusem všem skupinám.
Myslím si, že každý z nás odjížděl domů spokojený, užil si hor i odpočinku. A i přes malé zdravotní výkyvy to byl moc hezký týden.
Jitka Štraubová

Dodatek:
Chtěla bych napsat ještě svůj osobní dodatek k článku. V tak velkých horách jsem byla poprvé, nevěděla jsem co mě čeká, nebo spíše co od nich mohu čekat. Už zahlédnutím z autobusu jsem si řekla "jejda, ty jsou veliké" a pocítila k nim velký respekt. Všechny výstupy po hřebenovkách na Brestovou, Sivý vrch i Roháčské plesa byli pěkné. Ale když jsem vystoupala z Rákoně na Volovec a přes hřebenovku na Hrubý vrch, cítila jsem se jako Radek Jaroš po zdolání všech osmitisícovek. Vysílená, ale neskutečně štastná a spokojená, v očích slzy. Nejen pro to, že jsem to dokázala, ale že to všechno mohu vidět. Stála jsem nahoře a tu nádheru si nahrávala jako film do sebe .Hory, hory a pak už jen nebe. Kdo něco podobného zažil, pochopí mě. Moje první setkání s horami mi zůstane hluboko v srdci a pevně doufám, že se na ně vrátím.

7. – 9. 8. 2015 Skalními hrádky Labských pískovců
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Iva Šafuse
Jana Tomišky
Již 33. ročník pochodu Skalními hrádky Labských pískovců vešel do historie dvěma rekordy - nejteplejším počasím a nejmenší účastí v celé historii pochodů. Kromě počasí byla malá účast bohužel ovlivněna i současnými trendy, kdy mnozí jedou raději za nákupy do klimatizovaných center nebo sedí doma u televize. Je ale také pravda, že v současné době má pro mnohé přednost zaměstnání.
Připraveno bylo 5 tras - 12, 25, 35, 50 km nočních a 50 km denních. Z obou padesátek pak byla 100 km trasa. Na trasách bylo sedm kontrol s "obsluhou" a 6 samokontrol. Pochodníci se podívali do již tradičních lokalit Českého Švýcarska, někteří se šplhali i po opravených žebřících v Úzkých schodech, kde byl velmi vítaný příjemný chládek.
V pátek se na noční padesátku vydalo 7 pochodníků, z toho 6 pokračovalo na stovku. Na večerně-noční procházku na Dýmník a zpět vyšlo 12 pochodníků včetně několika dětí. Sobotní trasy prošlo 52 pochodníků a projeli 2 cyklisté. Na neděli byla připravena 12 km trasa, Köglerova stezka a cyklo trasa - přišlo 8 lidí. Celkem se tedy pochodů zúčastnilo 81 lidí. Kde jsou doby, kdy přišlo či přijelo na Skalní hrádky více než 300 lidí.
V cíli dostal každý účastník hezký diplom, padesátkař a stovkaři odznaky. Nejstarší účastník (Müller Kristian, ročník 1935) a dva nejvzdálenější (Ernstová, Hukvaldy a Ingr, Olomouc) dostali v upomínku mapu a malovaný hrneček.
I tento ročník tedy podstatně přispěje k úvahám o pořádání Skalních hrádků jako jednodenní akce.
Děkujeme všem účastníkům za účast i za těchto náročných podmínek. Děkujeme i členům a nečlenům klubu, kteří zajišťovali kontroly na trasách a občerstvení v cíli.

5. 8. 2015 Na Potokách
Fotografie:
Líby Šaferové
Iva Šafuse
V hojném počtu jsme se sešli již v Krásné Lípě na náměstí u autobusu, pár lidí přiskočilo v Chřibské a dvě dámy ještě v Dolní Chřibské, čímž se naplnil počet 26 účastníků. Autobus tentokrát neměl zpoždění, protože netáhl vlek na kola, takže jsme načas dorazili do cílové stanice Na Potokách. Tam nás uvítal Jirka Rak a hned úvodem nás s tváří pokerového hráče sepsul za anarchii na minulém výletě, a to tak zostra, že nováčkům padla brada, a my, staří kozáci, jsme se bavili tím, jak si to Jiřík užívá.
Naše první kroky směřovaly k technické památce akvaduktu. Cestou jsme míjeli romanticky schovaný tábor, s jehož účastníky jsme se míjeli, a také ruiny bývalé továrny (přádelny). Náhon je z roku 1888 a jeho účelem bylo přivádět do továren vodu. 25 m dlouhým kamenným akvaduktem jsme se částečně dochovaným obezděným korytem dostali až do míst, kde procházel 35 m dlouhým tunelem, na jehož konci je ve skále vytesaný kříž na památku dřevorubce, který se zřítil ze skály.
Po krátké přestávce na prohlídku, výklad a občerstvení jsme se vrátili zpět na autobusovou zastávku a naším dalším cílem bylo informační středisko Saula. Byla to velice pěkná procházková koníčková stezka, jejíž jedna část byla krásná romantická alej. Domluvený skluz akademické čtvrthodinky po zavíračce jsme stíhali, paní byla tak hodná, že nás nechala ještě dostatečně vyplenit mrazák s nanuky a zájemcům ukázat nejmenší místnost, a už jsme si užívali pauzičky, mávajíce rukama před všudypřítomnými vosami.
Odpočatí a osvěžení jsme se vypravili na Chřibský hrádek – malinko exponované, uzoučké, samé kořeny a klouzavé jehličí, ale byl dobyt! Společné foto a tradá dál – dolů asi trochu hůř než nahoru, ale všichni jsme to zvládli.
A to by bylo, aby nebylo: změna je život a avizovanou Starou Chřibskou cestu jsme vyměnili za takřka mačetovou cestu do kopce přes vysokou trávu (účastníci do 160 cm měli ošlehané oči), semtam maliní, ostružiní a kapradí jak z doby ledové k další zastávce a tou byla v Doubici Chřástalova bouda se slíbenou pramenitou vodou – chtělo to spíš živou vodu. Pan Hamáček určitě odhadl náš stav, takže dřív než s výkladem přispěchal s vodou. Seznámil nás s historií domu, Doubice, s nepěknou historií odsunu a se svou mravenčí prací, se kterou se snaží uchovat kroniku.
Čas pokročil, slunce se sklonilo k západu a nastala tzv. zlatá hodinka, kterou tak milují fotografové, a tak jsme si užívali pěkné výhledy jako ostatně celý výlet – viděli jsme Jedlovou, Malý Stožec, Vlčí horu, Studenec, Růžák, Rudolfův kámen, Karlovu výšinu, Chřibský vrch, v oparu na obzoru vysílač na Bukové hoře, vzpomněli jsme na výlet na podzim u sousedů na Grosser Zirschstein a snad jsem na nic významného nezapomněla. Zajímavostí také byl přechod mezi pískovcem a čedičem, jak se to významně týká vegetace. Užuž se schylovalo, že splníme rest z minula – Spravedlnost, ale čas a blížící se soumrak nás donutil pokračovat dále po žluté do Chřibské, kde jsme měli, sice sedíc, ale časově spíš na stojáka, možnost na mini občerstvení.
To už jsme byli trošku rozutečení, jak kdo potřeboval. V autobuse došlo na lůček zapomenuté slivovičky (to měl mít pan Hamáček a v cisterně!) a za hluboké tmy jsme se v Krásné Lípě rozloučili s příslibem a těšením se na další akci. Bylo to pěkné, svižné, obohacující, ale …… chyběli Peterkovi, to jsem zažila poprvé, že oba…, Jituš s Betynkou a to byl ten malý mráček, který jsem si uvědomovala nejen já. Tak zase někdy a jako v dětství: sláva nazdar výletu.
Ilona Řechtáčková

29. 7. 2015 Jetřichovice – Chřibská
Fotografie:
Líby Šaferové
Iva Šafuse
Sraz byl na autobusové zastávce v Krásné Lípě, odjezd ve 14:06. Za o.p.s. České Švýcarsko nás přivítal Jirka Rak se svou pravou rukou Danou Štefáčkovou, za KČT se nás ujala Jitka Peterková, která omluvila nepřítomného Mikšu a i když jsme z toho trochu posmutněli, tak musíme říct, že se svého zástupného úkolu zhostila na jedničku, co se týkalo informací i výkladu u některých zastávek. Sešlo se nás víc než dvacet, s potěšením jsme konstatovali, že se k nám přidali i návštěvníci trávící zde dovolenou. Stačil skoro jen pozdrav a hned se prozradili – jižní Morava, takže kamarádi na první dobrou. Ve Chřibské se náš stav doplnil o Ústečany Evu se synem, přidaly se i Libuška a Jitka s Betynkou a rázem nás bylo skoro třicet.
Cesta probíhala méně dobrodružně než minule, kdy za sebou autobus měl vlek na kola. Pan řidič byl i mladší a tudíž asi odvážnější, tak jsme to prohrcali skoro bez ztráty kytičky. Nutno podotknout, že celou cestu až do Jetřichovic byl autobus plně obsazený včetně míst k stání, a tím bych ráda podtrhla nezbytnost takového prázdninového spojení.
V Jetřichovicích jsme se vydali k prvnímu cíli Rudolfovu kameni, první zastavení bylo u bývalé Dětské ozdravovny, která byla postavena ve stylu zámečku a za dob minulých sloužila svému účelu. Dnes slouží nikdo neví čemu a jediná známka nějaké péče byl osamělý sekáč – trávy. Také jsme míjeli krásné výhledy na skalní útvary a vyhlídky. Další záchytný bod bylo rozcestí slibně nazvané Pohovka a odtud už jen kousek k Rudolfovu kameni . Pod ním jsme se trochu rozdělili na „strážce batohů a hůlek“ a na pokořitele. Začalo i drobně pršet, ale přesto část zdatných zdolala cíl a samotný vrchol. Pak jsme se vydali po „prehistorické“ červené, kterou jsme skutečně ještě zahlédli na jednom kameni, přežila zde desetiletí. Byla to velice příjemná pěšinka, kdy na nás sem tam jukaly různě utvářené skalní útvary a směřovali jsme na Tokáň. Vzhledem k času došlo operativně ke změně, že vynecháme Spravedlnost (splníme za týden) a dojdeme pěšky až do Krásné Lípy.
Po krátké poradě se s námi rozloučil Jirka Rak, který měl další povinnosti, velení převzala pravá ruka Dana a vyrazili jsme na krátkou občerstvovačku. Rozdělili jsme se do dvou skupin, jedna zůstala v krajní hospodě a zbytek vyrazil až na konec, když jsme se opět sešli, tak jsme zjistili, že si nemáme co závidět, protože obě obsluhy neobstály a ceny příliš lidové také nebyly. Pauzou jsme trochu zvlčili a začala improvizace, kdy kdo a kam – odpojila se ústecká buňka, protože chtěla na přímo do Chřibské k autu – vyřešili to zapůjčením kolobrndy a hurá. My jsme po chvíli přešli na žlutou značku a aby Moraváci ochutnali opravdu všechno, tak jsme absolvovali skalní průrvou Úzké schody – to bylo panečku žebříků! Krátké shánění po Betyně skončilo infem, že už je nahoře – sice jsme moc nepochopili (hlavně já ze všeho vyjukaná), jak to zvládla a obava, aby zas nešla naproti, se potvrdila. Najednou jsme si koukaly z očí do očí, ona se evidentně bála méně než já, ale srazit dolů jsem ji fakt nechtěla: úhybný manévr jsme zvládly obě a nahoře jsme se dozvěděli, že byla vynesena hodným dobrovolníkem. Pak jsme se proklikatili pěšinkami, ještě párkrát schůdky, trochu hopsání po kamenech a kořenech. Blízko Doubice se oddělili Libuška, Jitka s Betynkou a Ivo. Naše štrapáce pokračovala až na Vápenku, kde jsme Jitkou Peterkovou byli seznámeni se zajímavostí Lužického zlomu a těžbou vápence.
Na vrcholu u Pěticestí se s námi rozloučila Jitka a přes les zkratkou mířila domů. Doťapali jsme do Krásné Lípy, všichni umordovaní a nějak jsme cítili, že to muselo být víc než 15 km. Můj krokoměr je patrně v pořádku, jen ruce jsou divné, takže jsem naměřila malinko přes dvacet, tak zůstaňme u kompromisu 17 a ždibec. Rozloučili jsme se s Moravou a zbytkem místních a rumbursko –jiříkovské jádro se vcuclo ještě do Křiňičáku na jedno za odměnu. Takže veliké poděkování za krásný výlet, my ještě Lence za odvoz až skoro do pelíšku a za týden AHÓÓÓJ!
P.S. Za minulé, tento i event.. budoucí příspěvky se chci omluvit za drobné nepřesnosti, ale ne všechno si už pamatuji, když nejsem poslední, že nestačím, tak jsem poslední, že se kochám nebo fotím a kdybych do toho všeho měla ještě vytahovat brýle na čtení a dělat si poznámky, tak jsem ztracená nato šup, vrátila bych se pokousaná od ledních medvědů a neměli byste ani takhle kusé a místy zmatené příspěvky.
Ilona Řechtáčková

25. 7. 2015 Uhelné safari
Fotografie:
Líby Šaferové
Iva Šafuse
Ladislava Šolína
Martina Waldhausera
V sobotu 25.července se vydal z Krásné Lípy autobus plný turistů, aby se zúčastnili mimo jiného exkurze po mosteckých povrchových dolech a části rekultivační trasy. Po krátkém bezpečnostním proškolení jsme se rozdělili do dvou skupin a vydali se na prohlídku lomu Vršany a lomu ČSA. Vybaveni přilbami jsme se ve skříňovém nákladním autě přepravili do areálu. Obdivovali jsme unikátní těžební stroje – novodobé dinosaury – kolesové rýpadlo, korečkové rýpadlo, zakladač. Vyslechli si fundovaný výklad o technologii těžby, o těžebních limitech, viděli jsme, jak se jáma blíží k Hornímu Jiřetínu, kterému hrozí zánik, pokud budou těžební limity prolomeny,…
Horní zákon nařizuje těžaři obnovit krajinu po těžbě, a i to jsme si mohli na vlastní oči ověřit. Hipodrom, jezero Most, vinice, pole, louky, lesy – za posledních 60 let bylo na Mostecku obnoveno a k užívání navráceno více než 7 000 ha ploch. Exkurze končila u děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie. Tento kostel byl v roce 1975 o 841 metrů přesunut z důvodu těžby uhlí. Od roku 2010 je národní kulturní památkou.
Další zastávkou na naší cestě byly lázně Kyselka v Bílině, které procházejí úspěšně obnovou. Od výletní restaurace jsme s respektem pozorovali skalnatý suk Bořeň (539 m n. m.), který je součástí Českého středohoří a je údajně největším znělcovým povrchovým útvarem v Evropě. Na turistickém portálu jsem vyčetla, že je nejskalnatějším, samostatně stojícím vrchem České republiky.
Po krátkém občerstvení jsme se vydali k poslednímu cíli naší cesty nahoru na vrch Bořeň. Z Bíliny je to přímou čarou 2 km, po zemi jsme naměřili 4 km. Přibližně dvě třetiny účastníků vyšplhaly nahoru a stálo to za to. V okruhu 360° jsme měli nádherné výhledy na České středohoří, Most, Bílinu, Teplice, Bukovou horu, Děčínský Sněžník, ti zcestovalí turisté nám ukazovali další a další kopce. Dohlédli až na Studenec, Růžák.
Pokochali jsme se a spěchali zpět do Bíliny k autobusu. Domů jsme přijeli kolem 22.hodiny.
Poděkování za tento krásný výlet patří Jendovi Doudovi a jeho pravé ruce Helče, která nás zásobovala informacemi i po cestě autobusem.
Líba Šaferová

15. 7. 2015 Odpolední výlet s Rakem: Rynartice – Studený – Bukovina – Chřibská
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Líby Šaferové
Jitky Štraubové
Mapka od Jaromíra Petružálka
První červencová odpolední toulka s Jirkou Rakem je již minulostí, ale jejích 24 účastníků a tři psi na ni budou vzpomínat určitě v dobrém. Zpočátku to vypadalo, že to někteří vzdají, protože autobus Dopravního podniku Ústí nad Labem č. 434 (tzv. výletní) vyjížděl z Krásné Lípy s 30 minutovým zpožděním a do Chřibské ho navýšil na 45 minut. Vypadalo to, že se z výletu vrátíme za tmy, ale nestalo se tak. Avizovaná desetikilometrová trasa se nějakým zázrakem zkrátila na 8 km a my byli ve Chřibské – cíli naší trasy – ještě za světla.
A nyní hezky popořádku. Na trasu pozdněodpoledního, spíše podvečerního výletu, jsme nastoupili v Rynarticích Pod Zámečkem. Po modré jsme sestoupili do Pavlínina údolí, u řeky Kamenice jsme si připomněli snažení ochránců o zachování lososa obecného v povodí Labe na území ČR, a už podél Studeného potoka míříme do obce Studený. Míjíme krásně zrestaurovanou sakrální památku Johnovu kapli a na parkovišti u přehledové mapy nás očekává paní Jitka Tůmová, předsedkyně občanského sdružení Pod Studencem, aby nám povyprávěla o snažení nadšenců o zachování památek a informací o životě starousedlíků.
V infocentru, které je umístěno v  zrekonstruované hasičské zbrojnici, jsme si doplnili zásoby turistických materiálů a po krátkém občerstvení jsme pokračovali v cestě na Bukovinu. V potu a za vydatného funění jsme vystoupali do nadmořské výšky cca 550 m. Pokochali jsme se pohledem na Studenec a opět po modré jsme sestoupili do údolí a pak už to bylo coby dup a byli jsme na náměstí ve Chřibské.
Děkujeme OPS České Švýcarsko zastoupené Jirkou Rakem a Romanou Kořínkovou, KČT Krásná Lípa zastoupeného Mikulášem Peterkou a paní Jitce Tůmové, která nás provedla historií Studeného, za krásné letní odpoledne.
Líba Šaferová

4. – 11. 7. 2015 Cyklo Žďárské vrchy, 13. ročník
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Jana Tomišky
Přehled tras:
4. 7. sobota
Řeka - Hluboká - Lesní pole - 4122 - Řeka. Délka trasy 7,3 km. Mapka je zde.
5. 7. neděle
Řeka - Hluboká - Pod Kopcem - Žlábek, rozc. - Nadvepřovský ryb. - Račín - Padrtiny - Kamenný vrch - Nový Mlýn - Dářko - Škrdlovice - Karlov - Horní Březina - Radostín - Hluboká - Řeka. Délka trasy 27,6 km. Mapka je zde.
6. 7. pondělí
Řeka - Staré Ransko - Pobočný ryb. - bledulí les - Seifertův buk - Podhorský ryb. - Havlíčkova Borová - Vepřová - Žlábek, rozc. - Synkův kopec, rozc. - Doubravník, ryb. - Pod Kopcem, rozc. - Hluboká - Řeka. Délka trasy 28,1 km. Mapka je zde.
7. 7. úterý
Řeka - Pobočný ryb. - Nové Ransko - Sobiňov, Na Hrázi - Hlína - Sobiňov - Nová Louka - Bílek - po zelené Sokolov - chata Doubrava - Dolní Sokolovec - Dolní Mlýn - Chotěboř - Dolní Mlýn - Dolní Sokolovec - Bezděkov - Podmoklany - Nový Studenec - Horní Studenec - Ždírec n. D. - Pobočný ryb. - Staré Ransko - Řeka. Délka trasy 38,4 km. Mapka je zde.
8. 7. středa
Motovýlet do Havlíčkova Brodu a Žďáru nad Sázavou.
9. 7. čtvrtek
Řeka - Krucemburk - Košinov - Zalíbené - studánka U Jedle - Malý Černý rybník - Vojnův Městec - Malé Dářko - Radostín - Hluboká - Řeka -Staré Ransko - Řeka.(Jedna skupina). Délka trasy 24,9 km. Mapka je zde.
Řeka - Staré Ransko - Ždírec nad Doubravou - Staré Ransko - Řeka.(druhá skupina).
10. 7. čtvrtek
Řeka - Staré Ransko - Ždírec nad Doubravou - Kohoutov - Benátky - Chlum - Košinov - Vojnův Městec - Malé Dářko - Radostín - Hluboká - Řeka - Staré Ransko - Řeka. Délka trasy 30,4 km. Mapka je zde.


Letošního 13. ročníku Cyklo Žďárské vrchy se zúčastnilo osm statečných. Já, jako nováček, tudíž pro mě vše nové. Byli jsme opravdu stateční, jelikož počasí ukázalo svou tropickou tvář, teploty lezly až ke 35°C. Poprvé jsme byli ubytováni v chatce, a ne u Hanky v Hlinsku (10x) nebo kamaráda Jindry ve Škrdlovicích (2x). Chatka v klidu lesa, daleko od hluku, ale blízko všemu. Byli jsme z ní mile překvapeni. Levné a pěkné ubytování. Horní patro sloužilo ke spaní, dole velká místnost na posezení s kuchyňkou, sprchou a WC. Venku bylo posezení a ohniště.
Odtud jsme každý den po snídani vyjížděli za dobrodružstvím. Za velké spotřeby tekutin jsme projížděli lesními cestami, asfaltkami, cyklostezkami, stoupali do mnohých serpentin, abychom si vzápětí užili příjemné klesání a rovinky. Kochali jsme se krásnou přírodou, rybníky, drobnými památkami podél cest, vyhlídkami. Došlo i na koupání.
Jezdili jsme jako parta, takže se vždy čekalo na toho nejméně rozježděného. Tradičně jsme se zastavili i u hospůdek na pivečko nebo dobré jídlo. Objevili jsme nové, ale navštívili opět i ty již známé z dřívějších ročníků. Někde jsme byli zklamáni dlouhým a nakonec i bezvýsledným čekáním (Velké Dářko), ale vynahradili jsme si to o pár kilometrů dále (Staré Ransko, hospůdka Řeka). Kdybych měla napsat všechny dobroty, ani stránka by nestačila.
Setkali jsme se také se "starými" dobrými přáteli - Jindra, Růženka, Láďa a Jarka, Hanka (pro mne nové seznámení s prima lidmi), s kterými jsme večer společně poseděli u karet nebo ohýnku a opékali buřty. Jindra nás doslova rozmazloval dobrotami (výborné klobásky nebo vynikající polévka, opečené půlky brambor a rajčatový salát). Oslavili jsme také vydatně jak Honzův svátek, tak i Mirkovy narozeniny.
Počasí se "umoudřilo" a ve středu, kdy jsme podnikli moto výlet, lilo a lilo. Navštívili jsme Havlíčkův Brod a Zelenou horu ve Žďáru nad Sázavou. Na závěr jsme se rozloučili žabími stehýnky.
Byl to moc hezký týden, s dobrou partou jsme si užili legraci a pohodu. Všichni si zaslouží velkou pochvalu, za super výkony v tak tropickém počasí, které nás ale nedostalo!! Někteří z nás seděli na kole po dlouhé době. JSME PROSTĚ DOBŘÍ!!:-)
Velké poděkování Honzovi, jako vedoucímu, který nejen že plánoval trasy, ale vozil nám i čerstvé pečivo ke snídani, tak i Mikšovi za pěkné dvě trasy, které naplánoval.
Více podrobnosti a pikantností se dovíte v básni, kterou napsal Mikša s kolektivem:

Po roce se těšíme, že Vysočinu zničíme.
Příprava je náročná, řízků,bufet plné auto,
k tomu ňákou lahvičku, na nohy i mastičku.
V sobotu už odjíždíme, k Vysočině se blížíme.
Když jsme chatu objevili, radostí jsme zajásali,
na kola hned vyrazili.
Honza už nás volá, osedlejte kola.
Trasy jsou však náročné, dnes jsme řekli "že už ne".
Slunce pálí jako ďas, vyprahlí jsme na doraz.
Když nemáme "kadovánek", "kozla" máme plný džbánek.
Pavel křičí "jářku, jářku", Honzo, zastav na Velkém Dářku.
Honza podleh pokušení, čekalo ho překvapení.
Česnečky se nedočkal, z palačinek nejásal.
Jindra dobrý kamarád, je vidět, že nás má rád.
Dělá samé překvapení, my jsme z toho vykulení.
Od dršťkové, přes pivo, bylo pořád veselo.
Zakončil to kačenou, do huby tlačenou.
Utíká to jako voda, vedra jsou pryč, žádná škoda.
Večery jsou plné radovánek, oslavili jsme i Honzův svátek.
Bylo hodně veselo, ani spát se nechtělo.
Auty jedem do Brodu, poznat také kulturu.
Město čisté, krásné, počasí však špatné.
Pochutnali na obědě, odjížděli spokojeně.
Únava se navyšuje, a parta se rozděluje.
Sešli jsme se u Řeky, a dali si do"řepy".
Večer další překvapení, Maštalířští k nám přijeli.
Pěkně s námi poseděli, hrami večer zakončili.
Poslední den na kole, strávili jsme v pohodě.
Trasa byla poznávací, ale hodně koštovací.
Jindra večer přijel, chtěl nás ještě vidět.
Bylo od něj hezký, že nám přivezl dřevodesky.
Udělal nám radost, pro turisty další starost.
Ještě chvíli poseděli, celý týden zhodnotili.
Pobyt to byl krásný, zbývá už jen cesta zpátky.
V sobotu vše naložili, do Hlinska za Hankou vyrazili.
Po příjemném setkání, auta domů uhání.
Děkujeme za všechno, zas přijedem najisto.


30. 6. – 5. 7. 2015 Návštěva kamarádů z Klubu slovenských turistů z Práznovců
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Poslední červnový den přijeli do Krásné Lípy naši kamarádi z Klubu slovenských turistů z Práznovců. Autobusem s velkým vlekem na kola a 3 auty v počtu asi 36 osob, včetně malých dětí. Věkový průměr můžeme jen závidět. Přivítání v 17.15 na náměstí v Krásné Lípě bohužel proběhlo bez účasti předsedy (turistické školení) i hospodáře našeho klubu. Ani předané dárky jsme nemohli opětovat. Po té kamarádi odjeli do Varnsdorfu, kde byli ubytováni v internátu střední školy, a to včetně polopenze s možným příjezdem až do 20 hod.
Bohužel termín návštěvy nebyl moc šťastně domluven (kolidoval s naším 13. ročníkem Cyklo Žďárské vrchy), takže se jim mohl jenom velmi omezeně věnovat Mikuláš Peterka.
První středeční den si tedy museli udělat výlet sami. Alespoň na večer zařídil Mikuláš společné posezení zástupců obou výborů v pěkném penzionu Fontána ve Varnsdorfu, kde byl domluven program na další dny.
Ve čtvrtek je provázel Mikuláš a Pavel na kolech do Waltersdorfu a Jonsdorfu (Nonnenfelsen, park a Motýlí dům). V pátek si udělali sami již z domova naplánovaný výlet na Pastýřskou stěnu a do Hřenska. V sobotu jim Mikuláš domluvil s průvodcem Jiřím Rakem výlet do nejkrásnějších partií NP Saského Švýcarska – Rathen, Bastei a hrad Königstein.
V neděli ráno odjížděli domů a na krásnolipském náměstí se s nimi rozloučil předseda Václav Hieke a předal jim i drobné dárky.
Slovenští kamarádi byli s našimi dvěma výlety i s celkovým pobytem velmi spokojeni. Výlety jim ale trochu ztížilo až moc hezké a teplé počasí.
Při jednání výborů jsme se domluvili, že v roce 2016 budeme akce lépe koordinovat.


27. 6. 2015 Výlet na Varhošť
Fotografie:
Jany Králové
Mikuláše Peterky
Jaromíra Petružálka
Ilony Řechtáčkové
Líby Šaferové
Iva Šafuse
Jana Tomišky

V sobotu 27. 6. nás čekal druhý letošní výlet v Českém středohoří, který si pro nás připravil Vlastík. Na rozhlednu Varhošt. Jak se během dne ukázalo, nebyl to jediný kopec s výhledy, který jsme tento den zdolali. Nebylo by tento týden počasí, aby se po ránu nemračilo. Dvanáct účastníků vyjelo už brzy v 6.23 vlakem na jízdenku Labe-Elbe z Krásné Lípy, Rumburka, Vandsdorfu, Jiřetína a Rybniště. Já opět čekala v Horní Kamenici a již jsme ujížděli do Děčína, kde jsme přestupovali na EC do Ústí v 7.56. Na náladě nám neubralo ani to, že někteří jedinci měli kupé jen pro sebe a my museli stát.
V Ústí na nás čekal na nádraží Vlastík s Čendou a po přivítání a seznámení s výletem byl čas na autobus v 8.55 do Čeřeniště. Malá vesnička, to byl výchozí bod našeho výletu. Ušetřili jsme stoupáním asi 300 výškových metrů, tak to bylo fajn. Zde se k nám přidal Honza a byli jsme kompletní – 14 členů. Prošli jsme kolem pěkného čistého stáda s kravičkami a malými telátky a po žluté turistické značce šlapali na rozhlednu Varhošť, která vykukovala již z dálky. Vedle vzadu se tyčila Milešovka a Kletečná.
Železná kruhová rozhledna na kamenném podstavci postavená jako třetí v pořadí, když dvě předešlé byly ze dřeva. Stojí na pěkném místě, jen by si zasloužila více údržby, stejně jako její okolí. Rozbité lavičky a neupravené okolí kazí dojem. To, co pěkného nebylo dole, čekalo na nás nahoře. Nádherný pohled do všech stran Českého středohoří. Před námi se se pyšně ukazovala Milešovka, Kletečná, Koštálov, Buková hora, Děčínský Sněžník, Holý vrch, Hradiště, Lovoš, Plešivec, v mlze hrad Hazmburk, hrad Střekov s technickou památkou – Masarykovým zdymadlem. Kopečků bylo hodně a i Labe jsme mohli vidět na šesti místech! Jak říkal Vlastík, za dobré viditelnosti i na osmi. Výhledy opravdu pěkné a při pohledu na tu krásu si musíte říct, jak máme pěknou zemi.
Po malém občerstvení jsme se vydali do PR Holý vrch /Lysá hora/. Kdysi oplocená, dnes volně přístupná. Jedná se o poměrně plochý čedičový vrch (574 m n. m.) s výskytem vzácných rostlin, zejména koniklece, který jsme ale nenašli, již hodně vymizel. Je uvedeno, že ještě několik jedinců se vyskytuje na "suťových polích". Raritou je koniklec Hackelův – přírodní kříženec dvou konikleců.
Dále jsme pokračovali na kopec Hradiště, opět přírodní památka (545 m n. m.), s výskytem koniklece lučního a otevřeného. Výhled jak jinak, ne pěkný, ale nádherný. Na město Litoměřice, kopec Radobýl, zříceninu hradu Koštálov, skálu Kočka, v dálce i Říp.
Sešli jsme dolů, do vesničky Hlinná. Malá obec s památnou lípou. Cestou nás provázely dvě naučné stezky. NS Skřítka Portáše (pro děti) a NS Hlinná-Kamýk, která nás zavedla při cestě na Kamýk pod kopec Plešivec, ke kapli sv. Jana, u které stojí několik vysazených silných dubových "velikánů", jeden označený jako památný. Zvláštností je, že v této oblasti je nejchladnější mikroklima, včetně výskytu chladnomilných živočichů a rostlin.
Hrad Kamýk, naše další zastavení. Zřícenina gotického hradu je sice volně přístupná, vchod do ní je uzavřen z důvodu bezpečnosti. I tak to stálo za to, výhledy i zde byly pěkné. Konečně vylezl z mlhy i hrad Házmburk.
Výlet pěkný, výhledy skvostné, ale při cestě jsme měli hospůdku na občerstvení "Hospůdku pod Hradem". A to se nedá odmítnout. Zejména, když nám tam Vlastík zajistil občerstvení. A to stálo za to. Zabijačkový gulášek, dělaný pro nás, tolik pro mě oblíbená dvojitá dršťková, pikantní utopenec (ze začátku zklamání, ale s přibývajícími sousty jsem musela názor změnit), klobása tak velká, že i talíř jí byl malý, smažený sýr. Nebo jako bonus cibulové kroužky. A k tomu žatecké pivo. To vše s příjemnou obsluhou a za velmi dobré ceny, chválíme. Na cestu ještě koupit pár turistických známek a už pokračovat dále. Na Kalvárii.
To už nás doprovázel déšt, ale jak rychle přišel, tak zase zmizel. Mohli jsme se podívat na dvě kapličky, Panny Marie a menší sv. Huberta, patrona myslivců. Po zelené turistické značce jsme na Kalváriii došli. Jedná se o skalnatý ostroh, vypínajícím se nad pravým břehem Labe. Též nazývaný Třikřížkový vrch. Jak už to bývá u těchto míst, i toto místo provázejí různé pověsti. Přírodní rezervace s pohledem na Českou bránu (úsek Labe mezi Velkými Žernoseky a Libochovany). Vyskytuje se zde naše největší ještěrka, ještěrka zelená. Výhledy na Velké Žernoseky, Radobýl, Lovoš, lom Kubačka, Milešovku i Kletečnou. Nádherné místo, nádherné pohledy i k Labi na známé vinice Velkých Žernosek. Zajímavý byl sestup po zelené dolů k Labi, úzký, prudký, který by potřeboval i úpravy "mačetou".
Abychom se dostali na vlak, museli jsme použít přívoz. Ta chvilka plavby stálo za to, ještě navíc krátké, ale příjemné osvěžení u přístavu v Malých Žernosekách. Pak nás již čekala cesta vlakem v 17.33 zpět domů. Rozloučili jsme se s Vlastíkem, který vystupoval v Dolních Zálezlech, a Mikša mu poděkoval za pěkný výlet. My jsme jeli naší oblíbenou trasou z Děčína přes Bad Schandau do Mikulášovic dol. nádraží. Tam přestoupili a pokračovali směr Rumburk, Krásná Lípa, Horní Kamenice.
Celková délka našeho výletu byla podle měření Jaromíra Petružálka 18 km. Díky i za zaznamenanou trasu.
Poděkování Mikšovi za organizaci a zakoupení jízdenek.
Ještě jedno velké poděkování tobě, Vlastíku, připravil jsi pro nás velmi pěknou trasu výletu, s výhledy a zážitky, byl jsi dobrý průvodce s velmi pečlivě připravenou trasou. Občerstvení na výbornou. Byli jsme spokojeni. DĚKUJEME.
Jitka Štraubová

Vivat Vlastík!
Myslím si, že pouhá slova díků nestačí za sobotní výlet za krásami Českého středohoří, který pro nás organizoval Vlastík Kocman. Určitě se všichni účastníci shodneme v tom, že celý den byl naprosto dokonale připraven, co se zážitků, výhledů, organizace a zajištění týká, bylo vidět, že tomu Vlastík obětoval spoustu času a pečlivé přípravy. Tím pádem nás nerozhodil ani déšť a užili jsme si opravdu příjemný den. Konečně si umím představit půvab takových „ocenění“ jako je eňoňuňo, tipťop a podobných citoslovců, které jsme snad ani ve škole neprobírali. Pro nás mají stejný význam jako dnes pro mládež „je to hustý“.
Jako třešnička na dortu je obsáhlý, vtipný a poučný článek Jitky Štraubové, Honzovy fotky zachycující nejen výhledy, ale i detailní krásy místní flory, fotky všech ostatních a taky měření a mapka od Jaromíra. Naše parta být hodinkami, tak by Švýcaři bledli závistí, jak všechno do sebe zapadá. A na tom všem má vlastně zásluhu i Mikša, který nás zchrastil dohromady.
Takže ještě jednou všem veliké díky a Vlastíkovi obzvlášť!
Ilona Řechtáčková

25. 6. 2015 Letní odpolední toulky s Rakem – Střední vrch
Fotografie:
Mikuláše Peterky,
první část
Ilony Řechtáčkové
Celý týden se na nás počasí mračilo, bylo deštivo a po sluníčku ani památky. Proto trochu nejistoty bylo - copak si na nás počasí dnes ve čtvrtek 25. 6. odpoledne vymyslí. Čekal nás totiž druhý odpolední výlet s Jirkou Rakem. A ejhle, od rána svítilo sluníčko a i když se malinko zatáhlo, nepršelo. Hurá!! V 17.05 jsme čekali společně s Vlastíkem v Horní Kamenici u vlaku na kamarády z Rumburka a Krásné Lípy. Sešlo se nás na vlakové zastávce dvanáct (mnozí se možná lekli nočního návratu domů). Jirka se omluvil, že kvůli pracovním povinnostem přijede až dalším vlakem a dožene nás. Skvěle ho zastoupil jak Mikša, který nás na dnešním výletě přivítal a seznámil s trasou, tak Vlastík, ukazující nám cestou zajímavosti i připraveným občerstvením. Oba se během cesty střídali ve výkladu. Dnešní výlet Česká Kamenice – Střední vrch – Prysk – Mlýny mohl začít!
Po červené turistické značce, kolem skály pro horolezce a kapličky, jsme se vydali k cíli naší cesty, ke Střednímu vrchu. Cesta vedla příjemným lesním terénem k malé vyhlídce na Pustý zámek. V zimě zde bývá vysoká ledová stěna, na která trénují horolezci před zdoláváním nejvyšších hor světa. Jelikož jsme měli čas, zkrátili jsme si čekání na Jirku odbočkou k Herdsteinu. Menší skalní vyhlídka a na velmi pěkně upravené louce chata. Jak nám řekl Mikša, za první republiky využívaná snad skauty, po válce pionýrský tábor, dnes se o ní starají soukromníci z České Kamenice. A to velmi dobře. Čisté a upravené okolí. Na kládách u ohniště byla naše první občerstvovací stanice. Z vyhlídky Herdstein byl vidět Studenec, Zlatý vrch, Růžový vrch, Děčínský Sněžník, Břidličný vrch a další kopce. Kromě potěšení z výhledu si mnozí z nás odnesli jako suvenýr v botě velké zrzavé mravence, kterým jsme se ale moc nezamlouvali.
Samotná cesta na Střední vrch byla příjemná a lemovaná kvetoucím náprstníkem lékařským. Pak ale přišlo stoupání na vrchol, připomínající botanickou zahradu. Právě kvůli kvetoucímu náprstníku, který ukazoval svůj půvab hned ve čtyřech barvách. Výšlap stál opravdu za to. Ve výšce 593 m n. m. se nám díky slušnému počasí a bezvětří otevřely velmi pěkné výhledy. Viděli jsme třeba Kamenický Šenov, Prysk, ale hlavně krásné kopce na naší i německé straně. Kromě již zmíněných kopců z předchozí vyhlídky, to byl např. Klíč, Šenovský vrch, Jedlová, Hvozd, Chřibský vrch, Sokolí vrch, Česká skála, Malý stožec, Jehla. Milešovka i Děčínský Sněžník, které k našemu překvapení na panoramatické tabuli chyběly. U našich německých sousedů to byl Papstein, Lilienstein, Groser Zschirnstein, Unger, Kleiner Winterberg a spousta jiných kopců. Jirka, který se k nám na vrcholu přidal, objevil v dálce i Mariinu vyhlídku v Jetřichovicích. Jen do vrcholové knihy nešlo nic napsat – nebyla tam. Místo ní tam byly Pravidla první pomoci z roku 1969. Inu v takové výšce, člověk nikdy neví!
Asi po hodinovém kochání, kde kouzlo okamžiku mělo zapadající slunce, a společném fotu, jsme sestupovali za dalším příjemným okamžikem. To bylo zajištěné občerstvení v bufetu u koupaliště v Horním Prysku, které pro nás zajistil Vlastík. Míjeli jsme nově opravený kostel, ve kterém mnozí z nás byli na podzim. Voda na koupališti sice na koupání ještě nebyla, ale občerstvení velmi slušné. Objednali jsme si pivečko a limonádu, k jídlu měli řízky, utopence, nakládaný hermelín, čertovskou klobásu, pizzu a bramboráčky. Vše chutné a levné. Ke všemu dobrý čerstvě pečený chléb.
Pak nás už čekala cesta domů. Jelikož hodiny ukazovaly 22 hodin ,místo pláštěnek jsme vylovili z batohů čelovky a baterky. Moje nohy šlapaly do Kamenického Šenova, kamarádi šlapali pod Ovčáckým vrchem do Mlýnů na noční vlak ve 23.l6 cca 3,5 km .Nejblíže to měl Vlastík, který hned za bufetem kousek bydlí.
Byl to velmi podařený druhý výlet za netradičními odpoledními toulkami Českým Švýcarskem a Lužickými horami, připravený ve spolupraci OPS ČS a KČT Krásná Lípa. Poděkování Mikšovi a Vlastovi za vedení výletu a občerstvení.
Těšíme se na další již třetí výlet, který se uskuteční 15. července. Podrobnosti na klubových stránkách. Přijdte, stojí to za to!
Jitka Štraubová

13. 6. 2015 Pohádkový les
Fotografie:
Václava Hiekeho
Jaroslava Leksy
Mikuláše Peterky
Romana Smity
Iva Šafuse
Jana Tomišky
V rámci 30. jubilejního ročníku Pohádkového lesa probíhaly i oslavy 25 let působení folklorního souboru Dykyta a 130. výročí založení Horského spolku pro nejsevernější Čechy. Na tuto akci přijel čestný předseda KČT Jan Havelka, pan Babnič, předseda KČT oblast Ústecký kraj Jan Eichler a německá turistická delegace . Pro hosty byl připraven speciální program s návštěvou krásných a zajímavých turistických míst v našem okolí.
Letošní Pohádkový les patřil díky pěknému až tropickému počasí v počtu účastníků mezi nejlepší. Akce se zúčastnilo dle prezentace celkem 1072 osob. Na trase 2 km celkem 558, z toho 412 dětí, na 7 km trase 514, z toho 394 dětí. Prezentace probíhala od 8 do 11 hodin. Účastníci vycházeli na trasu 2 km, kde bylo připraveno osm pohádkových stanovišť a trasu 7 km, kde bylo stanovišť čtrnáct. Kratší trasa byla značena obrázky pohádkových bytostí, delší trasa obrázky šmoulů. Celkem bylo 22 pohádkových stanovišť. Novinkou bylo i jedno pochůzkové stanoviště dvou čarodějnic, které bavily děti i dospělé u prezentace na náměstí, procházely i trasy a odměňovaly účastníky sladkostmi a suvenýry. Oproti loňskému roku přibylo osm nových stanovišť.
V poslední době je zabavení dětí na jednotlivých stanovištích pomalu důležitější než kvalita zhotovených kostýmů. Všichni prezentovaní účastníci po zdárném splnění všech úkolů dostávali v cíli diplom, děti navíc ještě sladkou odměnu a omalovánku.
Po loňských zkušenostech bylo rozhodnuto, že pořadí pohádkových bytostí nebude vyhlašováno podle získaných hlasů (knoflíků), ale podle abecedy. Pouze první tři s nejvíce hlasy budou vyhlášeny podle pořadí. Tato novinka se setkala s kladnými ohlasy. Každé pohádkové stanoviště bylo odměněno dárkovým balíčkem a tři nejlepší ještě krásným domácím dortem s pohádkovou tématikou. A jak to dopadlo?

          1. místo: Slunečník, Měsíčník a Větrník – 196 hlasů
          2. místo: Čerti a jejich peklo – 144 hlasů
          3. místo: Hmyz – 99 hlasů

Za KČT Šluknov s akcí "Táta, máma a já" a s akcí "Toulavý kočárek" byla účast 86 kočárků.

Souběžně s Pohádkovým lesem probíhal od rána na náměstí velmi bohatý kulturní program, který zahájil starosta města Krásné Lípy Jan Kolář, senátor za děčínský okres Zbyněk Linhart a za oblastní výbor KČT ústeckého kraje Jan Eichler.
Myslím si, že každý návštěvník si tam našel to své. Jak v kulturním programu – pohádka pro děti, živá hudba, pěvecký sbor horských písní z Německa, Krásnolipský komorní sbor a také i velmi pěkná vystoupení folklorních souborů Dykyty, Dykytky a valašského souboru Radhošť z Trojanovic. Velkou odezvu sklidilo vystoupení mažoretek z České Lípy. Nechyběl tradiční staročeský jarmark a tradiční soutěž o nejlepší bábovku.

Pro účastníky bylo zajištěno bohaté občerstvení.

Velmi pěkný byl průvod účinkujících a pohádkových bytostí městem. K 25. výročí činnosti bylo folklornímu souboru Dykyta uděleno čestné uznání ústředního výboru KTČ. Celou akci velmi pěkně a výstižně moderoval Karel Jarolímek.

Za dlouhodobou aktivní činnost v KČT Krásná Lípa byl Mikuláši Peterkovi udělen Čestný odznak KČT, který mu předal předseda Ústecké oblasti KČT Jan Eichler. Gratulujeme!

Krátce po skončení výstupu valašského souboru Radhošť z Trojanovic, kdy nastupovala k poslechu kapela Kliďáňko, se obloha silně zatáhla, zabouřilo a spustil se nepřetržitý a silný déšť, takže musel být kulturní program ukončen.

Jako "pochůzková čarodějnice" si myslím, že děti i dospělí byli spokojeni, akce se vydařila a každý si mohl dopřát co chtěl. Velké poděkování patří tradičně městu Krásná Lípa a jejich technickým službám, jejichž pracovníci i za velmi nepříznivém večerním počasí stihli vše odvést a uklidit. Velké poděkování patří také všem 140 pořadatelům, účinkujícím a pohádkovým bytostem, kteří se na akci podíleli. Děkujeme i všem sponzorům, kteří nám finančně a materiálově pomohli.

Pořadatele ale mrzí, že hodně dospělých, kteří se na některé z obou tras určitě dobře se svými dětmi pobavili a možná i poučili, se na prezentaci vyhnuli zaplacení dvacetikorunového startovného, případně se i s dětmi přidávali k ostatním až na trasách pochodu. Pro turistický klub je pořádání této akce finančně velmi náročné a tak i startovné je vítané.
Jitka Štraubová a kolektiv.

Informace o německém pěveckém souboru Bergsteigerchor Sebnitz, které dodal Jaroslav Leksa si můžete přečíst zde nebo si stáhnout video ze zkoušky zde (9 MB) nebo si stáhnout video z vystoupení na krásnolipském náměstí zde (7 MB).

Krátké video z průvodu se souborem Rožnovanem si můžete stáhnout zde (37 MB).

3. 6. 2015 Po Köglerově stezce
Mikuláše Peterky
Iva Šafuse
Za krásného až tropického počasí, kdy sluníčko vytáhlo teploměr až na 31°C, jsme se v počtu 16 výletníků vydali na první letní odpolední výlet s Jirkou Rakem. Výletů je celkem šest, budou se konat průběžně až do konce srpna, vždy v odpoledních hodinách.
Sraz byl v Krásné Lípě na autobusovém nádraží s odjezdem ve 14.50. Vystoupili jsme u Nobilis Tilia na Vlčí Hoře s pohledem na rozhlednu Vlčí hora. Jirka nás přivítal, seznámil nás s plánem cesty a předal slovo Mikšovi. Většina trasy vedla po Köglerově stezce (dále jen KS), která letos projde rozsáhlou rekonstrukcí, kterou dělá náš klub. A právě s plánem rekonstrukce nás Mikša seznámil a přítomným dvojicím následně ukazoval jejich úseky.
Vydali jsme se na trasu KS, jejíž první zastavení bylo u již natřené panoramatické tabule (toho času bez desky, připravuje se nová). Pěkný výhled na Jedlovou, Luž, v pozadí dokonce i Smrk v Jizerských horách. Pokračovali jsme sestupem lesními porosty, kde byl velmi příjemný chládek, ale cesta byla vzhledem k přepravě těženého dřeva nově rozšířená, ale pro pěší dost krkolomná. Ještě že bylo velké sucho!
Prošli jsme Pětidomím, sestoupili do údolí Malého Vlčího potoka a hned zase stoupáním k Dvou bukům. Po levé straně nádherné skály s názvem Plačtivé kameny, dále mírné stoupání k Englovu prameni s čistou a osvěžující vodou, která nám v tom horku mimořádně chutnala. Voda měla takovou zázračnou sílu, že pode mnou praskl trámek od lávky. Nebo to bude mojí slabostí pro sladké. Kdo ví.
U Dvou buků byla dříve sklárna, o které nám Mikša jako i o studánce, podal výklad. Úprava Englova pramene byla jednou z prvních brigád pro veřejnost, které začínající klub se svým již turistickým oddílem mládeže, zrekonstruoval v roce 1983. Pro větší zajímavost výletu jsme odbočili na Vlčí hrádek s historickým výkladem Mikši a s malou občerstvovací přestávkou. Pod námi vlevo byl Rákosový důl, vpravo Malý Vlčí potok, kudy kdysi vedla poštovní stezka. Dnes jí připomíná jen poštovní kámen.
Vrátili jsme se zpět na rozcestí U Dvou buků a pokračovali stále po KS mírným stoupáním pod Kamenný vrch a pak jsme již jen sestupovali dolů do Kyjova až k Dixovu mlýnu. Než jsme došli k restauraci Na Fakultě, většina z nás už měla díky Mikšovi zapsané úseky obnovy. Příjemná odměna ve formě dobře vychlazeného piva či limonády byla vážně prima. I topinka s masovou směsí vypadala a chutnala dobře. Rozloučili jsme se se třemi členkami, které měly zamluvený odvoz.
KS jsme vyměnili za žlutě značenou cestu z Kyjova na Kamennou Horku. Tam se naše cesty party na chvíli rozdělili. Jedna skupina šla po původní staré žluté trase, druhá po nově značené žluté trase. Naše čtyřčlená skupina prošla po nově opravené tur. cestě s novým zpevněním, kterou velmi pěkně odvodnily a zrekonstruovaly včetně mostků Technické služby města Krásné Lípy, takže se zde již turisté v močále a bahně nebudou "koupat". Mnoho vykonané práce!!! Velmi vřelý dík!!!
Pokračovali jsme mírným stoupáním kolem zaniklé osady Hely (nyní jen 2 chalupy) až na Kamennou Horku, kde jsme se u tur. rozcestníku potkali s první skupinou. Zde nás opustil Jirka a Ivo. Poděkovali jsme Jirkovi a pokračovali k Mikšovi a Jitce podívat se na rozkvetlé rododendrony. Byla to opravdu kvetoucí nádhera, směs barev a vůní. Červené, žluté, růžové, fialové s barevnými očkami v květu. Vedle rozkvetlé azalky, jahody i kanadské borůvky. Jezírko s karasy sem krásně zapadá. Zahrádka pěstovaná s chutí a láskou. Pokochali jsme se krásou i super výhledy na Krásnou Lípu a okolí, chvíli poseděli u občerstvení, které nám Jitka s Mikšou připravili a naše cesty se rozdělili k domovu.
Bylo to příjemně strávené odpoledne. Poděkování Jirkovi za přípravu výletu, Mikšovi a Jitce za pohostinost na jejich zahrádce, Mikšovi také za ukázané úseky rekonstrukce KS. Čeká nás hodně náročné práce do podzimních dnů, ale věřím, že se jí klub zhostí dobře.
Jitka Štraubová

23. 5. 2015 Dolní Zálezly a okolí
Mikuláše Peterky
Jaromíra Petružálka
V sobotu 23. 5. jsem s Terezkou netrpělivě vyhlížela v České Kamenici vlak z Krásné Lípy, který vyjel v 8.23 a vezl partu kamarádů na náš výlet za kamarádem Vlastíkem do Dolních Zálezel. Vlak přivezl 16 zájemců (z Krásné Lípy, Rumburka, Rybniště). Po přivítání jsme pokračovali do Děčína, kde na nás čekala naše posila ze Stružnice. Pokračovali jsme do Ústí vlakem v 10.16 a tak nám zbyl čas na kávu nebo jiné občerstvení v nádražní restauraci a kavárně. Spoj měl menší zpoždění, tak jako i ty další během dne. V Ústí jsme se mohli pokochat pohledem na Větruši. Popojeli jednu stanici a byli cca v 11.15 v Dolních Zálezlech.
Tam už na nás čekal Vlastík s Čendou a auto s osobním řidičem (inu Vlastík si to umí zařídit), které nám odvezlo naše věci a dobroty v krabičkách na chalupu k Vlastovi. Po přivítání s Vlastíkem a ještě třemi kamarády s Ústí a Děčína nás Vlastík seznámil s trasou výletu a trochou historie Dolních Zálezel. Pro začátek jsme se podívali na místní přístav a pak už hurá na výlet.
Místní most kolem kterého jsme procházeli připomínal cedulkou kam až sahala povodeň v roce 2012. Cesta vedla údolím Moravanského potoka, který prochází rekonstrukcí. Krásné, mírné stoupání na jehož konci na nás čekal hezký moravanský vodopád s jeskyní. V tomto teplém počasí, které nás provázelo, by to bylo příjemné osvěžení, ale odvahu vykoupat se měl jen pes Čenda.
Pokračovali jsme dále k Mlynářovu kříži. Vyhlídka naprosto úžasná a fascinující, díky počasí s pěknou viditelností. Nejenže jsme viděli do údolí na klidně se táhnoucí Labe, ale hlavně kopce Kamýk, Radobýl, Lovoš, Varhošt, Strážný vrch, Plešivec atd. Takto jednotlivé kopce s přehledem pojmenoval Vlastík. Krása, která se nedá ani vyfotit. Některé z těchto kopců a rozhleden navštívíme na dalším výletě s Vlastíkem 27. 6.
Pokračovali jsme k Dubickému kostelíku s pivním občerstvením a opět s krásnými výhledy včetně kresby a pojmenování největších kopců v okolí. Všechny kopce byly jako na dlani. Po odpočinku naše nohy zamířily na nedalekou rozhlednu Radejčín. Cestou na některé čekalo příjemné překvapení, když v jedné místní zahrádce vlála vlajka letošního hokejového mistra HC Verva Litvínov. Paní majitelka byla trochu zaskočená, když jsme na ni zazvonili, ale nakonec ráda přijala od Mikši přípitek na toto první vítězství Vervy.
V další zahrádce měli zase ručně vyřezávané sochy. Bylo se na co dívat. Při trase byla ještě jedna vyhlídka – Jaroslava Srby, s výhledem na Portu Bohemicu, již zmiňované kopce a v dálce i Říp. Na rozhledně, kam jsme došli a úspěšně vylezli, to sice pěkně foukalo, ale výhledy stály za to. Viděli jsme již zmíněný Kamýk, Radobýl, ale také Teplice, Krupku i Komáří vížku.
Šupky, dupky dolů na zem a pokračovat v chůzi. Čas nás po kochání tlačil, tak jsme v dobré náladě vynechali poslední plánovanou Doerellovu vyhlídku a šli k Vlastíkovi jeho oblíbenou zkratkou na chalupu, kam jsme přišli po 15. hodině.
Zde nás čekalo velké a příjemné překvapení. Pěkně umístěná velká chalupa s krásně upravenou zahradou na jižním svahu včetně vinné révy, okrasných keřů, zeleniny, terasové posezení, pergola, připravené ohniště a velké množství vyrobeného dřeva s krásným vzorovým poskládáním na zimní období. Vlastíku, klobouk dolů!!!
Pozdravili paní Kocmanovou, stále obdivovali nejen chalupu a pěkné prostředí, ale i krásný výhled na Labe a okolní kopečky. Opekli si připravené buřtíky a zapili lahvovým pivem s výběrem několika dobrých značek, které pro nás Vlastík zajistil. Ochutnali různé donesené dobrůtky, poseděli a ve výborné partě a náladě popovídali. Uteklo to velmi rychle, ještě společná rozlučovací fotografie a už jsme museli jít necelé 2 km na vlak s odjezdem 17.42. S přestupem v Ústí a Děčíně, jsme jeli do Krásné Lípy oklikou přes Německo (Bad Schandau, Sebnitz), poněvadž jsme přes Benešov dobré spojení neměli, ba naopak, přijeli bychom ještě později a já vlastně až do Kamenice. Objeli jsme kus světa, zažili krásnou sobotu, měli dobrou náladu, s kterou jsme přijeli až domů.
Poděkování Mikšovi za přípravu výletu, ale hlavně Vlastíkovi za průvodcovství a s ním i jeho paní za příjemné posezení a pohoštění na chalupě. Moc oběma děkujeme, bylo opravdu moc fajn.
Jitka Štraubová

16. 5. 2015 Severní stopou
Jardy Leksy
Jana Tomišky
Účast na akci byla individuální. Jako vždy byla Severní stopa bezvadně organizačně zvládnuta. Trasy byly opět pozměněné, taktéž upomínková plaketka. Počasí bylo vpravdě turistické, příjemné teplo a místy i svěží větřík.
Zhodnocení a přehledy jsou zde.

7. – 9. 5. 2015 Český ráj
Fotografie:
Heleny Doudové
Jaromíra Petružálka


1. 5. 2015 Výlet na Karlovu výšinu
Vzhledem k nepříznivému počasí byl výlet zrušen.

30. 4. 2015 Stavění májky
Zatím nedorazily žádné zprávy od účastníků ani od čarodějnic.

24. – 26. 4. 2015 3 dny – 3 státy – 3 pochody
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Z N. Města p. Smrkem
Bogdana Stempkowskeho
Líby Šaferové
Jana Tomišky,
omezeně
V pátek ráno se z Rumburku vydala dvě auta s devíti členy na setkání turistů, které organizují již 15 let turisté z Lubańě a Nového Města pod Smrkem a k němuž se připojují i turističtí přátelé z německého příhraničí.
První zastávka s malou procházkou byla v Görlitz. Poté jsme pokračovali přes Nisu do Polska, abychom stihli prezentaci v Lubańi. Pozdravili jsme se s organizátory a vydali se plnit svůj vlastní program, který pro nás sestavil Honza. Po krátké procházce do centra města jsme pokračovali v cestě do Mirsku, původní lužické tržní osady. Prohlédli jsme si náměstí s barokními domy a vydali se na vodárenskou věž, která byla přestavěna na rozhlednu s vnitřní výhledovou plošinou (157 schodů).
Rychle do auta a pokračujeme k největší turistické atrakci regionu do Geoparku, kde je vybudována naučná stezka „Po stopách dávných rudných dolů“. Bohužel jsme se do vesnice Krobica dostali pouze po povrchu, protože štoly jsou přístupné až od 1.května. I tak to bylo zajímavé.
Večer jsme se vypravili na slavnostní zahájení v Novém Městě pod Smrkem. Po oficiální části, kdy byli oceněni nejaktivnější členové, jsme se těšili na taneček, ale hudba se moc nevyznamenala, proto jsme se na chatu vrátili poměrně brzy.
Druhý den jsme se vypravili z Bílého Potoka, místa ubytování, přes Bartlovu boudu a Hájený potok na Paličník. Na vrcholku to pěkně foukalo, až měl Saša strach, že mu to odnese jeho čepičku. Výhledy byly nádherné. Zpět jsme šli přes Předěl, Šindelovým dolem k Sedmitrámovému mostu, kde na nás čekal Honza s autem, aby slabší polovinu dovezl k Bartlově boudě. Zde jsme se občerstvili a pak se vydali do Bílého Potoka, abychom cestou obdivovali chaloupky, zahrádky, rozkvetlé stromy (dodnes mi byly utajeny rozkvetlé javory, o jejichž květech jsem se domnívala, že to jsou rašící lístky). Příroda v těchto dnech rozkvétá před očima, i když je nebývalé sucho.
V den odjezdu se jedeme rozloučit s manžely Kozákovými, kteří s námi strávili předchozí večer, a první zastávkou na zpáteční cestě byla tradiční návštěva cukrárny na lázeňské kolonádě v Lázních Libverda.
V Hejnicích odbočujeme na krátkou návštěvu Arboreta Josefa Eberta s původními i exotickými dřevinami nacházejícího se v osadě Ferdinandov. Pokračujeme dále na Frýdlant, plánovanou návštěvu středověkého dvorce Curia Vítkov měníme za návštěvu rozhledny v  Heřmanicích. Ta byla postavena z modřínového dřeva podle projektu týmu mladých architektů, absolventů Technické univerzity Liberec. Má neobvyklý tvar tubusu zakončeného kopulí. Nejčastěji je označována jako okurka. Je vysoká 24 m, stojí na 48 nohách a má průměr 5 metrů. Dvojité schodiště zajistí, že se turisté při výstupu a sestupu nepotkají. Na vrchol vede 99 schodů. Z vrcholu rozhledny jsme viděli Jizerské i Lužické hory, Žitavskou nížinu, elektrárnu Turów v Polsku. Byla to dobrá volba.
Třídenní výlet končí a já bych chtěla poděkovat Honzovi Tomiškovi za skvělou organizaci a oběma řidičům – Honzovi a Sašovi – za perfektní sehranou dopravu.
Líba Šaferová

19. 4. 2015 Za tajemstvím loupežnického hradu Wintersteinu
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Jaromíra Petružálka
Meteorologům se předpověď dnešního počasí nepotvrdila, ráno sice šedivo, ale sluníčko vylézalo, jakoby chtělo vidět, kolik nadšenců dnes přijde na výlet. A bylo nás opravdu hejno. Z Rumburka a Krásné Lípy nás jelo asi 45 a do Mikulášovic - střed přijelo ještě asi 25 turistů z Děčína. Celkem neuvěřitelný počet – sedmdesát lidí.
Z Mikulášovic-střed se vydala první skupina vedená Mikšou napřed na Wachberg, Jirka čekal na skupinu z Děčína. Šli jsme 3,5 km po zelené turistické značce kolem koupaliště, které připomínalo díru po bombardování, poněvadž bylo vypuštěné. Jelikož se sluníčko opravdu vyspalo do růžova, na vrchu Wachbergu nás čekala pěkná viditelnost a výhledy jak na České, tak i Saské Švýcarsko – Děčínský Sněžník, Jedlovou, Luž, Růžový vrch, Bukovovou horu, Děčínský Sněžník, Falkenstein, Gros Winterberg, Weifberg, Königstein, Lilienstein a daší pěkné kopce.
Po občerstvení a přivítání se s druhou skupinou (místní Wachbergbaude měla ještě zavřeno), jsme pokračovali dále do vesničky Saupsdorf – krásná vesnička s podstávkovými domy, upravenými zahrádkami a krásným kostelem. Cestou k ní jsme se zastavili na vyhlídce, ze které byl Saupsdorf jak na dlani. Odtud byl odjezd ve 12.10 hod. autobusem. Autobus byl jen náš a vešli jsme se všichni. Pan řidič se divil, ale byl určitě spokojený, že měl plno. To jsme ještě netušili, jaké "příjemné stoupání" na nás čeká...
Za veselého štěbetání nebo snad škodolibého řvaní ptáčků jsme se vydali nahoru, uf, zvládli jsme to. Po mírném oddychu jsme pokračovali na jednu z nejkrásnějších vyhlídek – Groser Pohlshorn, krásný výhled na Taichstein, Kleinstein a další pěkné skalní útvary. Po svačince jsme sestoupili dolů ke Křinici a ejhle, před námi další kilometrové stoupání, po jehož zdolání měl každý tvářičky červené jak jahůdky. Děčínská skupina, které jel autobus o hodinu dříve než nám, vše dělala s předstihem.
Vyrazili jsme na Teichstein, místy jsme se museli držet řetězů, ale stálo to opravdu za to. Skály jak namalované od malíře, výhled exkluzivní a mnozí z nás se snažili pohltit pár paprsků a opálit se. Po tak příjemném pokoukání a svačině na nás čekala odměna kávová i pivní v restauraci Zeughaus, kde oproti loňsku byla obsluha příjemnější a rychlejší. Jak nám to české pivečko chutnalo!!
Pak již na nás čekal zlatý hřeb výletu – loupežnický hrad Winterstein. Mohli jsme vidět cestou i koňské kaštany. Cesta lemovaná pěknými skalami a před námi honosný Winterstein, bohužel pro mě s železnými žebříky a schody!! Ale rozhodla jsem se, že TO DÁM!!! Za psychické podpory Jitky a panáčka slivovičky od Mikši na vrcholu jsem TO DALA!! Nahoře to opravdu stálo za to... Naprostá nádhera, která se ani vyfotit nedá.
Tím naše výstupy skončily a čekala nás cesta do Felsenmühle na autobus. Ale to by nebyl Jirka, aby nevznikly dvě skupiny, jedna šla s Danou a Romanou pohodu údolím Malý Zschand a ta druhá s Jirkou kvapík pod skalními útvary. Byl to kvapík s během dohromady, když vepředu udávali tempo Mikša s Mirkem Podhorským. Autobus jsme stihli, ještě pár minut čekali a vydali se na vlak do Bad Schandau. Z Bad Schandau jeli s přestupem v Mikulášovicích přes Rumburk až do Krásné Lípy. Byl to moc hezký výlet.
Velké poděkování zaslouží za přípravu výletu vedoucí akce Jirka Rak a jeho "pravá děvčata" z OPS České Švýcarsko Dana s Romanou.
Jitka Štraubová

18. 4. 2015 Štola Jana Evangelisty v Jiřetíně a okolí
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Ilony Řechtáčkové
Líby Šaferové
Jitky Štraubové
Když v půl jedenácté v Jiřetíně na nádraží postrádám Líbu, tak tuším, že je něco špatně: datum? hodina? místo? BINGO - jeden telefon to spraví a radostně se setkáváme na nádraží v Horním Podluží v počtu deseti osob, takže se přímo nabízelo se přesunout ve dvou autech k cíli dnešního výletu, štole. Líba nás mile překvapila, když každému věnovala brožurku o mikroregionu Tolštejn, cestovatelský deník "Okolo Českého Švýcarska" a pohled Tolštejnského panství. Od klubu dostal každý tradiční horalku.
Nepřítomnost průvodce nás trochu znervóznila, štola byla uzavřena pouze zamčenou mříží, tak jsme na střídačku a pak sborově vydatně hulákali do nitra hory z obavy, zda je vše v pořádku. Konečně jsme se dočkali, ozdobili jsme se kanárkově žlutými přilbami a husím pochodem se vypravili do útrob štoly a historie.
V této lokalitě byla těžební činnost zaznamenána již v 15. století, byly zde objeveny rudné žíly mědi, olova, cínu i stříbra. Po celou dobu nebyla těžba výrazně výnosná, poslední pokusy o těžbu skončily roku 1910. Poprvé byla štola k prohlídkám zpřístupněna v roce 1935, po válce byl vstup zavalen. K obnově prohlídek došlo v roce 1992-93, trasa je dlouhá 640 m. Dozvídáme se o těžké práci horníků, kteří pracovali ve 12ti hodinových směnách a za to měli 1 stříbrňák. Mnoho jich zde přišlo o život, pracovali potmě a v chladu a vlhku. Během prohlídky jsme upozorňováni na jednotlivé žíly podle druhu, tlačíme se u vyhlazené skály s názvem Glück, která má velice silné léčivé účinky hlavně na migrénu a dobíjí energii. Člověk to na sobě pozná, když nad ni dá ruce a cítí buď brnění nebo mravenčení, jedinci, kteří to tak nevnímají, mají nedostatek hořčíku. Jsme pěkně namíchaní asi tak padesát na padesát. Další zastávkou je tzv. kaple s vytesaným oltářem a dřevěným křížem. Naskýtá se nám k nahlédnutí i sopouch, kterým horníci vynášeli horninu na povrch, kdo nevynesl a padl, byl zde i pohřben – taková platila pravidla. Velice nás zaujalo jezírko se skapanou vodou, která má takřka zázračné účinky např. na ekzémy, pobavila nás zmínka o vyléčení z kocoviny a zajímavostí je, že takto působí jen ve svém přirozeném stavu, nesmí se ohřívat nebo převářet. Všechny prostory mají velice příznivý účinek i na astmatiky. Byli jsme překvapeni, že jsme v hloubce až 80 m a děsivé jsou tu prý bouřky.
Stojí také za zmínku, že štoly jsou útočištěm vzácných netopýrů, pro nás o to vzácnějších, že na nás nevysvištěl ani jeden. Pan průvodce nás kromě historie seznámil i se současností, kdy se tu krade, potulují se zde různé skupiny podivných lidí a páchají škody. Měl pro nás i vtipně podané perličky a různé zajímavosti, co znamená která skulinka, dírka, či kolíček, ale víc už Vám neřeknu. Přijďte si vše prohlédnout a poslechnout, garantuji Vám, že to opravdu stojí za to! Jako třešničku na dortu si můžete zakoupit věrnou repliku stříbrňáku, vyleštěný léčivý kámen nebo miniaturu sošky sv. Barborky, kterou horníci pro štěstí nosili pod čepicí. Panu průvodci jsme pěkně poděkovali, zatleskali a zvažovali, co dál.
Původně byla plánovaná ještě vycházka po okolí Jiřetína, ale protože opět udeřila zima a fičelo do morku kostí, zvítězila varianta hospoda U Zlaté podkovy, která je vyhlášená dobrou kuchyní a velkými porcemi. Bohužel, dnes i rčením z reklamy „ten vrchní je nějakej divnej“. Když nás, ženy, bezdůvodně sprdnul potřetí, tak už jsme mu to řekly a pak vlastně ještě jednou při placení – ten si dnes od nás nepřišel ani na ten stříbrňák!
Děkujeme Líbě za zorganizování a všem za pěkné chvíle.
Ilona Řechtáčková

5. 4. 2015 Velikonoce v Lužici
Fotografie:
Líba Šaferové
a Jitky Procházkové
Předsedkyně KČT Šluknov paní Helena Landová připravila pro přátele turistiky zájezd na velikonoční jízdu do Horní Lužice, přesněji do Ralbicy/Ralbitz a Chrósčicy/Crostwitz. Místa v autobuse doplnila i turisty z Rumburka, Varnsdorfu a Krásné Lípy.
Velikonoční jízdy jsou starý velikonoční zvyk. Jde o procesí jezdců slavnostně oděných, s cylindry na hlavě, kteří jedou ve dvojicích na bohatě ozdobených koních. Jezdec, který se jízdy účastní poprvé, je označen zeleným myrtovým věnečkem, kdo absolvuje jízdu po dvacáté páté – stříbrným věnečkem a jezdec s padesátiletým jubileem je označen zlatým věnečkem. V čele každého procesí je nesen kříž, kostelní korouhve a soška vzkříšení Krista. Než se jezdci vydají do sousední farnosti, objedou třikrát kostel a hřbitov za zpěvu církevních písní. Nejdříve jsme se zastavili v Ralbitz, abychom pozdravili jezdce z této farnosti. Prohlédli jsme si kostel a hřbitov, jímž se tato obec proslavila. Prosté bílé dřevěné kříže symbolizují, že před Bohem jsou si všichni lidé rovni. Žádné kamenné pomníky, jen hliněný rov osázený maceškami. Jména na křížích připomínala slovanský původ jejich nositelů.
V další vesnici, kam jsme se přesunuli, už byl hřbitov pestřejší, i když i tady se objevily bílé dřevěné kříže. I zde jsme si počkali, až se jezdci shromáždí, třikrát objedou kostel se hřbitovem a vydají se na cestu do sousední farnosti.
Byl to nádherný zážitek, vidět pohromadě tolik jezdců a koní, být součástí této tradice, i když jenom jako divák.
Děkujeme paní Landové, že nám to zprostředkovala.
Líba Šaferová

3. 4. 2015 Otvírání soutěsek Kamenice
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Líba Šaferové
OPS České Švýcarsko pořádala ve spolupráci s obcí Hřensko slavnostní zahájení sezonního provozu v obou soutěskách – Edmundově i Divoké, a tím i turistické sezóny ve Hřensku. Z Krásné Lípy se auty vydalo na akci osm členů KČT. Třetího dubna, podle kalendáře již jaro, ale ouha. Již třetí den se u nás a po celé České republice doslova "čerti ženili", sníh, vánice, déšť, plískanice. A toto že má být jaro?
Zahaleni do čepic, rukavic, teplého oblečení a s trochou obav, že se k soutěskám budeme brodit v závějích, jsme se vydali na cestu. Vybrali jsme si cestu přes Českou Kamenici, Jetřichovice a Hřensko. Jak jsme se blížili k Hřensku, sněhu ubývalo. Vypadalo to, jako bychom přijeli do jiného světa – jaro a chvílemi i sluníčko. Auta jsme zaparkovali nad hotelem Klepáč, na placeném parkovišti za 120 Kč.
K Edmundově soutěsce vedla pohodová asi dvoukilometrová cesta podél Kamenice s krásnou podívanou na přírodu a pěkné skály. Naše skupinka došla k lodičkám, někteří již bez čepic a rukavic, a po chvilce čekání nastoupila do VIP lodičky. V Itálii gondoliér, u nás "převozník", nám vyprávěl o soutěsce a během jízdy ukazoval různé skalní útvary – skalní rodinku, dvě zamilované opičky, delfína. Každý mohl zapojit svou bujnou fantazii. Dohlížel na nás i vodník, poustevník a za skálou číhal drak. Došlo i na známý vodopád. Dozvěděli jsme se, že v soutěskách je možno vidět úhoře, lososa, okouna, kapra, ale i volavku popelavou a skorce vodního. Z flóry i vzácný druh kapradí žebrovice úzkolisté a další rostliny. Jízda trvala asi 20 min.
U srubu, který prošel loňskou rekonstrukcí, na nás čekalo příjemné a chutné občerstvení připravené děvčaty z OPS. Chleba se sádlem a škvarky, se zdravou mrkvo-celerovou pomazánkou a buřty, které jsme si opekli na ohýnku. K mání bylo i občerstvení tekuté. Sezónu slavnostně zahájil ředitel OPS pan Brodský, předal slovo starostovi města Hřenska panu Pánkovi a děkan fakulty dezainu UJEP v Ústí nad Labem nás pozval na výstavu v místním srubu, nazvanou "Z mlýna do srubu a zpět". Zajímavá expozice. Vypreparovaného 112cm lososa, který prohrál souboj o život s vydrou, nám ukázal ředitel NP České Švýcarsko pan Benda. Nádherný a velký exemplář! Akce se zúčastnil i starosta Krásné Lípy pan Kolář i starosta z Benešova nad Ploučnicí a další pozvaní hostě včetně zástupců Saského národního parku.
Na zpáteční cestě nám dělal společnost již zmíněný skorec vodní a vůbec mu nevadilo, že ho pozorujeme – dál lítal z kamene na kámen a čistil si peří v Kamenici. Jen focení odmítal.
Na parkovišti jsme se rozloučili s druhou posádkou auta a posádka červeného auta pokračovala do Všemil podívat se na skalní kapli. Pak už jsme se vraceli domů s pocitem příjemně stráveného dne.
Poděkování patří za pozvání OPS České Švýcarsko i za chutné občerstvení.
Jitka Štraubová

29. 3. 2015 Saské Švýcarsko – Grosser Zschirnstein
Fotografie:
Heleny Doudové
Mikuláše Peterky
Jaromíra Petružálka
Hrubá trasa byla předem jasná: Dolní Žleb – Česká brána – Grosser Zschirnstein – Kohlbornstein – Krippen. Z Krásné Lípy vyrazilo 6 turistů, z Rumburku 13 a nejpočetnější skupina s 25 účastníky byla z Děčína. Chvilku po 11. hodině jsme se všichni sešli na nádraží v Dolním Žlebu, kde nás přivítal vedoucí výletu Jiří Rak a náměstkyně primátorky města Děčín Hana Cermonová.
Z Dolního Žlebu nás po místních „chodníčkách“ vedl Jan Švihnos z občanského sdružení Dolní Žleb. Následovala neznačená cesta k České bráně, kde začalo být chladno. Svačinka a jde se dál.
Cesta na Zschirnstein byla, no jak to říci, krutá. Čekaly nás dva řádné výstupy (přeci nepůjdeme pohodlně, po značené a okolo hory), ale stálo to za to, na vršku jsme byli co by dup. Čekal na nás zvláštní pohled na Růžovský vrch vystupující z mlhy a celkem dobrý rozhled na Königstein, Drážďany a Lilienstein.
Z Černé skály jsme sestupovali po červené značce do obce Kleingiesshöbel. Je radost vidět krásně uklizené a velikonočně vyzdobené německé obce. Od hlavní silnice nás pak čekal pozvolný výstup a „těch pár“ posledních schodů na vyhlídku Kohlbornstein. To prosím stálo za to. Po dešti, vyfoukáno, rozhledy na Papstein, Lilienstein, Schrammsteine, Zirkelstein, Keiserkrone, Velký a Malý Zschirnstein.
Závěrečná cesta do Krippenu (městečko slunečních hodin), závěrečné posezení v restauraci Zur Eiche a závěrečná tečka, jak jinak než krásnolipské pivo Falkenštejn.
Velký dík patří Jirkovi Rakovi a Daně Štefáčkové za perfektní organizaci. Stálo to za to.
Helena Doudová

29. 3. 2015 Výlet za orchidejemi do Drážďan
Fotografie:
Líby Šaferové
Již potřetí jsme vydali na výstavu orchidejí, která se vždy koná v týdnu před Velikonocemi a je spojená s velikonoční výstavou. Protože nás je rok od roku více, rozdělili jsme se tentokrát na dvě skupiny. Rumburská cestovala na slevový lístek Labe/Elbe přes Dolní Poustevnu a Bad Schandau pod vedením Jitky Procházkové, varnsdorfská přes Žitavu, odtud na slevovou jízdenku Speciál vlakem Liberec-Drážďany. Přestože byla na trati výluka, německé dráhy nám připravily milé překvapení – vypracovaly speciální jízdní řád, aby proběhla cesta plynule, a v obou směrech přistavily speciální autobus pro naši skupinu s doprovodem. Z Rumburka jelo čtrnáct turistů, z Varnsdorfu dvacet devět.
Před aprílovým počasím jsme se schovali do haly. Tisíce květů orchidejí nás obohatilo novými zážitky, ze kterých budeme čerpat sílu zase do další výstavy, na kterou se určitě znovu vypravíme.
Někteří s námi byli poprvé a věřím, že se připojí i na dalších akcích. Ukázali jsme jim, že nemusí mít auto, aby objevovali krásy našeho regionu. Stačí zjistit spojení vlakem a spolehnout se na vlastní nožičky.
Líba Šaferová

Výlet byl velmi dobře zorganizován, za což je třeba poděkovat právě Líbě. Dííík.

28. 3. 2015 Otvírání pramenů Křinice
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Jaromíra Petružálka
Jitky Štraubové
Sobotní ranní obloha nevypadala vůbec hezky, zatažená, šedivá a venku vcelku chladno. I přesto jsem se vydala na vlak do Krásné Lípy v 8.51 s přestupem na Jedlové a v 9.32 s přáním lepšího počasí vystupovala v Krásné Lípě. Zdání klame, i zde obloha zatažená, ale bez deště. I přes chladné počasí se na dnešní již 24. ročník OTEVÍRÁNÍ STUDÁNEK na náměstí schází jak pevné jádro známých tváří z Krásné Lípy, Rumburka, Varnsdorfu, Jiříkova, Kamenického Šenovatak i tváře nové, malé i velké. Akce se účastní i manželé z Litoměřic a anglicky mluvící rodina. Celkem 52 osob.
Po přivítání Mikšou, který výlet vede, vyrážíme v počtu 33 účastníků plus dva psi po modré turistické značce ke studánkám. Procházíme uličkami mezi domy, kde některé zahrádky vypadají již hezky jarně. Míjíme rybník Klabeček s pěkně novými upravenými lavičkami a pokračujeme dál. Cesta je pohodová a čistá. Že by milovníci přírody už dostali rozum nebo snad noční skřítkové cestu i okolí studánky uklidili? Kdepak, poděkování patří Jitce a Mikšovi Peterkovým, kteří při páteční brigádě okolí krásně vyčistili.
To už se blížíme k cíli. Hlavní studánka má u sebe ještě dvě malé, je to takové krásné místo u Tří studánek. Potkáváme cvičitele KČT Šluknov se skupinkou devíti Němců, kteří nám přejí krásný den, ale pozvání k ohýnku a k buřtíku odmítají. U studánky čeká již dalších osm příznivců a chvíli po nás přicházejí děvčata z KČT Varnsdsdorf, která každý rok akci podporují. U studánky již díky Mirkovi hoří ohýnek a mnozí příchozí již vytahují ze svých zásob buřtíky. Kdo by náhodou neměl či potřeboval nášup, mohl si je koupit u Jitky.
Po posilnění přichází na řadu OTEVÍRÁNÍ STUDÁNEK KŘINICE. Mikša nás seznámil s historií studánky, k oficiálnímu otevření došlo 30. 4. 1990 po pěti letech brigád KČT Krásná Lípa. Pak už Pavel Podhorský s vnučkami studánku klíčem odemkli a přivítali i jaro. Každý účastník dostal účastnický list a malí skřítkové i tatranku. Kdo měl chuť, mohl se ze studánky napít.
Na zpáteční cestě šli mnozí napřed nebo pokračovali ještě dále. My jsme se chtěli občerstvit v hospůdce Dřevěnka, ale měli otevřeno až od 14 hodin. Sice nás to trochu překvapilo, ale pevné jádro se vydalo do pizzerie. Někteří tam byli poprvé a byli mile překvapeni. Posezení bylo příjemné, pizza a salát vynikající. Po dvou hodinách jsme zamířili domů - pěšky, vlakem a autem. Počasí se umoudřilo, byl to pěkný pohodový výlet s perfektní účastí. Díky všem a Mikšovi za organizaci.
Jitka Štraubová

26. 3. 2015 Za bledulemi do Waltersdorfu
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Iva Šafuse
Před jedenáctou hodinou s napětím očekávám příjezd vlaku v Dolním Podluží a přemýšlím, kolik lidí se na mě asi vychrlí. Divoké fantazie vystřídá realita – dva kousky. Po zodpovězení otázek, proč kdo není, se pídíme po stoprocentní jistotě, a tou je Ivo. Než stačí Mikša dokončit vyzvánění, už se řítí zpoza rohu. Vzhledem k tomu, že jsme jen čtyři, mraky se hnaly a po včerejšku jsme taky trochu uťapkaní, tak přijímáme nabídku a necháme se odvézt až na hranice.
Vyrážíme za naším cílem, přičemž obdivujeme všude přítomnou velikonoční výzdobu různého druhu a shodujeme se, že i ta nejkýčovitější je vlastně hezká třeba jen svou barevností, když je zeleň zatím velmi nesmělá. Přestože míjíme známá místa, opět nás zaujme každý starý portál, upravené zahrádky a malebnost celého městečka. Takřka na konci obce jsme nad rozkvetlou loukou bledulí s potěšením konstatovali, že proti loňsku se rostlinky krásně rozrostly a rozprostřely do větší šířky. Z obdivování nás vytrhlo pár ovčích maminek, které se přišly pochlubit mláďátky tří různých velikostí.
Cestou zpět jsme zabrousili do postranních uliček, které nás dovedly ke kostelu – bohužel byl zamčený, tak jsme si prohlédli přilehlý hřbitov. Ten nás překvapil svojí rozlehlostí, stylem uspořádání a úpravou, kterou u nás neznáme. Z našich vycházek tolik oblíbená „nábližka“ nám nachystala i pohled na rekonstrukci, a to velmi gruntovní, podstávkového domu a nabídla ještě i několik zahrad bělostných koberců bledulí. Také jsme si všimli, jak i pár metrů nadmořské výšky, a tudíž i teplotní rozdíl, se projevil na kondici květů – níže v obci už místy odkvétaly. Naskytla se nám i možnost žasnout nad tempem zahradníků, kteří sázeli keříčky macešek a kamkoliv jsme se hnuli, už se to veselilo barvami.
Měli jsme štěstí, že nepršelo, a svou vycházku jsme zakončili ve známé hospůdce PS chata. Ivo nás opustil za dalšími povinnostmi po konzumaci česnečky (necháme si vyprávět, jaký to mělo ohlas), i my jsme si nacpali bříška a spláchli oběd dobrým pivem. Protože jsme byli první zákazníci, byli jsme ještě odměněni porcí zmrzliny a to byla ta sladká tečka. A protože nakrmený tvor zleniví, využili jsme opět nabídky a nechali se odvézt k vláčku.
Shrnuto – účast malá, ale veselá a strávili jsme společně velmi vydařený den a těšíme se na další. Takže, Mikšo, díky moc a jen tak dál.
Ilona Řechtáčková

25. 3. 2015 Na rozhlednu Valtenberg
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Jaromíra Petružálka
Líby Šaferové
OPS České Švýcarsko a Jiří Rak coby průvodce připravili další výlet do německého příhraničí, i když rádius těchto výletů se pomalu ale jistě zvedá a nevím, jestli můžu tento termín použít.
Tentokrát jsme se vydali z Ebersbachu vlakem Liberec – Drážďany a jeli až do stanice Neukirch-West. Když jsme projížděli Taubenheimem, připomněli jsme si krásný výlet za slunečními hodinami, který jsme s Jirkou absolvovali loni.
Na nádraží v Neukirchu nás čekal průvodce, který se nám věnoval celé odpoledne. Prozradil nám, že nás čekají 3 km náročného výstupu k rozhledně, ale zbývajících 10 km povede schůdným terénem. Měl pravdu. Na kopci stála krásná zděná rozhledna po rekonstrukci (nová okna, dřevěné schody a zábradlí), venku zázemí pro nejmenší, horská chata nabízející pohoštění ve třech místnostech. Přestože celé odpoledne bylo slunečno, obzor byl v oparu, a tak jsme se mohli orientovat pouze podle směrových tabulek.
Jdeme dál po Hornolužické hřebenovce – směr české hranice, Severní. Míjíme pramen říčky Wessenitz a kráčíme po hraniční stezce „Severní mys“ k nejsevernějšímu bodu ČR. Podél pohraniční říčky s meandry, v níž se místy třpytí zlaté šupinky, se blížíme k cíli našeho putování. Do osady Severní, náležící k obci Lobendava, přicházíme s půlhodinovou rezervou, kdy pro nás na nejsevernější autobusovou zastávku přijede autobus, který nás odveze do Rumburka, odkud se účastníci rozjedou do svých domovů. Nejdelší cesta čeká turistky z Ústí nad Labem a Hrádku nad Nisou.
OPS nás v tento den dvakrát překvapila – výlet byl zdarma a ještě jsme byli na rozhledně pohoštěni.
Třicetšest turistů děkuje za další krásný zážitek Jirkovi, Daně i Romaně.
Líba Šaferová

24. 3. 2015 Za bledulemi ke Skalici u České Lípy
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Iva Šafuse
Jitky Štraubové
V úterý 24. 3. se konal první výlet za bledulemi – do Skalice u České Lípy. Na výlet se vydalo z Krásné Lípy, Rumburku a z Vandsdorfu vlakem v 8.22 sedm účastníků, dva čekali ve Skalici, plus tři psi. Za slunečného počasí jsme vyrazili za cílem naší cesty. Míjeli jsme již jarní zahrádky, kde se probouzely nebo již kvetly bledule, sněženky, hyacinty, krokusy a zdobila je velikonoční výzdoba. Cesta vedla kousek po místní naučné stezce, kterou lemují kapličky a křížky. V dobré náladě jsme sešli po necelých 3 km z cesty k našim bledulím. Mezi stromy ležely ostrovy či koberce statisíce krásných bílých květů s lahodnou vůní. Pro ty, co to viděli poprvé, i ty ostatní naprostá nádhera. Škoda jen, že i mezi takovou krásou ležely odpadky. Pokochali jsme se, prošli po nedaleké hrázi a vydali se pomalu na Slunečnou – krokusy za to stály.
Procházeli jsme kolem obory s jeleny, ale bohužel, byli zřejmě také na výletě – neviděli jsme ani jednoho. Zato jsme měli štěstí na stádo místních macatých a rohatých obyvatelek – kraviček a velmi přítulné a mazlivé divoké prase, ke kterému se přidali i ostatní jeho kamarádi.
Potom si Mikša s Ivem kvapíkem odskočili necelý kilometr podívat se na další soukromou menší jelení oboru, aby Ivo viděl jeleny zblízka a udělal si nějaké foto. My jsme již pro nedostatek času šli přímo na Slunečnou, na Farskou louku, kde jsme po pečlivého hledání našli alespon čtyři krokusy. Asi se před námi schovaly nebo už byly po odkvětu. V sousední zahrádce jich bylo ve stínu mnohem více. Na Slunečné jsme navštívili ještě místní hřbitov s hrobem vynikajícího herce Vlastimila Brodského.
Na zpáteční cestě do Skalice jsme se těšili do naší oblíbené restaurace U Slunce, kam jsme přišli až po 13. hodině. Zde byla opět příjemná obsluha a dobré jídlo – zvěřinový guláš, hovězí na česneku, uzené s bramborovým knedlíkem a špenátem apod. Dnes ale tolik oblíbená "dietní" kachna a králík byly vzhledem k pozdějšímu času již vyškrtnuté. Po dobrém obědě, pivečku na nás ve 14.43 čekal vlak na zpáteční cestu domů do Krásné Lípy.
Byl to velmi příjemný den s dobrou náladou a sluníčkem. Poděkování Mikšovi za organizaci pěkného výletu.
Jitka Štraubová

21. 3. 2015 Jarní sraz turistů v Janově
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Jaromíra Petružálka
Líby Šaferové
Iva Šafuse
V  Janově u Hřenska se v restauraci U Zeleného stromu sešlo na 120 turistů, aby zahájili turistickou sezónu pro rok 2015. Mezi nimi bylo na 50 turistů ze severní části okresu, pro které zajistil autobus KČT Krásná Lípa.
Pořadatelé se pochlubili tím, že jsou základnou s nejnižším věkovým průměrem, přesto se svého úkolu zhostili zodpovědně. Ve vytopeném sále všechny vítala country skupina Harcovníci, komentátorka Bára postupně na podiu přivítala předsedu místního klubu, starostku obce a zástupce oblastního výboru pana Eichlera.
Všichni byli seznámeni v dalších vstupech s novými produkty OPS, byla podána informace o možnosti plavby lodí po Labi a nabídnuty čtyři trasy výletů po okolí Janova s výchozím bodem všech tras na rozcestí pod janovskou rozhlednou.
Téměř všichni účastníci se vydali k nové rozhledně (byla dokončena na konci roku 2013), aby se pokochali krásnými výhledy do Českosaského Švýcarska, části Lužických hor, na Děčínský Sněžník. Stříbrné stěny svítily, ale Pravčickou bránu vidět nebylo.
Odpoledne se s námi autobus vydal do Bad Schandau, abychom navštívili Dům Saského Švýcarska, kde probíhal turistický jarmark. Po expozici nás provedl Jirka Rak, který se s námi vydal i do ulic lázeňského městečka. Dostali jsme spoustu tipů na další výlety.
Děkujeme.
Líba Šaferová

Akce byla podpořena Krajským klubem seniorů.


14. 3. 2015 Vlakem po Euroregionu Nisa – Görlitz a Jelení Hora
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Líby Šaferové
V sobotu 14.března se vydala skupina 11 turistů pod vedením Jirky Raka na vlakový výlet po Euroregionu Nisa po trase Ebersbach – Görlitz – Zgorzelec – Jelenia Gora – Szklarska Poreba – Harrachov – Liberec – Ebersbach s jízdenkou Euro Nisa za 320 Kč pro 5 cestujících. Turistickým cílem byla návštěva největšího města v Dolnoslezském vojvodství Jelení Hora.
Z Ebersbachu jsme vyjeli v 7.01. V Žitavě jsme přestoupili na vlak do Görlitz. Zde byla první asi 40 minutová přestávka, kterou jsme využili na rychlou prohlídku centra města a oživili si vzpomínky na vánoční trhy, které jsme s Jirkou absolvovali předloni. Několik fotografií a zpátky na nádraží, abychom pokračovali autobusem na vlakové nádraží Zgorzelec Miasto. Do roku 1945 měly obě části města společnou historii. Zatímco historické jádro města připadlo Německu, východní předměstí se může chlubit řadou nádherných vil. My jsme však na naší cestě poznali pouze „torzo“ vlakového nádraží, které doufám nebude městu dlouho dělat ostudu.
Ale už jsme na polském území a čekáme na vlak do Jelení Hory. Jelení Hora je největší město polské části Euroregionu Nisa. Nachází se v Dolnoslezském vojvodství na soutoku řek Bobr a Kamienna v kotlině obklopené Krkonošemi, Janowickými Rudawami a Jizerskými horami. Leží pouhých 80 km od Liberce a 30 km od Harrachova.
Je to starobylé město založené už ve 12. století. Okouzlilo nás jeho historické centrum s množstvím architektonických památek. Prohlídku jsme zahájili návštěvou Krkonošského muzea, které nás seznámilo s historií hornictví, starými řemesly i sbírkami uměleckých předmětů ze skla. Poté jsme se přesunuli do historického středu města. Posilněni dobrým obědem jsme se vydali na prohlídku Radničního náměstí, které je obdélníkového tvaru a je lemováno obytnými a obchodními domy s podloubím, prošli branou starého opevnění, minuli kostel Svatého kříže, kostel Svatých Erazima a Pankráce a pravoslavný kostel sv. Petra a Pavla, jehož maketu jsme viděli v muzeu. Čas na prohlídku vypršel, a to už se vracíme zpět na vlakové nádraží.
Vlakem do Szklarske Poreby, zde přestup do českého vlaku do Harrachova. Projíždíme nejvýše položeným místem naší cesty přes horské sedlo Jakuszyce v nadmořské výšce 860 metrů, sněhu přibývá, běžkaři nastupují a vystupují. V Harrachově další přestup a míjíme stanice Kořenov, Tanvald, Smržovku, Jablonec nad Nisou a v Liberci poslední přestup na vlak Liberec – Drážďany, který nás dovezl do Ebersbachu v 19.44. Vlaky na sebe krásně navazovaly, žádné zpoždění, pohoda, klábosení, ochutnávka sladkého – 5 druhů domácích výtvorů. K dobré náladě přispěla i Mikšova ořechovka a bezinkový lektvar.
Jirkovi všichni děkujeme. Bylo to úžasné, kolik jsme toho zažili během jednoho dne.
Líba Šaferová

12. 3. 2015 Průzkumný výlet za bledulemi
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Ve složení Jiří Rak, Vlasta Kocman a Mikša Peterka vyjeli do Skalice zjistit stav bledulí. Nejdříve jsme se ale podívali na "Farskou louku" u kostela ve Slunečné. K našemu milému překvapení se vzacné bílé krokusy již klubou - vloni jsme je na tomto místě vůbec nenašli. Kolem obory spárkaté zvěře jsme došli na velkou lokalitu bledulí pod Slunečnou a zakončili výlet ve výborné restauraci "U Slunce" ve Skalici.
Na bledule je vzhledem k ochlazení ještě asi 10 dní čas. Potom bude pro členy klubu i veřejnost zorganizován výlet, který bude včas zveřejněn ve vývěsní skříňce i na těchto klubových webových stránkách.
Mikša Peterka

11. 3. 2015 Lužické hory - Chřibský vrch
Mapa:

Fotografie:
Mikuláše Peterky
Jaromíra Petružálka
Iva Šafuse
Dnes, 11. 3., jsme se zúčastnili odborné bezplatné exkurze, první z plánovaných tří v měsíci březnu. Projekt navazuje na deset exkurzí pořádaných OPS Krásná Lípa v letních měsících. Tak jako v létě, tak i dnes, vedl výlet Jiří Rak. Exkurze se týkala Lužických hor. Početnější skupina jela z Rumburka a Krásné Lípy ve 12.20, ta druhá, vedená Danou Štefáčkovou, z Děčína ve 12.15. Zbytek šesti lidí nastoupil v České Kamenici. Do Mlýnů, kde byl začátek výletu, dorazily oba vlaky současně. Tak krásně to vyšlo.
Jirka Rak nás přivítal a seznámil s plánem exkurze. Všichni účastníci obdrželi k velkému překvapení od OPS ČŠ malý turistický batůžek, šátek, láhev na vodu, bezpečnostní blikačku, pláštěnku a skládačku - "Tipy na 10 výletů", které jsme vloni v létě absolvovali s Jirkou Rakem do Českého Švýcarska.
Potom se skupina asi 30 lidí a 4 pejsků vydala po zelené turistické trase na vrch Javoru (692 m n. m.). Cesta vedla částečně i po naučné stezce, vesměs bukovým lesem. Pod Javorem jsme se lehce občerstvili a oddechli. Rozdělili jsme se na dvě. Skupina vedená Danou a Romanou šla pohodovou cestou po zelené turistické značce, ostatní s Jirkou Rakem stoupala k výškám a výhledům. U vrchu Javoru jsme se pokochali nejen zbytky sněhu, ale výhledem na Jedlovou a další kopce Lužických hor. Při výstupu na samotný vrchol Javoru, i když zarostlý, byl vidět Ještěd a také mimo jiné i rozhledna na Hochwaldu u Krompachu. Sestupovali jsme dolů a mířili na rozcestí Křížový Buk.
Odtud naše tůra pokračovala na Chřibský vrch (621 m n. m.). Cesta opět pohodová, s troškou sněhu, který s námi laškoval a začal padat. Po mírném stoupání a setkání s první skupinou, jsme zdolali i Chřibský vrch. Dolů jsme sestupovali "zkratkou" k Chřibskému lesnímu divadlu. Kdysi nádherné divadlo v koutku lesa dnes vzpomíná na svou zašlou slávu, kdy se zde lidé setkávali a těšili se z krásného divadelního zážitku. Tyto časy už ale připomínají jenom torza zničených laviček.
Obě skupiny už spolu zamířily přes louku do Chřibské na občerstvení do restaurace na Radnici. Na rychlejší jedince zbyla polévka, ti ostatní po krátkém posezení vypili čaj, kávu a zamířili na autobusy, které odjížděly s rozdílem minuty na obě strany - do Krásné Lípy a Děčína. Zamávali jsme si navzájem. Sluníčko si vzalo dnes dovolenou a počasí bylo spíše zimní, i přes to jsme prožili jedno krásné společné turistické odpoledne.
Poděkování za pěkně připravené turistické odpoledne zaslouží vedoucí akce Jiří Rak.
Jitka Štraubová

7. 3. 2015 Výlet vlakem na MDŽ nejen pro ženy
Fotografie:
Mikuláše Peterky, první část
Jana Tomišky

MDŽ je tady zase,
vyjeli jsme do Skalice,
a v hostinci u Slunce,
hostili se velice.
Kostel jsme viděli,
i oboru s jeleny (i prasátko).
V penzionu Relax,
víno, pivo popili, palačinky pojedli.
Bramboračku, gulášek,
a honem na vláček.
Krásná Lípa - pizzerie,
konec naší veselice.
Prostředí suprové,
naše tváře veselé.
Za rok se zas sejdeme,
na MDŽ v bezva partě.

Za krásného počasí, přímo jarního - sluníčko se usmívalo od samého rána, jsme vyjeli v počtu 15 krásných žen a 9 statečných mužů (nebo naopak?) na výlet k oslavě svátku MDŽ. Nejpočetnější skupina lidí jela v 10.25 z Krásné Lípy, Rumburka, cestou přistoupili kamarádi z Pihelu a Kamenického Šenova. Vlasta z Horního Prysku šel pěšky a čekal na nás ve Skalici. Ve vlaku se rozdávaly krásné kytičky ze stužek tří barev (červené, žluté, zelené), které zdobily každou ženu ve vlasech, ale i muže na košili (velké poděkování Jitce Peterkové za jejich výrobu a skvělý nápad), stejně tak za dobré domácí koláče, které upekla. Tatranky od klubu, mřížkované řezy a srdíčka od Jitky Štraubové a Jirka Rak věnoval každému letní a zimní mapu Lužických hor a jízdní řády.
Cesta utekla rychle a už jsme vystupovali ve Skalici - prvním cíli naší výpravy. Zde byla domluvena prohlídka nově opraveného místního kostela. Pan farář Pavlas, velmi milý a laskavý pán, nám ukázal interiér kostela, zmínil se o jeho historii a dokonce nám zahrál na kostelní varhany. Nádhera. Na rozloučenou jsme panu faráři dali klubový propagační materiál a poděkovali.
Pak už jsme s nadšením mířili do hospody u Slunce, kde nejen výborně vaří, ale je i rychlá a ochotná obsluha. Velký výběr jídel hovořil za vše. Na stole bylo k vidění nejen pivo a limo, ale hlavně dietní kačena, králík, španělský ptáček, svíčková, uzené s knedlíkem, ale i vynikající knedlíčková polévka.
Po dobrém jídle, kdy zbýval čas do odjezdu vlaku, se jedna skupinka šla podívat na oboru s jeleny. Cestou viděli i ochočené divoké prase, které hlídalo prostory pily. Zbytek zůstal v hospůdce a fandil našim biatlonistům.
Pak jsme již zamířili na vlak a pokračovali do Chřibské do penzionu Relax, včera otevřeného. Zde jsme pobyli dvě hodiny v příjemném prostředí a ochotnou obsluhou. Dali si víno, pivo, kávu, palačinky, ale i gulášek či bramboračku. Mikša a Vašek nás seznámili s novinkami v klubu, připravovanými výlety a akcemi.
V 17.20 jsme vlakem pokračovali na poslední "občerstvovací stanici", do pizzerie v Krásné Lípě. Skupina se ztenčila na skupinku(mnozí se rozloučili a pokračovali do Rumburka nebo domů). Celý den jsme měli štěstí na příjemné prostředí a ochotnou obsluhu, a tak tomu bylo i zde. Chutná pizza a salát, který se dojídal ještě ve vlaku...
Dnešní den se vydařil, nejen díky počasí, ale i výborné náladě a atmosféře a doufám, že si svátek MDŽ za rok zopakujeme.
Díky Mikšovi a Jitce Peterkovým za zajištění hospůdek a prohlídky kostela.
Jitka Štraubová

7. 3. 2015 Průzkumný výlet do Drážďan
Fotografie:
Jitky Procházkové
Líby Šaferové
Skupinka 5 turistek provedla průzkumný výlet do Drážďan. Chtěly jsme si ověřit, jak se tam můžeme dostat co nejrychleji i z našeho směru od Rybniště a Varnsdorfu. Povedlo se přibližně za dvě hodiny. Vlakem společnosti Trilex jsme jely do Zittau a zde je možný přestup na vlak téže společnosti, který vyjíždí z Liberce.
Prohlédly jsme si historické jádro této barokní metropole na Labi, z kupole znovuvzkříšeného kostela Frauenkirche jsme se pokochaly výhledy z ptačí perspektivy. Kolem Semperovy opery jsme došly do Zwingeru. Naše prohlídka netrvala ani tři hodiny a už jsme se vydaly zpět na hlavní nádraží, abychom nezmeškaly vlak.
Určitě to nebyla první ani poslední návštěva tohoto pro Čechy oblíbeného města. Na konci března se vydá skupina varnsdorfských turistek s dalšími přáteli na světovou výstavu orchidejí a pak se uvidí.
Poznámka: Rumburští a celý výběžek to má jednodušší - na společnou jízdenku Labe/Elbe jedou vlakem Rumburk - Bad Schandau, kde přestoupí a pokračují spoji Bad Schandau – Dresden. Cesta trvá také přibližně 2 hodiny.

20. 2. 2015 Výlet za porcelánem do Dubí
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Líby Šaferové
Iva Šafuse
Dne 11. 2. 2015 jsme se zúčastnili přednášky pana Rostislava Křivánka v Křinickém pivovaru, která se týkala tří významných rodáků Českého Švýcarska. Přednáška velmi zajímavá, zejména příběh Carlose Clary-Aldrigena a jeho touha postavit v Dubí kostel podle originálu v italských Benátkách. Svého snu dosáhl a my jsme se rozhodli se na tento architektonický skvost podívat.
Ale jak na to? Chvilka hledání toho správného kontaktu a bylo na světě číslo na Infocentrum Dubí, kde nám prohlídku kostela rádi umožnili a nejen to, nabídli nám i prohlídku továrny Českého porcelánu Dubí a galerie Domu porcelánu s modrou krví. Úžasné.
V počtu 3 aut a 13 lidí (z Krásné Lípy, Vandsdorfu, Rybniště, Rumburku, Stružnice, Kamenického Šenova a Lísky) jsme se vydali brzy ráno 20. 2. na cestu. Cesta probíhala v poklidu a v 8.30 jsme již parkovali před Infocentrem v Dubí, kde na nás čekaly dvě příjemné a ochotné slečny průvodkyně Zajoncová a Vlková. Měli jsme do prohlídky ještě čas, tak nám udělaly kávu i čaj. V 9 hodin jsme odešli na exkurzi do továrny. Slečna průvodkyně nás seznámila jak z historií porcelánky - byla založena roku 1864 a je v stále v provozu, tak i s postupem a výrobou porcelánu. Pak jsme již mohli na vlastní oči vidět vše od A do Z.
Podívali se do provozů, jako je přípravna, sádrovna (jiná než na chirurgii), nalévárna, lisování, modrotisk, ocelotisk, glazovna atd. Viděli jsme jemnou, pečlivou a přesnou ruční práci převážně žen, která zaslouží velký obdiv. Ruční malování linek, zatáčení banáků atd., mnohdy nedoceněná práce.
Po prohlídce jsme se vrátili do Infocentra, kde jsme nahlédli do Domu porcelánu s modrou krví, opět s podrobným výkladem. Čekala na nás expozice zejména cibulového dekoru, výroba porcelánu od minulosti po součastnost, výrobky ze sympozia, ale třeba i červený a zelený cibulák, dělaný na zakázku do Japonska a Jižní Koreje. Modrý je ale nejhezčí. Inu - modrá je dobrá. Ve spojení s porcelánkou Royal Dux v Duchcově vyrábí také porcelánové figurky. Dole na nás čekalo milé překvapení - po zakoupení hrnečku jsme si mohli udělat svůj vlastní dekor tak, jak jsme to viděli v provozu. To se nám líbilo, na stolech se to hemžilo broučky, beruškami, kytičkami, srdíčky. Stříhali, namáčeli a lepili, každý co chtěl - v duchu kdo si hraje nezlobí. Po výpalu nám hrnečky pošlou poštou. Na závěr jsme navštívili prodejnu s porcelánem a někteří zakoupili drobné suvenýry.
Posléze jsme se již vydali za původním cílem naší cesty - kostelem Neposkvrněného početí Panny Marie v Dubí. Jak jsem se již zmínila, postaveného v roce 1897-1906 majitelem teplického panství Carlosem Clary-Aldrigenem, jako kopie kostela v Benátkách. Průvodkyně nás po výkladu pustila dovnitř kostela a zároven i do krypty Clary-Aldrigenů, jejichž pozůstatky sem byly po dostavení kostela přemístěny z Teplic. Velmi zajímavá a krásna stavba majitelem teplického panství. Rozloučili jsme se, poděkovali průvodkyni (škoda, že jsme jí nemohli dát nic klubového na památku) a vydali se do víru města hledat hospůdku. Prošli kolem známých Tereziných lázní, v nedaleké cukrárně mnozí z nás neodolali a koupili si ne dort, ale turistickou známku. Na doporučení jsme zavítali do hospůdky Čtyřlístek s příjemným prostředí. Dali si česnečku, smažený sýr, rizoto, kuřecí plátek i zmrzlinový pohár. Chutově dobré.
Jelikož bylo ještě času, sluníčko a azuro, vyjeli jsme auty na Komáří vížku. Výhledy na Teplice byly ale špatné, na druhé straně k státní hranici byla viditelnost dobrá. V nadmořské výšce 800 m bylo ještě hodně sněhu, tak bylo i hodně lyžařů a sněhových radovánek. V restauraci došlo na veselé vyprávění, dobrou kávu, boršč, třešnový koláč a málem i na skvěle vypadající palačinky u sousedního stolu. Mikša je vyfotil.
Při cestě domů jsme mohli navštívit ještě baziliku v Bohosudově, ale nevyšlo telefonické spojení. Cesta domů probíhala v klidu, až do té doby, kdy se posádka červeného auta snažila chytit vlak z Děčína do České Lípy. Zahráli si na piráty silnic, a díky Mikšovi Jitka vlak stihla. Pak už jsme v poklidu pokračovali do České Kamenice na vlak do Krásné Lípy. Posádky dvou aut odjely domů, třetí v restauraci u nádraží vychutnala čaj, pivo a vynikající palačinky a odjeli s veselou a spokojeni do Krásné Lípy.
Byl to krásný a poučný výlet s partou fajn lidí a dobrou náladou.
Jitka Štraubová

Jitce Štraubové a Jitce Peterkové patří dík za velmi bleskovou reakci a zorganizování tohoto velmi pěkného a hodnotného výletu. Zavzpomínali jsme na dřívější období klubu, kdy jsme touto formou autoturistiky prováděli podobné a zajímavé výlety. Všem se výlet líbil, a tak věřím, že to nebyl výlet poslední.
Mikuláš Peterka

14. 2. 2015 Výlet za Brtnickými ledopády
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Jana Tomišky
V sobotu 14. 2. jsme se v Brtníkách sešli na druhém plánovaném výletě za ledopády v počtu 12 účastníků. Tentokrát nejen místní, ale i z Pihelu, Doks, Provodína, dalekého Sokolova a přijeli i kamarádi z Ústí nad Labem Eva a Tomáš. Od středy bylo počasí ledové, tak jsme se těšili i na ledové překvapení. Hned v Brtníkách nás jedno překvapení čekalo - mohli jsme se podívat do galerie Ametyst na výstavu kamenů, kterou vlastní pan Patzelt. Byla to pěkná podívaná, hlavně pro nás ženy.
Po přivítání Mikšou Peterkou jsme se vydali za krásami ledopádů, kolem hasičské zbrojnice, po zelené turistické značce. Cestou jsme se pokochali pohledem na rozhlednu Vlčí horu z místa, kde kdysi stával větrný mlýn. Minuli krásnou studánku a pamětní kříž. Došli jsme až k místu, kde býval lovecký zámeček Šternberk, kde nás Mikša - průvodce seznámil s jeho minulostí, dnes už bohužel smutný pohled. Pokračovali jsme ke křtícímu kameni a křtitelnici. Pak jsme již sestupovali roklí do údolí Velkého Vlčího potoka k prvnímu ledopádu. Byla sobota, tak i více návštěvníků, potkali jsme turisty z Bělé pod Bezdězem, přátelé z KČT Rumburk, Nymburka a další.
První ledopád byl v romantickém Divadle, následoval Velký sloup, Vlčí stěnka, Betlém. (Varhany jsme vynechali,jelikož zatím nenarostly.) Po zelené turistické značce jsme vystoupali k Brtnickému hrádku, kde nás čekaly Maštale. Mnozí z nás zavítali do Velkého pruského tábora, nikdo se nám v úžlabině nezasekl a tak jsme pokračovali dál k Malé oponě a Oponě. Díky chladnějšímu počasí většina ledopádů nabrala trochu na síle a tím i na kráse. Po pokochání ledovou krásou jsme sestupovali Stürmerovým dolem k Brtnickému potoku, kde byl pěkný pohled na ledopády nad potokem. Cestou do osady Kopec jsme ještě viděli Velkou ledovou stěnu.
V osadě Kopec jsme poseděli a občerstvili se v hospůdce U Oty. Na jídle jsme si v teple pochutnali a pokračovali auty domů. Byl to příjemně strávený den v přírodě a s fajn partou lidí.
Jitka Štraubová

11. 2. 2015 Výlet za Brtnickými ledopády
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Dle plánu klubového kalendáře byl pro členy a veřejnost uskutečněn výlet za Brtnickými ledopády. Teplé počasí posledních dnů (před odjezdem autobusu do Brtníků v 10.05 hod. byly +3 stupně) nenasvědčovalo nic dobrého. V Brtníkách se nás sešlo 24. Po přívítání a základních informacích jsme se vydali na 8 km trasu za ledopády a to po zelené značce k bývalému loveckému zámečku Šternberk, dále po neznačené trase ke křtícímu kameni, křtitelnici a sestupem roklinou k Velkému Vlčímu potoku.
První "ledopád" jsme viděli v Divadle, následoval Velký sloup, Vlčí stěnka a Betlém. Potom jsme vystoupali po zelené značce k odbočce k Brtnickému hrádku, za kterou jsou Maštale, kde bývají ledopády hezky hnědě vybarvené. Po prohlídce Pruského tábora jsme došli k ledopádům Malá Opona a Opona.
Od Opony jsme šli cestou na Šternberk, asfaltovou silnicí do Brtníků a do hospody ke Krkovičkovi, kterou jsme měli zamluvenou. Příjemná obsluha, teplíčko, výborné polívky i chutná hotová jídla z velkého výběru - zkrátka správné zakončení výletu. Počasí nám přálo, i když byl mokrý sníh a ledopády ani zdaleka nebyly tak hezké, jak jsme je v tomto období zvyklí vídat.
Po rozloučení v 15.39 odjížděli naši děčínští kamarádi a další "přespolní" s Vlastou Kocmanem autobusem do Krásné Lípy a vlakem zpět do Děčína, my jsme ještě v hospodě poseděli a v 16 hodin odjeli auty do Krásné Lípy do pivovaru na pěknou přednášku Rostislava Křivánka s turistickou tématikou. Kromě l0 členné party z Děčína byli účastníci i z Mostu a Litoměřic.
Mikša Peterka

24. 1. 2015 Drážďany
Fotografie:
Václava Hiekeho
V sobotu 24. 1. 2015 uspořádala OPS České Švýcarsko autobusový zájezd do Drážďan, kterého se zúčastnili i naši členové. Cílem byl drážďanský Panometr.

Panometr
Starý plynojem, postavený v letech 1908–09 podle návrhu známého drážďanského architekta Hanse Erlweina, je symbolem drážďanské čtvrti Reick. V prosinci 2006 umístil do kruhové nevyužívané budovy plynojemu svou spektakulární expozici umělec a architekt Yadegar Asisi a nazval ji "Panometer“, spojením slov „panorama“ a „plynometr“ (resp. Gasometer tj. plynoměr).
Na železniční trati z Děčína do Drážďan uvidíte Panometer po pravé straně po průjezdu zastávkou Reick. Návštěvníci si zde mohou z 15 metrů vysoké vyhlídkové terasy prohlédnout monumentální 360° panorama, které se pravidelně mění:
- 2006–2010 "Dresden 1756"
- 2011–2012 antický Řím tak, jak vypadal v roce 312
- 2012–2014 panorama "Barokní mýtus Drážďany” zobrazující panoramatický pohled na barokní město Drážďany město v měřítku 1:1 z epochy legendárního saského kurfiřta Augusta Silného
- od 21. 1. do 31. 5. 2015 panorama „Drážďany 1945“ zachycující Drážďany zničené bombardováním v únoru 1945 v pohledu z věže radnice, která bombardování přečkala nepoškozená.

Drážďany 1945
V únoru si připomene smutné 70. výročí bombardování Drážďan mezi 13.–15. únorem, kdy město tři měsíce před koncem války bombardovala spojenecká vojska. Lidnaté, šesté největší město Německa mající 630 000 obyvatel, které se navíc stalo útočištěm pro mnoho uprchlíků, hledajících asyl před frontou po sovětské ofenzívě ze 16. října 1944. Ve městě bylo i mnoho nuceně nasazených zahraničních dělníků.
V noci z 13. na 14. února zaútočilo na Drážďany 805 bombardérů a svrhlo 2 660 tun bomb, z nichž byla téměř plovina zápalných. První vlna vzhledem k velké oblačnosti nebyla přesná, druhá vlna, která následovala po třech hodinách za lepších klimatických podmínek, byla velmi účinná. V důsledku vysoce koncentrovaného bombardování v krátkém časovém intervalu se vytvořila ohňová bouře, jejímž následkem shořelo centrum města (34 km2). Následující den město bombardovalo 210 amerických létajících pevností.
Důvodem bombardování Drážďan bylo to, že byly velkým komunikačním uzlem a v okolí města se nacházelo 110 továrních objektů s více než 50 000 dělníky. Smutným paradoxem bylo, že bombardování postihlo pouze obytné historické (barokní) centrum města. Svou krásou bylo nazýváno Saskou Florencii.
Město hořelo tři dny a tři noci a záře z ohňů byla vidět až 320 km daleko. Zato průmyslové předměstí a vojenská kasárna nebyly téměř postiženy a poškozená železnice byla během několika dnů opravena.

Expozice
Emotivní kruhová 360° obrazová scéna podladěná dramatickou hudbou a doplněná světelnými efekty, vytvoří pravdivou iluzi neskutečné hrůzy s apokalypsy zničeného města, zmar práce generací, nevratnost mnoha lidských osudů. Vtáhla do děje všechny návštěvníky. Zde si každý uvědomí zbytečnost válečných hrůz, ale i jejich hrozbu.
Václav Hieke



21. 1. 2015 Tajemné pohoří Ťan-Šan, Sebastian Šulc
Fotografie z povídání:
Jan Tomiška
Fotografie z povídání: Ivo Šafus


Náš věrný kamarád a člen klubu Sebastian Šulc z Mostu zaujal všechny posluchače v zaplněném sálku Křinického pivovaru svým vyprávěním o končinách, do kterých se většina z nás nikdy nepodívala a nepodívá. Jak jsme již u Sebastiana zvyklí, nebyl to jenom strohý popis putování, ale líčením i drobných příhod i několika myšlenkových odboček nám přiblížil nejen to, co jsme viděli na obrázcích, ale i život v takových to těžkých podmínkách.
Ťan-Šan si na svých pěti cestách tak oblíbil, že se tam cítí jako doma. Byly to cesty ze začátku 90 let, proto zaujaly mnohé některé kousky z tehdejší výbava - např. na ledovci nezbytné svářečské brýle či gázové "masky" na obličeji, uších a krku.
Již se těšíme na další povídání. Díky.

20. 1. 2015 Ledopád Velký sloup trochu jinak
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Příkladná spolupráce
Po prvních vánočních mrazech jsem se vydal 30. 12. 2014 na první výlet za Brtnickými ledopády. U „Velkého sloupu“, kde již byla k mé radosti ledová záclona dlouhá asi l m. Bohužel byl spadlý starý kmen, o který se tento „nádherný skvost“ pro svoji velkou váhu ledu vždy opíral, a který tam asi před sedmi lety postavili dobrovolně turisté z Rumburku.
15. ledna jsem se náhodou v autobuse uviděl s tiskovým mluvčím NPČS panem Salovem, slovo dalo slovo a již pátý den od tohoto setkání jsme vyjeli, členi a příznivci KČT Krásná Lípa a KČT Rumburk, s pracovníky NPČS s jejich technickým i horolezeckým zabezpečením včetně horolezce v 9.30 hod. k Velkému sloupu. Bylo nás 9 chlapů a po krátké "výrobní poradě" jsme se dali do práce: pokácení zdravého slabého stromu, donesení pod skálu, úpravě terénu, postavení kmene pomocí lan a jeho přivázání v horní části kmene. Vše jsme celkem rychle, ale ke všeobecné spokojenosti zvládli.
Vzhledem k dobré náladě jsme ještě pokáceli jednu velkou a velmi shnilou borovici na skále nad nově postaveným kmenem, která by při pádu dolů celou naši práci mohla časem zmařit. Pomocí náseku a lan jsme jí dostali ze skal těsně vedle nově stojícího kmene dolů, kde bude sloužit jako zábrana proti ulouznutí. Když jsme práci dokončili a byla mimořádně pěkná pracovní atmosféra celé skupiny, tak jsme na návrh jednoho zaměstnance NPČS ještě pokáceli jednu silnou smrkovou polosouš na příchozí pěšině k Velkému sloupu, odvětvili ji a stáhli na lanech dolů po pěšině do nejhoršího zabahněného místa, kde vytvoří základ budoucí lávky, kterou strážci NPČS pro veřejnost již sami dostaví.
S radostí jsem všem od našeho klubu rozdal jako překvapení za tak výtečnou spolupráci zaslouženou malou sladkou odměnu - tatranky. Byla to opravdu rychlá, společná a vzorová brigáda. Všichni jsme odjížděli, i když někteří mokří, s pocity dobře vykonané práce pro veřejnost do svých domovů a již jsme se těšili na něco teplého k jídlu.
Díky všem, kteří se na této záslužné brigádě ochotně podíleli. Musím ale poděkovat hlavně NPČS, který k této akci přistoupil tak rychle a zodpovědně, že jsem to sám vůbec nečekal - původně jsme to chtěli provést až v letním období a hlavně za sucha. Děkujeme NPČS také za dopravu brigádníků, za celé technické zázemí, provedení nejnáročnějších horolezeckých prací a tím i zajištění bezpečnosti celé brigády.
Mikša Peterka
KČT Krásná Lípa

10. 1. 2015 Nejsevernější zimní stanování na Vlčí Hoře
Fotografie:
Mikuláše Peterky
Jana Tomišky
I přes velmi nepříznivé podmínky - déšť, vítr a vysoká teplota, které zimnímu stanování naprosto nesvědčí, se na chatě KČT Česká Lípa sešlo do sobotních 14.30 hod. 19 stanujících, kteří měli postaveno 5 stanů a 1 přístřešek. Jeden účastník přespal na Vlčí hoře.
Nejstarším účastníkem byl Milan Zavadil (1933) z České Lípy, nejmladším Oldřich Zahradníček (1978) ze Sněžné a nejvzdálenějším Oldřich Vladyka z Hradce Králové (zúčastnil se všech našich zimních stanování!).
Děkujeme všem účastníkům za účast a všem patří vzhledem ke špatným podmínkám i naše uznání.

1. 1. 2015 Novoroční výstup na Vlčí horu
Fotografie:
Mikuláše Peterky
První den roku 2015 jsme se sešli na náměstí v Krásné Lípě k již tradičnímu 33. ročníku novoročního výstupu na rozhlednu Vlčí hora. Sešlo se nás 8 členů, společně s panem Janem Eichlerem předsedou Oblastního výboru KČT Ústeckého kraje a 1 pes. Poblahopřát a podpořit nás přišel, tak jako každý rok, senátor a místostarosta města pan Zbyněk Linhart.
Cestou přes Krásný Buk, Sněžnou a Vlčí Horu na rozhlednu se k nám přidalo ještě 6 zájemců a 1 pes. V
poklidné atmosféře a za krásného počasí jsme na vrchol věže vystoupali asi po hodině a půl. Zde už čekal s
novoročním přípitkem a menším proslovem předseda klubu pan Václav Hieke a dalších 9 členů klubu. Jelikož nám dělalo cestou společnost sluníčko, mohli se pokochat i
výhledy.
Dobré počasí a užít si Nový rok v přírodě, přilákalo na rozhlednu mnoho návštěvníků, zejména ze sousedního Německa. Altán u rozhledny byl doslova přeplněný. Někteří členové odešli domů, ti ostatní do nedaleké hospůdky Vlčárna na občerstvení.
Výstup se vydařil, jen účast mohla být větší. Tak snad příští rok.
Jitka Štraubová